Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné

Dojít si pro změnu

Když se zaměříme na dobré učitele, můžeme začít měnit povahu našeho národa. Změnit ji musíme.

Martin Jaroš

Martin Jaroš

4. 9. 2018

Tak když začala ta škola, chtěl bych vám vyprávět takový malý příběh – a říct něco, co je pro mě důležité. V roce 1985 jsem byl devítiletý kluk, rošťák, co začínal třetí třídu. Jednoho dne takhle počátkem září jsem nešel ze školy domů. Mamince jsem nic neřekl, místo toho jsem šel na opačnou stranu města, kde jsem to neznal. Tam jsem našel Smetanovu ulici a v ní dům, který měl na brance zvonek se jménem Hvězdová.

Zazvonil jsem a dlouho čekal, než se v domě ozvaly kroky a otevřely se prosklené dveře předsíně.

                       „Dobrý den, vy jste paní Hvězdová?“ zeptal jsem se.

                        „Ano,“ řekla usměvavá bělovlasá paní, „co chceš?“

A já jsem sebral veškerou odvahu devítiletého kluka, vzhlédl jsem k ní a zeptal se: „Paní Hvězdová, budete mě prosím učit anglicky?“

Paní Hvězdová se zasmála a chvilku přemýšlela. A pak řekla: „Už mám plno, další žáky už neberu. A taky většinou učím starší děti. Ale víš co? Ještě nikdy ke mně nepřišel takovýhle malý klouček úplně sám a bez rodičů. Zeptej se doma, jestli sem můžeš chodit v pátek večer. Jestli ano, vezmu tě jako posledního žáka. Řekni mamince, že to stojí tolik a tolik na hodinu.“

K paní Hvězdové jsem pak chodil týden co týden mnoho let a změnilo mi to život.

Jdi a ať se ti daří

Paní Hvězdová byla dáma z lepších časů, která jako by do socialistického Benešova nepatřila. Celá její rodina emigrovala do Ameriky, jen paní Hvězdová tu zůstala. Měla krásný dům a v něm spoustu úžasných knížek, slovníky od Merriam-Webstera a taky obří atlas National Geographic, který mě fascinoval od prvního dne. To všechno a ještě spoustu jiných pokladů poslala paní Hvězdové sestra z Ameriky. Ve škole jsme se tehdy žádné jazyky neučili, až v páté třídě měla začít ruština, ale já jsem se od spolužáků doslechl, že pod nemocnicí žije kouzelná paní Hvězdová, která učí anglicky. Takové ty lepší rodiny, co si to mohly dovolit, o ní věděly, ale my jsme lepší rodina nebyli a to hodinové školné bylo asi pro chudáka moji mámu velká zátěž. Ale když jsem si pro tu angličtinu sám došel, tak zaťala zuby a každý týden mi ty korunky dávala.

Jak šel čas, stal jsem se asi nejnadšenějším žákem paní Hvězdové. Dala mi mnohem víc než angličtinu. Půjčovala mi dobrodružné knížky o cestování v Africe. Vyprávěla mi o Americe, jaké to tam je, a já jsem se do té země zamiloval. Každý týden mi říkala, že když mi to dneska půjde, tak že se můžu na konci hodiny podívat do atlasu National Geographic. Byla to a pořád to je nejkrásnější knížka, kterou jsem v životě viděl – obracel jsem ty obrovské listy a zamiloval jsem se do těch cizích krajů. V té době jsem si řekl, že jednou budu žít na břehu tropického moře a prožívat dobrodružství a mluvit anglicky. Když už mi pak paní Hvězdová důvěřovala, půjčovala mi domů vzácné staré sešity Rychlých šípů, které jsem hltal – a s nimi i tu foglarovskou etiku. Tak nějak mimoděk jsem se od paní Hvězdové naučil nejen anglicky, ale taky pravdu o tom systému, ve kterém jsme žili, a že to jde i líp. Když jsem byl pak trošku starší, tak mě paní Hvězdová zvala na vánoční večírky svých žáků, kde jsme mohli konverzovat anglicky a pít – i jako děti – vaječný likér.

Jednoho dne mi paní Hvězdová řekla, Martínku (takhle mi říkala), mám tě moc ráda, ale víc už tě anglicky nenaučím. Jdi a ať se ti daří. Dostaň se na nějakou školu v cizině a pak mi občas přijď říct, jaké to je a jaký máš život. Myslím, že díky paní Hvězdové jsem se pak vždycky cítil v angličtině opravdu jinak a opravdu jsem se furt hnal pryč a teď pracuju na břehu teplého moře a opravuju rodilým mluvčím jejich marketingové písánky. A vzpomínám na paní Hvězdovou, která byla nejlepší učitelkou mého života a asi nejvznešenějším člověkem, kterého jsem v dětství potkal.

Dobrá učitelka či učitel, přátelé, je po blízké rodině ten nejdůležitější člověk na vaší cestě. Dobrý učitel změní váš život a vystřelí vás jako prak někam úplně jinam, výš, než kam byste se dostali sami – a takhle to za svou kariéru udělá třeba s desítkami nebo stovkami dětí. Co může být úžasnějšího?

Národ bez dobrého učitele

Asi vás nepřekvapí, že jsem si za ženu vzal – učitelku angličtiny. Už 17 let ji pozoruju při práci – už na čtvrté škole, ve třetí zemi. Odnesl jsem si z toho nekonečný respekt k učitelkám, které svou práci milují a dělají ji naplno. Řeknu vám něco, co vás možná překvapí; lidi s tím často nesouhlasí. Já mám tzv. velkou korporátní práci s rádoby pěkným titulem. Ale víte, že jsem nikdy neměl pocit, že by moje práce byla náročnější nebo víc stresující než učitelství mé ženy? V korporaci sedíte, máte mítinky, mastíte něco v PowerPointu a občas máte prezentaci pro víc lidí, na což se připravujete jako na zápas Ligy mistrů. Učitelka prezentuje denně celé hodiny, a to velkým hlučným týmům, které nikdo neplatí za to, aby se snažily pracovat jako týmy korporátčíků. Učitelka je musí motivovat, koučovat, vychovávat. Do toho jí neustále mluví hyperaktivní rodiče, kteří se na ni dívají svrchu, nebo se ona naopak snaží probudit zcela pasivní rodiče, kterým jsou děti a jejich vzdělání úplně ukradené.

Zatímco korporátčíci nosí domů pěkné peníze, moje paní nosila z domova do školy balíky papírů a kopírovala testy na domácí barevné tiskárně, protože škola na takové věci neměla. A jestli mi ještě někdo řekne, že učitelé se flákají, protože mají krátký den a dva měsíce prázdnin, tak ho proplesknu. Jednak moje paní tráví přípravou doma dlouhé hodiny, jednak během roku vidím, jak ji stres ze školy fyzicky proměňuje – v květnu a v červnu už toho učitelé fakt mají dost a bez té prázdninové pauzy by to nedali, takový je to nápor na nervy. Jo, neříkejte to mým šéfům, ale mně přijde, že moje žena má nejmíň tak těžkou práci jako já, spíš těžší. Za zlomek peněz, samozřejmě.

Proč to tady píšu. Včera jsme všichni dali na Facebook fotky svých prvňáčků a dětiček na cestě do školy, což je správné a důležité. A taky jsme mluvili o Zemanovi, jak po něm v nějaké škole vyjeli. Ale pro mě jsou hrdiny dneška dobří učitelé, tak jsem je chtěl připomenout.

A ještě něco vám řeknu. Často řešíme, co dělat s naším školstvím. Samozřejmě vám taky na potkání řeknu, že část našich škol je furt jak za Marie Terezie, že máme školství podfinancované skoro nejhůř v OECD, že musíme dosáhnout excelence v angličtině, přírodních vědách, IT, že musíme děti naučit logicky argumentovat a prezentovat a zavést kritické myšlení a konečně se dostat ve výkladu k moderním dějinám atd. atd. Ale to jsou spíš takové menší konkrétní taktiky. Řeknu vám, co je opravdu důležité a co je ta největší změna, které můžeme ve školství dosáhnout. A to je věc, která mě naprosto fascinuje a je to šílený sen, který mě pohání dopředu. Když se soustředíme na dobré učitele, můžeme začít pomalounku, polehounku měnit povahu našeho národa.

Ano, myslím to vážně – můj finální cíl je začít MĚNIT POVAHU NAŠEHO NÁRODA. Protože to je klíč ke spokojenosti a prosperitě v té naší kotlině. Naučit děti, že nikdo z nich není odepsaný čtyřkař a loser. Že každé z nich může dokázat víc, než si myslí, že každé má svou vlastní hodnotu. Ukázat jim, že remcat a držkovat není k ničemu, že mnohem lepší je usmát se, vlítnout na problém a vyřešit ho. Že zdravá sebedůvěra, správné schopnosti, férovost a odvaha jsou lepší než nepřejícnost, závist a udavačství. Protože až se změní tohle, tak bude Česko dobré – dřív ne. A škola v tom může hodně pomoci. Každé procento se počítá.

Přeju všem dětem, aby našly svou paní Hvězdovou. Nebo aby si pro ni došly – jako jsem to před 33 lety udělal já.

Autora můžete sledovat na Facebooku

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: