8. 12. 2021
„Vždy byla extrémně aktivní, supervýkonná, často až neuvěřitelně pozitivní, nadšená, byla lídrem spousty dobročinných projektů,“ píše o sedmdesátileté matce čtenářka Petra. „Její druhá stránka byla a je, že všichni museli skákat, jak ona pískala. Vyčítá nám, dětem, že jsme špatní lidé, máme divné hodnoty, co jsme jí všechno udělali špatně, jak jsme špatní rodiče, dává najevo našim malým dětem, že ona by se o ně postarala lépe. Každému z nás kritizuje jeho bydlení, životní styl nebo něco jiného. Protože je to moje matka, cítím, že za těmito věcmi je i její utrpení, frustrace... Nevím ale jak to změnit, protože ona si nikdy nenechá od nikoho pomoct, poradit, natož od psychologa. Ona přece všechno ví, jak má dělat. Jak situaci alespoň trochu zlepšit?“
Matka (dnes také babička) z Petřina příběhu toho v životě dokázala už hodně. Vychovala děti, vedla projekty. Zároveň zůstávala nadšená a pozitivní. Ale ne vždy: Pro kritiku svých blízkých nikdy nešla daleko. Vše muselo být podle ní. Vše věděla nejlépe. Jako by se snažila udělat ještě víc, nejvíc. Nejen pro sebe, pro všechny. Vylepšit jim životy. A oni, nevděčníci, ji ještě kritizují, že je prý diriguje!
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné