12. 5. 2026
Každý dobrý text o vztazích, o životě nebo o člověku vyvolá otázky, na které neodpovídá. A je to tak v pořádku. Vědy o člověku jsou takzvaně konceptuální: na základě výzkumů (nebo dříve prostého pozorování) se snaží formulovat obecnější vzorce, koncepty, fenomény, které by nám všem byly ku pomoci a třeba by nás něco naučily, pomohly nám se nějak rozvíjet a celkově nám usnadnily život. A ano, někdy to mohou být informace spíše zajímavé než užitečné. Nebo užitečné pro hrstku lidí, která se zabývá něčím, co nám toho v každodenním životě zase tolik nepřinese.
A proč o tom píšu? Nedávno mi z redakce Psychologie.cz přišel dotaz. Čtenářka reagovala na článek o bezpodmínečném přijetí v partnerství – co znamená milovat druhého člověka takového, jaký je, a kde tato láska přechází v sebeobětování nebo v tiché snášení toho, co nás poškozuje. Její zpráva byla upřímná, přesná a naprosto pochopitelná. Ptala se, kde je ale ta hranice bolesti? Kdy je to, co od partnera dostávám, ještě přijatelné, a kdy už ne? Jak to poznám?