Ilustrace: Ondřej Roubík, www.ondrejroubik.com

Dítě se dvěma osobnostmi

Střídavá péče může na dětské psychice zanechat ničivé následky.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

12. 5. 2017

Týden neexistuje máma a týden táta. Nejen že není dostupný, ale nesmí o něm padnout ani slovo. Jak se to projeví na dítěti?

  • Kristýnka odmítá odjíždět s tátou, jak nařídil soud. Jsou to zoufalé boje malé holčičky: křičí, pláče, vzpírá se a pere celou silou svých tří let. Na tátu se odmítá i jen podívat, zuby nehty se drží mámy. Ta ji však předat musí. Násilím ji tedy připoutává do autosedačky otcova auta. Poslední dobou v tu chvíli nastává náhlá změna: dítě se přestane bránit i plakat, jen zírá před sebe s nepřítomným pohledem. Ve stejném stavu se pak vrací. Trvá hodinu dvě, než je schopné matku vnímat.
  • „Naposledy když ex přijel, oznámil mi, že přespí v obýváku. A že tentokrát bude starší syn (4 roky) spát u něj. Odvlekl ho tam. Seděla jsem s mladším (miminko) v ložnici, kde obvykle s dětmi spáváme, a poslouchala zoufalé Maminkooo! Maminko prosím, vem si mě. Mami, prooosím! Nedalo se to vydržet, ale nechtěla jsem se o něj prát. Tak jsem muži sebrala telefon a utekla s ním ven. Bylo mi jasné, že za telefonem poběží, a také to udělal. Já mu ho položila venku na chodník, běžela zpátky a zabouchla mu. Vyrazil dveře. Bylo to strašný, děti zoufale brečely. Nakonec jsem se zavřela na záchodě a volala policii. Proč vám to ale říkám – syn si na nic nepamatuje. Už druhý den ráno nevěděl, že u nás táta včera byl. Večer jsem mu prý přečetla pohádku – jeho oblíbenou – a pak jsme usnuli. Není to zvláštní?“
  • „Partnerka má syna z prvního manželství, teď je mu šest a myslím, že jsme si vytvořili velmi hezký vztah, vážně mám toho kluka rád a on mě podle všeho taky. Co mi ale dělá hlavu: poté, co se vrátí od táty, s ním první dva dny vůbec nejde navázat kontakt. Je prostě mimo, nemluví a ničím se to nedá prolomit. Zkoušeli jsme kde co. Pak najednou změna a do konce týdne je to supr. Jako by někdo přehodil výhybku. Co s tím můžeme dělat? A jak se k němu máme chovat ty první dva dny?“

Rozvedení rodiče si mi často stěžují, že dítě, když se vrátí od ex-partnera, je „jako vyměněné“, dva tři dny s ním není řeč. Teprve pak se uvolní a je „normální“. O tom, co se děje v druhé rodině, nevědí nic.

Světy, jež se popírají

Primární volbou úpravy poměrů nezletilého dítěte po rozvodu rodičů je dnes střídavá péče, při níž se dítě, nejčastěji co týden, stěhuje z domova jednoho rodiče do domova druhého.

Znám případy, kde to vcelku dobře funguje. Rodiče spolu vycházejí, děti si zvykly, řeší se běžné maličkosti. V některých rodinách se dokonce máma s tátou střídají v bytě u dětí a při střídání si docela normálně popovídají. Znám však, žel, i řadu případů, v nichž se domnívám, že střídavá péče není navzdory rozhodnutí soudu v nejlepším zájmu dítěte.

Audio kniha ke stažení

Ano, i to jsem já

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější listopadové články čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Ano, i to jsem já

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější listopadové články čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link na audioknížku ke stažení zdarma.

Nechci v tomto textu analyzovat komplexně dopad rozvodů či střídavky na děti. Chci upozornit na jedno riziko, které vnímám, a zároveň nevím o tom, že by je někdo zkoumal či i jen reflektoval. Jde o riziko disociace.

Disociace je obranný mechanismus psychiky, který nevědomě používáme, když nejsme schopni vyrovnat se s určitým psychickým obsahem – například nějakou traumatickou událostí. Když tento obsah odštěpíme, disociujeme od vědomé části své psychiky (vytěsníme do nevědomí), nemusíme se s ním vyrovnávat. Na trauma se buď vůbec „nepamatujeme“, či vytěsníme alespoň jeho emoční stránku. Má to však důsledky na stabilitu naší psychiky.

Jednou z disociativních poruch je disociativní porucha identity, tzv. mnohočetná osobnost. Tato porucha je častým motivem v literatuře i filmu (např. dr. Jekyll a pan Hyde), v reálu je ovšem velice vzácná. Možná se to změní –„díky“ střídavce.

  • Čtyřletý chlapec z jednoho z úvodních příběhů vytěsnil vzpomínku na traumatický večer vrcholící vyraženými dveřmi a policií v bytě.
  • Tříletá Kristýnka musí vytěsnit maminku (ani ji nevidí, dívá se skrze ni), jakmile se dostane do tátova prostředí, do tátovy moci – otec matku nesnáší, nadává jí, pomlouvá ji.
  • Šestiletý chlapec přepíná mezi dvěma světy skrze dvoudenní stažení se do sebe.

A to je v rodinách, kde je alespoň jeden z rodičů schopný nahlédnout, že něco není v pořádku, a pracovat na tom (proto ke mně přichází). Co se děje, když jsou oba rodiče vzájemnou nenávistí zaslepeni?

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholog vidím vedle materiálních věcí zejména dvě rodiny a často i dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvoje sousedy… Jedí se jiná jídla, oceňuje se jiné chování, existují jiné rituály. Často je vše tak rozdílné!

20. ledna 2018

Od stínů ke zdrojům (seminář)

Michal Petr

Největší problém však spočívá v rovině vztahové: ve skutečnosti, že se rodiče nenávidí, že spolu nejsou schopni komunikovat. Dítě tak žije ve dvou světech. V každém z nich jsou na ně kladeny jiné nároky, jsou oceňované jiné jeho vlastnosti. A hlavně: v jednom jsou zapovězeny pozitivní city k otci, v druhém k matce. O „tom druhém“ se někdy nesmí vůbec mluvit. Anebo o něm dítě radši mlčí, aby nedmýchalo negativní emoce osoby, na níž je právě závislé.

Jinými slovy: dítě je nuceno budovat si dvě osobnosti a týden co týden přepínat z jedné do druhé. Jedna osobnost má ráda maminku, nemá ráda tatínka; druhá to má naopak. Každý z rodičů podporuje jednu osobnost a potlačuje druhou.

Černé brýle rozchodu

Primární problém je pochopitelně ve vztahu rodičů, v jejich zaslepenosti. Stejně jako zamilovanost nasazuje růžové brýle, rozvod nasazuje černé. Bývalí milenci vnímají na tom druhém jen to špatné a i jinak slušní lidé se začínají chovat – promiňte ten termín – zhovadile.

V průběhu soudních tahanic se i poměrně klidné rozchody mění v líté boje a rozdmýchává se nenávist. Táta pomlouvá mámu a máma líčí tátovy činy v takovém světle, aby jej pošpinila. Děti velmi citlivě vnímají, že si jejich nejbližší ubližují, a dokonce ubližovat chtějí! Rozvod je traumatem pro všechny zúčastněné (čest výjimkám).

Střídavá péče rozvodem vzniklé riziko disociačních poruch pouze umocňuje. Tím víc, čím víc se rodiče nenávidí. Tím víc, čím jsou egoističtější a méně schopní náhledu. Tím víc, čím je dítě mladší. Tím víc, čím je v trojúhelníku s rodiči osamělejší (bez vazeb na další blízké a pokud možno neutrální, rozumné osoby).

Nic neříká

Klientům, kteří jsou v podobné situaci jako máma Kristýnky, neumím dát žádnou zázračnou radu. Co máte dělat, když se dítě kontaktu s druhým rodičem zoufale brání, jenže ho má nařízený? Předat musíte, jinak to může být vnímáno jako maření styku, a děje-li se častěji, riskujete odebrání dítěte. Takže od sebe odstrkujete dítě, které se vás zoufale drží. Dítě to vnímá jako zradu nejbližší osoby a vám může srdce ukrvácet. Žádné dobré řešení neexistuje, ve hře jsou jen hrozné a ještě horší možnosti.

Pracovat ovšem lze s vlastní nenávistí. V bezpečném prostředí o ní mluvit, opakovaně. Odreagovat ji ve fantazii. Dát volný průchod negativním citům i myšlenkám. Zpravidla se pak začíná dařit využívat energii hněvu pozitivním způsobem. Výrazně klesá potřeba mluvit negativně o druhém rodiči před dítětem, klesá i samotná intenzita negativních emocí.

Rodiče, kteří si stěžují, že dítě neříká nic o tom, co se děje u druhého rodiče, po příchodu je zamlklé či „jako vyměněné“, motivuji, aby dítěti dali určitý přechodový čas. A pak aby se snažili o co největší propojení obou světů.

  • Jednou rovinou, na níž s rodičem pracujeme, je zvládání komunikace s ex-partnerem. Opravdu se vyplatí se o komunikaci snažit. Neurážet se a sám či sama se snažit o slušné chování.
  • Druhou rovinou jsou vzpomínky – dřív přece nebyly dva světy, ale jeden. A nějakou dobu to bylo mezi mámou a tátou hezké. Vyplatí se na to občas s dítětem zavzpomínat, prohlédnout staré fotky.
  • Třetí, nejdůležitější rovinou je nehodnotící zájem o druhou rodinu. Co se v průběhu týdne dělo? Co tam dítě zažívalo? Důležité je zejména naslouchání, občas přichází v úvahu jemná pobídka. Tlak a zpovídání pomyslné dveře mezi světy naopak zabouchává. Co do hodnocení a vyjadřování negativních emocí doporučuji zdrženlivost.

Řešení je v rukou dospělých

Nejsem dětský psycholog, téměř všechny prameny, o něž se opírám, mám tedy „z druhé ruky“ – z vyprávění svých dospělých klientů. Také neprovozuji svou praxi dlouho (a tak mě prosím pamětníci opravte), ale mám dojem, že dříve boje o úpravu poměrů nezletilých dětí tak kruté nebývaly.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ano, častěji docházelo k ošizení jednoho rodiče (většinou otce) a k syndromu odcizení. Dnešní otcové se po právu emancipují. Více se starají: někteří již od narození, jiní však začínají právě v průběhu rozvodu, až když se o svá práva perou. Rozvodové boje jsou pak o to lítější a nenávist ex-partnerů hlubší.

Dříve se ve vyhrocených případech po dítěti chtělo, aby odštěpilo část své psychiky. Dnes nic neodštěpuje, dělí sebe sama: pěkně napůl, ať je to spravedlivé.

Cílem tohoto mého článku je nabídnout hypotézu o riziku disociace v konstelaci rozvodů a střídavé péče k diskusi – laické, a pokud možno i odborné.

Diskuse 0