8. 7. 2013
Ještě než se pustíme do tématu, kterému se mám v tomto článku věnovat, položme si virtuální otázku. Jsme dospělí? Já sama – jsem dospělá? A vy, paní s vážným výrazem, co jste si právě sedla k počítači, abyste se odreagovala po namáhavém pracovním dni – považujete se za dospělou? Na základě čeho? A jak vy se cítíte být dospělý, pane generální řediteli úspěšné firmy? Kdy víc a kdy méně? A je to dobře nebo špatně? A co vy, pane profesore? A váš syn s piercingem v nose a tetováním na rameni? Kdo z vás je dospělejší? A k čemu každému z nás ta dospělost je a podle čeho se pozná?
Jistě, můžeme to celé zjednodušit a udělat z dospělosti otázku věku. Dle rodných listů nejspíš všichni, co si tady povídáme, dospělí jsme. Máme občanky, jsme trestně odpovědní, smíme volit a plodit děti. Dilema vyřešeno. Jenže já se dnes nenechám jen tak odbýt. Jde o téma, které považuji ve své práci za zcela klíčové. Takže pokládám stejnou otázku jinak a ptám se: Nakolik jsme, prosím, my, co si tady povídáme, duševně zralí? A na základě čeho vlastní a cizí zralost posuzujeme?
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné