Martina se již několik let snaží najít stálého partnera. Mnohokrát už byla na schůzce: první, druhé, třetí… a mnohokrát to vypadalo nadějně. Ale vždycky se našlo „něco“. Něco, pro co nebyla schopna dál pokračovat.

Kolikrát si říkala, že jí je s tím druhým fajn. Dobře se s ním povídá. Hezky voní, hezky se k ní chová. Ale ty zuby, nos, oči, postava, způsob pití čaje… zkrátka něco, co jí nesedělo a nevyhovovalo jí, ji tak odradilo, že vztah ukončila.

Neuměla si představit, že by s někým takovým měla být celý život. Jak by se na ni koukalo okolí? Dokázala by ho přivést na kamarádčinu oslavu jako partnera? Asi ne… styděla by se za něj. A taky neumí jíst polívku bez srkání. To je k zbláznění!

Martina vztah opět ukončila. Ale šťastná z toho není. Proč jen nedokážu s někým být? Proč jsem tak malicherná? Proč mně vadí tyhle maličkosti? Já nechci žít sama. Já bych moc chtěla dlouhodobý vztah, ale asi pro mě nikdo není. Já nevím, proč jsem taková?!

Martina zažívá velký dušení rozpor. Na jednu stranu by chtěla závazek, na druhou z každého utíká, jakmile to začíná „být vážné“. Jakmile jí přijde na mysl otázka, jak by vypadalo dlouhodobé soužití. Myšlenka, že by s někým, kdo má byť jen nepatrný zlozvyk, měla strávit celý život, ji k smrti děsí.

Zvykla si, že jí nikdo nenarušuje její řád, pohodlí ani rituály. Že má v kuchyni vše tak, jak chce ona. Že se nemusí přizpůsobovat, ohlížet se na potřeby druhého, že nemusí po nikom uklízet nebo se dívat na filmy, které nemá ráda. Zvykla si, že život se děje tak, jak chce ona. Ale je sama. Tak moc jí někdy večer chybí objetí. Sdílení, bezpečí, důvěra, intimita. Ale jak to má udělat, když s nikým nevydrží?