Dita Dlouhá vždycky chtěla být psycholožkou. Nejvíc ji zajímalo období těhotenství, porodu a po porodu. Během psaní ročníkové práce o tomto tématu sama otěhotněla. Když se stala maminkou, objevila princip Montessori vzdělávání. I díky tomu řekla Ne tradicí zatíženému vzdělávání dětí.
Právě výchova vlastní dcery a hledání konkrétních praktických rad Ditu vedly k odklonu od akademické psychologie. Uvědomila si, že se při studiu dozvídá především teoretické informace. Přednášeli jim i lidé, kteří jiné než akademické prostředí neznali a neměli zkušenosti z praxe. Knihy jí sice zprostředkovaly údaje o významu prvních tří let v životě dítěte, ale už jí neporadily, co má konkrétně dělat pro to, aby se dítě rozvíjelo celostním způsobem.
Vadil jí také důraz na měření, testy a statistiky, které v důsledku vedou ke škatulkování a zařazování dětí i dospělých. Pustila se tedy do studia v češtině dostupné literatury o vzdělávání Montessori, pokračovala zahraniční literaturou a k univerzitnímu studiu si přibrala rok a půl dlouhý kurz společnosti Montessori o podpoře dětí od tří do šesti let. Diplomovou práci napsala na téma podpory dítěte v prvním roce života.
„Při obhajobě mi pan děkan řekl, že podle jeho názoru pro zdravý vývoj dítěte stačí rodičovská láska. Všichni jsme to prý nějak přežili. Ale podle mého názoru by se už maličké dítě mohlo aktivně a láskyplně vést k vlastnímu rozvoji různými podněty, s respektem k jeho možnostem a potenciálu.“
Jak jinak?
Po promoci začala Dita uvažovat o otevření vlastní Montessori školky. Anička rostla a s fungováním školek v okolí bydliště nebyla Dita spokojená. „Měla jsem pocit, že se od doby, kdy jsem do školky chodila já, nic nezměnilo. Veškeré hry byly zaměřené na soutěživost, boj jednoho proti druhému, slabšího proti silnějšímu. Děti byly při jídle manipulovány, musely dojídat nebo naopak – když si přidaly, slyšely různé komentáře. Po obědě šli všichni direktivně spát, i když se mezi nimi našly děti, které neusnuly. Většina aktivit byla dělána skupinově: teď si hrajeme, teď jíme, čteme, zpíváme atd., protože tak to řekla paní učitelka. Buď se do toho zapasujete, nebo ne, je to váš problém, ale děláme to všichni. Anička byla bystrá, zvídavá, živá, spontánní a já jsem nechtěla, aby byla takto ovlivňována.“
Mnoho možností neexistovalo, alternativní školky byly daleko a navíc finančně náročné, k založení vlastní školky neměla Dita dostatek zkušeností. Potom jela do Prahy na seminář k Montessori pedagogice, který se konal v mezinárodní Montessori školce. A tam jí ředitelka nabídla práci učitelky i místo pro Aničku. A tak se celá rodina stěhovala do Prahy. „Pracovala jsem s dětmi od 1,5 do 3 let. Hodně jsem se naučila od své americké kolegyně, která sama jako dítě a navíc dcera ředitelky Montessori školky prošla Montessori vzděláváním. Nejen pro děti, ale i pro mne byla dobrým průvodcem a příkladem. K dětem se chovala s klidem a úctou, nikoho – ani mne – neopravovala. Sama jsem se učila, jak nalézt rovnováhu mezi intuitivním, osobnost dítěte vnímajícím přístupem a určením odpovědnosti a pravidel tak, aby práce měla strukturu a živý řád a děti respektovaly hranice.“
Co je pro Ditu při práci nejdůležitější? „Když se řekne Montessori, někdo si vybaví slavné absolventy – od zakladatelů Googlu Larryho Pagea a Sergeye Brina, zakladatele Wikipedie Jimmyho Walese až po anglické prince Williama a Harryho nebo slavného spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze. Další zná Montessori pomůcky, které pomáhají učitelům‑průvodcům podněcovat učení a tvořivost dětí a zvládat individuální přístup ve třídě s mnoha dětmi. Pro mne je zásadní přístup k dítěti nikoli jako k pasivnímu objektu, kterému nalijeme do hlavy informace a hodnoty, ale k aktivní, zvídavé bytosti, která chce na spoustu věcí přijít sama. Dítě nás odmala pozoruje, vnímá, co děláme, a chce se zapojit, dělat to samé. Tím, že mu to umožníme podle jeho možností, se rozvíjí. Není důležitý výsledek – například jestli správně utře stůl nebo ve svém umyvadélku umyje nádobí, ale proces, kterým se samo učí. Třídy jsou často věkově smíšené a starší děti učí mladší, což podporuje trpělivost a sociální cítění. Sama Maria Montessori říkala, že pedagog má nejprve děti pozorovat a na základě tohoto pozorování připravit prostředí tak, aby zajistil dostatek podnětů a dětský potenciál mohl proudit ven. Přitom stanovuje pravidla a hranice. Stává se, že při podchycení a podpoře zvídavosti v určitých senzitivních obdobích jsou i školkové děti schopné dojít například k výuce matematiky nebo jiných školních předmětů.“
Jedna ze tří
A dnes? S podporou rodiny Dita absolvovala v americkém Denveru kurz Montessori Assistant to Infancy, Pomocník pro období dětství, o podpoře dětí od narození do tří let. Je tak jednou ze tří Češek, které prošly tímto kurzem. Vyučuje na Montessori škole v Kladně, kde se ve třetí třídě učí dcera Anička. Pořádá semináře a pracuje ve Společnosti Montessori. Rodina se tak stěhuje za vzděláním dcery a prací matky, finanční situaci zachraňuje partner. Nelituje někdy, že nemá prosperující psychologickou praxi s odpovídajícím finančním ohodnocením?
“Nelituji ničeho. Připadá mi, že psychologie spíše zpětně napravuje to, co se nepovedlo, než aby konkrétně radila, jak podporovat harmonický rozvoj dítěte od samého začátku. A já vidím, jak se jedinečný potenciál a tvořivost, který Anna a jiné děti mají, rozvíjí, a mohu být u toho. Hodně se od nich učím, pomáhá mi to nahlédnout staré stereotypy nabyté v komunistickém a postkomunistickém školním systému. Tohle jsem si přála – práci, kde mohu děti opravdu poznat a pomoci jim, a ne je pouze zaškatulkovat, vpasovat do rámce, který kdosi vytvořil, a pak jim napsat nic neříkající doporučení pro učitele nebo rodiče, kterým vlastně k ničemu nepomůžu. Je skvělé vidět děti, které škatulky nepotřebují. A věřím, že tyto děti jednou přispějí k tomu, aby byl náš svět lepší a svobodnější."
Dita Dlouhá
Vystudovala psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Během studií se začala zajímat o prenatální a perinatální psychologii a přirozené porody. Poté co se jí v roce 2003 narodila dcera Anna, hledala jak co nejlépe podpořit její přirozený vývoj. To ji přivedlo k Montessori pedagogice. Absolvovala český Montessori kurz pro děti od 3 do 9 let, mezinárodní Montessori kurzy (AMI) pro děti od 0 do 3 let v Denveru v Coloradu a pro děti od 3 do 6 let v Praze. V mezinárodních Montessori školkách v Praze pracovala čtyři roky. V současné době je lektorkou Společnosti Montessori, prohlubuje svou praxi jako pedagožka na Montessori základní škole v Kladně a je poradkyní pro domácí a školní prostředí.
Článek připravili přátelé Psychologie.cz z Galerie NE.
