Doteky na duši

Nejčastěji nám naše dávná zranění „osahávají“ naši nejbližší: partneři, rodiče, vlastní děti. Jak s touto bolestí pracuje psychoterapie a co můžeme udělat v každodenních náročných situacích, abychom své zažité vzorce prožívání mohli postupně rozpouštět?

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se psychologem?
Měl jsem v dětství svého hrdinu, rodinného známého, charismatického Čecha s italskými kořeny. Říkal jsem si: „Má peníze, je milý, usměvavý, krásně hraje na kytaru. A je právník, budu jako on.“ Už tehdy jsem tušil, že mám talent pro spravedlnost a porozumění druhým. Vymyslel jsem si, že budu rozvodový nebo rodinný soudce. Po třech letech na právech mi ale došlo, že to není moje cesta. Jezdil jsem v té době na rozvojové semináře s indiánskou saunou, celonočním bubnováním a dalšími metodami sebepoznání. Hodně mě inspirovaly a ovlivnily prožitky rozšířených stavů vědomí. Prostě mě to táhlo jinam. Takže když moji kamarádi končili práva, já začínal psychologii.

Jak vám v tom bylo?
Vnímám to jako velký dar. Jako zralejší člověk jsem už věděl, co chci. Chápal jsem, že můj talent rozumět světu druhých nejspíš souvisí s mým emočním zraněním. A že tuhle zkušenost využiju spíš jako párový terapeut než jako rodinný soudce.

V čem jste tehdy viděl zásadní rozdíl mezi soudcem a terapeutem?
Jako psychoterapeut nerozhoduju o tom, co má být správně. Mojí rolí je vytvářet prostor, ve kterém mohou lidé bezpečně zkoumat, co se v nich odehrává. Někdy stačí drobný posun v uvědomění, aby se otevřela možnost nové volby. A právě tenhle rozvoj uvědomění vnímám jako klíč, protože umožňuje větší svobodu a flexibilitu v tom, jak se vztahujeme k sobě i k druhým.

Rozvoj uvědomění – co si mám pod tím představit?
Čím víc si uvědomujeme, co se v nás děje, tím víc máme možností, jak reagovat. Stáváme se svobodnějšími, protože máme volbu. Už nejsme vláčeni nevědomými vzorci chování, ale můžeme vědomě rozhodnout, co uděláme dál.

Připomíná mi to citát Viktora Frankla: „Mezi podnětem a reakcí je prostor. V tomto prostoru leží možnost si naši reakci zvolit. V naší reakci pak spočívá náš růst a naše svoboda.“
Možnost zvolit si reakci je zásadní. Když dokážeme zastavit tu první automatickou, zjistíme, že nejsme uvězněni v jednom scénáři. Ale že jich máme třeba deset.

Jiné scénáře

Takže nás neřídí osud, ale míra zvědomení našich vzorců chování?
Nejlépe to asi vysvětlím na osobním příkladu. Vím o sobě, že je pro mě klíčový pocit vztahového propojení. Nesu si vztahové zranění a právě spojení s druhým člověkem je pro mě zásadní. Je to jako lano, kterého se potřebuji držet. Tahle potřeba mě provází celý život a tvoří osu mé osobnostní struktury. Každý z nás má ale jinou základní potřebu, kolem které se formuje jeho strategie přežití. Někdo staví svůj život hlavně na vztahu a blízkosti, jiný potřebuje mít vliv a možnost rozhodovat, další hledá jistotu v předvídatelných strukturách a bezpečí. Nejvíc se to projevuje právě v blízkých vztazích.

Jak?
Je to, jako když loupu cibuli. Všichni si vytváříme obraz o sobě, který chceme ukazovat druhým. To jsou ty vnější slupky cibule. Blízký vztah jde pod tyto vrstvy, až k samotnému jádru. Tam je jak láska a pocit dobrého bytí, tak i zraněná místa, která bolí. Ve vztahu s mojí ženou se mi to ukazuje pořád dokola: v běžných konfliktech se mi spouští pocit, že nejsem pochopený a přijatý. A hned se rozjede starý poplach: Pozor! Opuštění, ztráta, bolest…! To už je reakce amygdaly, uložená v těle a emoční paměti.

Jako kdyby vám vaše žena sahala na nějaké vnitřní kuří oko.
Jako kdybych měl na těle otevřenou ránu – dejme tomu na břiše. Blízký člověk ke mně jde a chce mě třeba obejmout. Udělá láskyplné gesto, během kterého se ale nechtěně dotkne i mého zranění na břiše. Myslí to dobře, ale mně to způsobí bolest. Podobně si můžeme představit i emoční tělo. I v něm máme svá zranění, a když se k nám někdo blízký přiblíží, může se jich nevědomky dotknout.

Co se děje, když se vaše žena takhle dotkne vaší emocionální rány?
V tu chvíli od ní potřebuju jediné: zážitek hlubokého, autentického spojení, které by tu ránu uklidnilo. Jenže právě v konfliktu je to nejtěžší. Ona má přirozeně tendenci se stáhnout, nabrat sílu a ujasnit si, co sama potřebuje. Já naopak tlačím: „Dej mi náplast, potvrzení, že jsme propojeni.“ Ona to pochopitelně cítí jako tlak. Někdy se přizpůsobí, ale uvnitř zůstane nespokojená. Jindy mi nedá nic a pak se zase spustí moje emoční reakce, ať už se projeví jako zlost nebo smutek.

Někdo by si možná řekl: Ha, tak jestli je tenhle chlápek terapeut, tak k němu nejdu. Evidentně má něco nezpracovaného.
Když se chová jako malé děcko?

Překvapuje mě to, působíte statně a sebejistě.
Málokdo se těmto zraněním vyhne. Vznikají už do tří let věku, v období, kdy ještě nemáme rozvinutou řeč ani pojmový aparát. Říkáme jim jádrová zranění nebo jádrová bolest. Abychom se té bolesti vyhnuli, vytváříme si různé způsoby, jak ji zakrýt nebo obejít. A právě kolem těchto způsobů se pak postupně formuje celá naše osobnost. Může to vypadat třeba takhle: nedostanu na emoční rovině výživu, kterou potřebuji, tak se zaměřím na potřeby druhých: nabízím jim pozornost, péči a pomoc, a tím si vlastně pocit vztahu – to, co mi schází, kupuju. Dávám, abych dostal. To je jen jeden z mnoha příkladů. Jiný člověk naopak zvolí strategii stažení. Místo aby dával, raději se uzavře, drží si odstup a hlídá si hranice. Spoléhá na to, že bezpečí mu poskytne nezávislost a odstřižení od potřeb druhých. A když se ti dva potkají, tak ačkoliv oba mohou žít stejné zranění, v tomto případě emoční deprivaci, používají odlišné způsoby, jak se s tím vyrovnat. A právě z těchto rozdílných strategií vznikají časté párové konflikty.

Jak to řešíte vy osobně?
Když se ve mně spustí staré zranění, snažím se emoce uvidět, uznat je a nebojovat s nimi. Zároveň svému mozku říkám: „Klid, nic se neděje. Je to jen stresová reakce. Nikdo tě neopouští. To, že teď necítíš spojení, neznamená, že nepřežiješ.“ Zůstávám u sebe s laskavou pozorností a učím se unést ten silný diskomfort, jako by šlo o život. Ve skutečnosti je to jen ozvěna emoční paměti z dětství, kdy jsem zažíval, že nejsem přijatý a ztrácím pocit vztahu. Pro malé dítě totiž ztráta vztahu znamená ohrožení života nebo minimálně obrovský stres. Rozdíl je v tom, že dnes už dokážu poznat, odkud to přichází, a unést to vědomě, místo abych se nechal celou reakcí pohltit.

Mohlo by vás zajímat

Vývojové uvíznutí

Člověku, který neměl příležitost dospět, se vracejí stále stejné situace.

Přečíst článek

To je to kouzlo? Tohle stačí?
Je samozřejmě důležité znát mapu a dynamiku těchto reakcí. Uvědomit si, že to nejsou skutečné hrozby, ale jen vyjeté koleje v naší mysli, které vznikly jako odpověď na dávná zranění. Existuje spousta teorií a přístupů, jak tomu porozumět, ale podstata je vždy stejná: jde o staré vzorce, které se v přítomnosti znovu probouzejí.

Jaká byla vaše cesta ke schopnosti umět se svým zraněním pracovat?
Pro mě byl růstovým momentem okamžik, kdy jsem si uvědomil, že bolest mi nezpůsobuje někdo jiný, třeba moje žena, ale že ji jen probouzí. Jsme zvyklí si myslet, že za to může ten druhý, a čekáme změnu od něj: Tys mě zranil. Tys mi něco nedal. Je mi zle, protože jsi mi něco nedal. Tohle moc dobře znám i u sebe. Často jsem padal do pocitu oběti, byla to moje obrana před jádrovou bolestí. Když trpím, vyvolám u druhých pozornost a získám tím kýžený pocit napojení, pocit bondingu. Trochu drama queen. Něco mi je, ale neřeknu to. Stáhnu se a žena mi může projevovat zájem, lásku, laskavost, skákat kolem mě, ale já stejně ještě chvíli dělám Zagorku. Jsou v tom všechny ty myšlenkové hry: Ty za to můžeš, že se tak cítím. Já jsem chudák, kdybys mě chápala, bylo by mi líp. Ty musíš něco udělat, aby se mi ulevilo. Nejzásadnější uvědomění ale bylo, že jestli chci něco měnit, musím začít u sebe. Nemůžu nárokovat naplnění svých potřeb od druhého. Nemám na to právo.

Jak to u vás dopadlo?
Pamatuju si, že když jsem si tohle uvědomil, řekl jsem své ženě: „Prosím tě, až zase budu vyžadovat pozornost tím svým pasivně agresivním způsobem, nech mě být. Nechoď za mnou, nenabízej mi lásku.“ Ona to opravdu dodržela a pro mě to bylo hodně nepříjemné. Nedostal jsem to, co jsem tak silně vyžadoval. Zároveň jsem ale věděl, že právě tím, že se ten vzorec nenaplní, se můžu mnohem víc potkat sám se sebou. Setkat se s tou bolestí uvnitř a propojit se se svými zdroji. Neposilovat nefunkční způsob, kdy z pocitu oběti obviňuju druhé. A právě tam začíná možnost růstu.

Co je ten nový scénář? Jak vypadá?
Nedostanu to, na co jsem zvyklý, a musím zareagovat jinak. Jdu se projít kolem domu. Vědomě se postavím, cítím pevně zem pod nohama a vnímám, jak mi to dává stabilitu. Zaměřím se na dech, který mě vrací do přítomnosti a brání mi utíkat. Pak obrátím pozornost k emoci ublížení, zkusím ji uvolnit, dát jí prostor a neodmítat ji. Snažím se zklidnit, vrátit se do stavu tady a teď a připomenout si, že se vlastně nic hrozného neděje. Říkám tomu „No a co“. Cítím se opuštěný nebo naštvaný. No a co.

Urychlovače

Jsou tyhle střety se starými zraněními častá témata vašich klientů?
Dneska jsem to už řešil třikrát…

Dají se vypozorovat nějaké fenomény? Že třeba otevírání bolavých míst vede častěji k rozchodu, nebo od vás naopak klienti odcházejí pevněji srostlí?
Dělám to už dlouho, a proto se mi těžko zobecňuje, protože je to vždy komplexní. Někdy se lidé skrze otevření svých vzorců skutečně rozejdou. Jindy se ale právě díky tomu, že poctivě mapují svůj rozchod, dostanou k uvědomění, že spolu vlastně chtějí zůstat. To jsem zažil také, a mnohokrát. V obou případech to ale může být růstové. Ať už v podobě nové cesty každého zvlášť, nebo ve schopnosti vytvořit spolu vědomější vztah.

Kdyby k vám nezašli a nemapovali, tak by byli dávno rozvedení?
Myslím, že ano. Kdyby se nepustili do poctivého zvědomování, pravděpodobně by se rozvedli. Často jde totiž jen o to, že se nenaplňuje jejich představa o vztahu, představa převzatá od rodičů nebo načtená z kultury. Když se ale tyhle očekávání odkryjí a člověk si uvědomí, odkud pocházejí, dá se s tím začít pracovat. A právě tam leží klíč: rozlišit mezi představou, jaký by vztah měl být, a skutečnou potřebou, jaký vztah opravdu chci žít. Každý pár řeší svou konkrétní situaci, ale zásadní je, aby se oba dokázali ptát především sami sebe a obracet pozornost dovnitř.

Dalo by se říci, že nám naši partneři těmi doteky našich nedohojených míst slouží jako takový urychlovači růstu? Že jim za to patří i vděk?
Jinými slovy: vím, že je to nepříjemné, ale zároveň vím, že je to dobře. Otevírá se tím možnost nezůstat uvězněný ve svém zranění. Právě díky tomu, že se v partnerství navzájem zrcadlíme a dotýkáme citlivých míst, máme šanci růst a zrajeme jako lidé.

Vítr ve vlasech

Vnímání vztahu jako možnosti vzájemného zrcadlení a tím pádem jako příležitosti ke zrání je pořád trochu překvapivé, nemyslíte?
Spíš si myslím, že to tak prostě je odjakživa. Navzájem se učíme. Od svých dětí, od partnerů, od rodičů. Všichni se od sebe navzájem učíme.

Od partnerského vztahu ale chceme většinou jiné věci než hele ukaž mi, kde mám kuří oko a dotýkej se mi ho, abych si tu bolest mohl hezky zvědomit a pěkně si ji pak zdlouhavě léčit.
Tahle perspektiva může u nás působit nově, ale v jiných kulturách je přítomná už po staletí a tvoří přirozenou součást způsobu života a pohledu na vztahy.

Co máte přesně na mysli?
Některé tradice se soustředí hlavně na vnitřní svět, jiné kladou důraz na život v komunitě, na soulad s přírodou a na to, že vztahy nejsou jen mezi lidmi, ale i se zvířaty, rostlinami a krajinou. Prostě se vším, co je živé.

Jedna indiánská modlitba zní „Všechny moje vztahy“.
Ano, zahrnuje vztah se vším živým. Psychologie říká, že se rodíme jako vztahové bytosti. Já to zjednodušeně chápu tak, že všechny velké spirituální směry staví vztahovost do základu bytí a zároveň ji spojují s růstem. Učí nás všímat si, co s námi vztahy dělají, a brát si z toho vzkaz pro vlastní vývoj. Myslím, že právě princip učení a otevřenosti životu je společný všem velkým tradicím.

Vaše psychoterapeutická praxe má přesah do spirituality, kde se to vzalo?
To je velká otázka. Pamatuju si, že už na základce, někdy v osmé třídě, jsem četl Moodyho Světlo po životě. Pro hodně lidí to tehdy byl první otvírák k pocitu, že je tu něco víc. Dneska se objevuje spousta kritických hlasů, že to není vědecky přesné, ale tehdy mi to ukázalo cestu k pocitu, že existuje něco většího než já. A navazovalo to na moje úplně rané zkušenosti, o kterých se mi ale těžko mluví veřejně.

Protože pojmenované tao není tao?
Spíš je to tak, že když se posvátné zážitky sdílejí veřejně, hrozí, že se zprofanují nebo nepochopí. A to bych nerad. Ale to tíhnutí k něčemu, co mě přesahuje, mě provází celý život.

Kde jste tehdy, v té osmé třídě, chtěl být za třicet let? Co jste vlastně plánoval?
Nedávno jsme se tomu s jedním dlouhodobým klientem smáli. Jak jsme si ve dvaceti byli jistí, že v našem věku už budeme dávno osvícení. Vyzenovaní, všechno zvládneme levou zadní. A hlavně, na rozdíl od našich rodičů, kteří to přece tehdy dělali úplně blbě, my budeme v naprosté pohodě.

A nejste?
Myslím, že jsem měl úplně jinou představu. Ale naštěstí ji nežiju. Když mluvím o spiritualitě, nemyslím tím úlet pryč z reality s vonnou tyčinkou a svíčkou v ruce. Jde spíš o kontakt s hlubšími vrstvami bytí. A to není žádná pohoda jazz, ale práce. Psychospirituální práce, kdy se musím dotýkat svých citlivých míst. Jinak hrozí, že se přeskočím a udělám to, čemu se říká spirituální bypass. Že obejdu sám sebe, neotevřu téma, které potřebuju řešit, a tím pádem se nikam neposunu. A nejvíc mi právě tyhle slepé skvrny nastavují moji nejbližší. Jak se říká: nejvíc nás dostanou naši rodiče, partneři a děti.

Co ve vašem případě znamená být v kontaktu se svými hlubinnými vrstvami bytí? Jak to děláte?
Učím se zastavit a dívat se. Na svět kolem sebe i na sebe v něm. Zkušenost mi říká, že je dobré se opřít o nějakou strukturu nebo tradici. Pro mě je to zen. Sednout si na zadek a prostě sedět. Just sitting. A když je hezky, radši sedím na kole než na podložce. Potřebuju pohyb, přírodu a vítr. Chtěl jsem říct vítr ve vlasech. Jenže ty už nemám.