Představme si matku (či jinou primární pečující osobu), která chce být naprosto dokonalá. Na tom není vůbec nic špatného: chce pro své dítě jen to nejlepší, chce, aby bylo zdravé, mělo se dobře, nic mu nechybělo, bylo spokojené. Také aby dobře prospívalo a nic ho netrápilo. Dítě je pro ni vším, celým jejím světem. Věnuje mu veškerý svůj čas a energii, což může být mnohdy vyčerpávající – a to nejen pro matku samotnou, ale i pro dítě. Pozornost je zcela upřena směrem k němu. Snaha dát dítěti to nejlepší, která se může zdát přirozená a logická, může na dítě působit jinak, než rodiče v dobrém a čistém úmyslu zamýšlí a následně také činí.