Jsme vybíravější než naši rodiče. Hledáme pana dokonalého a jeho charakter pak dlouze testujeme v provizorním vztahu.

Generace mých rodičů to měla jednodušší. Těsně před maturitou se někde za keříkem bez ochrany zamilovali, omylem zadělali těsto na mimino a pak si na radnici, schovaní za těhotným břichem, řekli svoje nepromyšlené ano. Za odměnu dostali byt a mohli vesele nakousnout novou etapa života. Rychle a bez cavyků se stali dospělými. Nám, dnešním dvacátníkům, to ve srovnání s nimi nějak podezřele dlouho trvá.

Přešlapujeme mezi adolescencí a dospělostí pěknou řádku let. Visíme svým seschlým rodičům na krku, necháváme si od nich posílat peníze a výživné balíky s řízky, maminku obtěžujeme krosnami smradlavého oblečení, studium prokládáme pobyty v zámoří, hormonální antikoncepci zapíjíme nezávazným sexem a každou chvíli se vodíme za ruku s někým jiným.

Zkrátka, závazky jsme odsunuli směrem ke vzdálené třicítce a zatím si svobodně a nanečisto zkoušíme, čím vším můžeme a chceme být.

Kde to vázne?

Velká část z nás už vymáčkla posledního beďara a s ním i horu pubertálních komplexů. Starostlivé vrásky nás však ještě netrápí. Hormony, které nás ještě nedávno obtěžovaly svými nepředvídatelnými výpady, se poslušně usadily na snesitelné hladině. Máme vyšší sebeúctu a důvěřivou duši plnou optimismu.

Budoucnost se na nás otevřeně a nadějně směje. Je naše. I svět je náš. Hltáme ho nezávaznými doušky a pokoušíme, co se dá. Někoho tím můžeme štvát.

Podle Jeffrey J. Arnetta naše generace vyměnila přímý skok do dospělosti, rituálně podtržený naparáděnou veselkou, za zdlouhavou cestu směrem k přijetí závazku.

Zamračený mravokárce by nám mohl vyčíst sobeckost, mohl by nás označit za líná hovada, která nechtějí dospět a tupě konzumují svůj čas. Má pravdu? Proč nám dnes vlastně tak dlouho trvá, než dospějeme?

Jeffrey Jensen Arnett je americký psycholog, který se už pěknou řádku let zabývá nevyvedenými mladíky a mladicemi, co se místo zakládání rodin, vydělávání peněz a dalších úctyhodných aktivit raději věnují cestování, studování a flákání.

Podle Jeffrey J. Arnetta naše generace vyměnila přímý skok do dospělosti, rituálně podtržený naparáděnou veselkou, za zdlouhavou cestu směrem k přijetí závazku. Je nefér srovnávat dvě generace, tvrdí Arnett, protože žijí v odlišném sociálním kontextu a každá z nich se musí připravit na jiné úkoly.

Voňavá práce, partner bez chyby

Zatímco naši rodiče se mohli spolehnout na kulturní šablonu reálného socialismu, která celkem jasně a nudně předurčovala jejich budoucnost a určovala jim, co a kdy mají udělat, my jsme vrženi do obrovského chaosu lákavých nabídek.

Narozdíl od našich rodičů jsme vybíravější. Rozhodně si nechceme vzít kdejakého mládence jen proto, že nám za vlahé letní noci zavoněl. Naopak, naivně hledáme pana dokonalého s kupou úžasných vlastností a jeho charakter pak dlouze testujeme v provizorním vztahu. Od práce očekáváme, že nás bude bavit, naplňovat, že z ní vytřískáme kupu peněz a že v ní zároveň nebudeme sedět třináct hodin denně.

Jestli štěstí je rozdíl mezi tím, co od života očekáváme, a co se nám z něj podaří dostat, ak máme před sebou pořádně náročný úkol a musíme se na něj dobře připravit.

Čas mezi adolescencí a dospělostí, který Arnett nazval „emerging adulthood“, tedy vynořující se dospělost, je ideálním obdobím pro zkoušení a testování, které nám pomůže zorientovat se v přeplněném prostoru možností – pracovních i vztahových – a vybrat si z nich.

Pro většinu mladých je tato životní etapa příjemným a obohacujícím experimentem. Cítí se během ní šťastnější než v adolescenci.

Kam nás to vede?

Po dvacítce už rodiče člověka tolik nepumpují nevyžádanými radami, nestojí mu vytrvale za zadkem, jako to dělali během jeho puberty. Zároveň však ani nejsme zatíženi zodpovědností za někoho třetího. Můžeme se naučit svobodně rozhodovat, můžeme metodou pokus‑omyl dobudovávat svoji identitu a pozvolna zjišťovat, kterým směrem chceme jít.

Toto období je také ze všech životních period nejméně strukturované. Neexistuje v něm jasný denní řád, který adolescentovi určovala docházka do školy a který dospělému člověku určuje jeho pracovní doba.

Člověk je vržen do obrovské svobody a nemá‑li dostatečné zdroje, které by mu pomohly v této zmatené volnosti najít směr, může upadnout do rozplizlého tápání. Může se stát zoufalcem bez cíle, který bloudí mezi obory a střídavě studuje, co se dá, nebo mění pracovní místa, aniž by vůbec tušil, co vlastně chce.

Pro většinu mladých je však tato životní etapa příjemným a obohacujícím experimentem. Cítí se během ní šťastnější než v adolescenci. Pro lidi z nefungujících rodin se může stát příležitostí, odrazovým můstkem ke štěstí.

Poprvé mají opravdovou šanci zbavit se vazby na rozbourané rodinné prostředí a začít žít nezávisle, bez přítomnosti pochroumaných rodinných konfliktů. 

Jsme tedy opravdu nezodpovědná banda, která nakusuje stovky úkolů, aniž by je poctivě dováděla do konce? Nebo naopak prožíváme důležitou etapu života, která je, stejně jako dětství a adolescence, hodnotná sama o sobě, protože nás připravuje na další životní výzvy?

Jak říká Arnett, vypadá to, že odpovědnost odkládáme, nikoliv, že se jí vzdáváme. V pětatřiceti bude valná část rozmazlených postpuberťáku ženatých, budou poctivě utírat prdelku svým vysněným potomkům a poslušně platit daně. A za dalších třicet let možná začnou hromadně skuhrat onen prastarý refrén: „To za našich mladých let nebývalo…“