Je načase si připustit, že s prodlužující se délkou života mohou mnozí z nás uzavřít více než jedno manželství. Pozdější svazky přitom mají potenciál být více uspokojivé, jak dokazuje výzkum Kelly Campbellové z Kalifornské státní univerzity. V rozhovoru pro čtenáře Psychologie.cz Campellová vysvětluje, proč tomu tak je a jak pracovat na spokojeném vztahu – ať už stávajícím, nebo budoucím.

Takže, Kelly, čím to je?
Je pravděpodobné, že při vstupu do prvního manželství jsou lidé mladí, nevyzrálí a nejistí, zatímco ve druhém nebo dalším svazku jsou již starší, vyzrálejší a jistější. Tyto charakteristiky ovlivňují způsob komunikace a osobní rozvoj partnerů.

V čem je druhé  manželství obvykle lepší?
Jak jsem se zmínila ve svém článku Why First Marriages Fail, lidé, kteří vstupují do vztahů příliš mladí, vytvářejí nevyzrálé komunikační a konfliktní vzorce. I když z takového vztahu vzejde manželství, jsou již tyto vzorce plně ukotvené a je velice nepravděpodobné a zřídkavé, aby došlo k jejich změně. S přibývajícím věkem si lidé osvojují lepší komunikační dovednosti i schopnost řešit konfliktní situace, což souvisí s tím, že přibývá zkušeností a sebereflexe – jak o nás jakožto jedincích, tak i v rámci partnerství, skrze vztahy s různými partnery. Proto lidé, kteří uzavírají manželský svazek později v životě nebo následně po prvním manželství, mají potenciál mít více spokojený vztah, protože jsou srovnanější sami se sebou v kontextu vztahu a protože vyvinuli partnerské dovednosti, vedoucí k větší spokojenosti ve vztahu.

Pro nevyzrálý vztah je charakteristické, že motivace pro naše jednání pramení ze strachu.

Takže rozdíl je ve zkušenostech. Jaké další faktory ovlivňují kvalitu manželství?
Další důvod, který v článku uvádím, je ten, že ideálně tvoříme vztah s partnery, kteří nás podporují v našem individuálním růstu. Tato myšlenka vychází z teorie expanze sebe sama Arta Arona, podle které mají všichni lidé vrozenou touhu růst a stávat se lepšími. Když vstupujeme do manželství moc mladí, v časech rychlého osobního růstu, více riskujeme, že se vzájemně udusíme v rámci vlastního rozvoje. Nevyzrálý a nejistý partner se bude nejspíš víc obávat příliš rychlé změny v osobním růstu partnera, která obvykle přerůstá vztah, než partner sebejistý a zralý, který spíše partnera v jeho růstu povzbudí a podpoří. První manželství se častěji rozpadají proto, že jeden nebo oba partneři si navzájem brání v růstu.

Konec nefunkčních manželství

Co byste vzkázala manželům v druhém nebo třetím svazku?
I když jsou druhá a další manželství více vystavena riziku rozpadu, mají zároveň potenciál být víc naplňující. Lidé zůstávají ve vztazích, když jsou spokojení. Když míra spokojenosti poklesne a zejména pokud zůstane nízká po delší čas, partneři směřují k rozchodu. Následné manželské svazky mají tendenci rozpadat se, protože partneři, kteří již mají jednou rozvod za sebou, se již nebudou tolik obávat dalšího rozvodu, pokud bude partnerství nefunkční. Podle mého názoru je tohle lepší situace ve srovnání s přetrváváním ve vztahu proto, že se lidé cítí pod tlakem nebo se obávají neznámého. Takže můj vzkaz je: neobávejte se statistik, které vykazují vyšší počet rozvodů u druhých nebo dalších svazků. Pojďme se raději soustředit na skutečnost, že další manželské svazky můžou být potenciálně mnohem více naplňující a uspokojující než ty první, ale zároveň, pokud budou neuspokojivé, není problém pro partnery se z nich vymanit, což je pozitivní.

Jaké jsou rozdíly mezi nevyzrálou a zralou láskou?
Pro nevyzrálý vztah je charakteristické, že partneři neznají příliš dobře sami sebe, jsou nejistí, mají horší komunikační schopnosti, limitované dovednosti řešit konflikty,  budou pravděpodobněji víc omezovat růst partnera a  jejich motivace častokrát pramení ze strachu. Vyzrálou podobu lásky naproti tomu charakterizuje skutečnost, že partneři znají dobře sami sebe, jsou sebejistí, dokážou lépe komunikovat a řešit konfliktní situace, spíše podpoří partnera v růstu a jejich motivace pramení z lásky.

Dlouhodobé vztahy by měly expandovat a růst na individuální i partnerské úrovni.

Jsou lidé opravdu prokletí, když vstoupí do manželského svazku příliš mladí a nevyzrálí?
Ne, to ne. Hovořím o některých párech, co se brali mladí, abych vysvětlila jistý typ vztahů. Každý pár je jiný a mnoho partnerů může mít dobré komunikační schopnosti i schopnost řešit konflikty, což si možná osvojili od svých rodičů, nebo je možná v momentě vstupu do manželství neměli, ale osvojili si je v manželství později. To samé platí pro osobní rozvoj. I když lidský osobní růst a změny jsou podstatně rychlejší v mladších letech, neznamená to, že se jejich partner nebude měnit stejným směrem a stejnou rychlostí. Existuje množství příkladů partnerů, kteří se brali mladí a zráli společně. Takže řekněme, že existují rizika v prvním manželství, a pokud jsou si jich partneři vědomí, můžou podniknout patřičné kroky ke zlepšení.

A co byste doporučila dlouhodobým párům?
Dělejte spolu nové věci, to je něco, co udržuje vášeň. Mluvte spolu – mluvte o vašich snech, nadějích, cílech do budoucna, a vytvořte si společný plán, jak toho dosáhnout. Bavte se o aktivitách, kterým by se každý z vás rád věnoval, a vydefinujte si ty, které vás baví oba. Když mají partneři sdílené cíle, aktivity nebo projekty, nacházejí tak smysl v jejich vztahu a životě. Dlouhodobé vztahy by měly expandovat a růst na individuální i partnerské úrovni.

Na jaké teorie se můžete odkázat?
Už jsem se zmínila o teorii expanze, což je práce Arta Arona. Aron také demonstruje, jak nové aktivity podporují vášeň v dlouhodobých vztazích. John Gottman zas identifikoval tzv. čtyři koně apokalypsy, poukazující na destruktivní komunikaci a konfliktní vzorce, které můžou predikovat rozpad vztahu. Napadá mě také práce Stephanie Coontzové, která se zabývala historickými vzorci manželství a uvádí, že i když dnes existuje větší rozvodovost, mají manželství potenciál být mnohem uspokojivější než v minulosti, kdy partneři považovali zůstat spolu za povinnost (zejména ženy).