„Usaď se a rozjímej, vstaň a konej.“ Tato věta, jednoduše vystihující princip psychoanalýzy, je napsaná na kamenném gauči, který stojí před rodným domem Sigmunda Freuda v Příboře. Na tomto kanapi jsem se jednou nechala zvěčnit, přestože tuto psychoanalytickou „pomůcku“ nemám příliš v oblibě. Vlastně mě trochu děsí. Vnímám totiž výrazný rozdíl mezi tím, když se o psychoanalytické metodě učím, čtu si o ní, a když ji sama na vlastní kůži podstupuji. A to jak v individuálních sesích, tak ve skupinových v rámci výcviku. Proč se mi psychoanalytická pohovka málem objevuje ve snech v podobě nočních můr, přestože jsem si psychoanalýzu – respektive psychoanalytickou psychoterapii – vybrala jako směr, ve kterém se intenzivně vzdělávám a ráda bych se mu v budoucnu i věnovala?

Individuální psychoanalytickou psychoterapii navštěvuji čtyři roky. Za celou tu dobu jsem na pověstné kanape ulehla pouze dvakrát. Do interpretace, proč tomu tak je, bych se nerada pouštěla – berme to jako fakt, který netřeba dále vysvětlovat a rozebírat. Je to pro mě totiž náročné i v samotných sesích. Takže má psychoanalytická psychoterapie probíhá tak, že s terapeutem sedíme v křeslech a vidíme si do tváře. Tak mi to vyhovuje a cítím se tak komfortně.

Na tom není nic divného, tímto způsobem pracuje mnoho psychoanalyticky orientovaných psychoterapeutů. Jenže u sebe vnímám ještě něco trošku jiného. Gauč mě láká, chtěla bych na něm rozjímat v rámci každé sese, ale ono to jaksi nejde.

Jsem si vědoma toho, že při sezení tváří v tvář se z celého procesu vytrácí ono psychoanalytické kouzlo, které se objevuje právě tehdy, když klienti leží. Samozřejmě i tak má tento druh terapie své kvality, o tom žádná. Občas si však říkám, že jsem pokrytec, když jsem ve výcviku ve skupinové psychoanalytické psychoterapii a sama ve své terapii nedodržuji psychoanalytický setting.

Na to si však kontruji tím, že ve své terapii jsem v roli klienta, tedy sama za sebe, a celému procesu nejspíš příliš neprospěje, když si do něho budu vkládat naučené teorie, jak by to mělo vypadat a fungovat. Je dobré, když některé procesy dokážu díky znalosti teorie nahlédnout; některé, a v zásadě ty nejvíce důležité, jednoduše nevidím a je to dlouhý a náročný vnitřní boj, abych je (mnohdy alespoň částečně) nahlédla. Nevědomí se totiž zuby nehty brání, ať jste psycholog a myslíte si, že do toho alespoň trochu vidíte, nebo jaderný fyzik.

Dnes si lehnu

Když se vrátím ze svého výcvikového týdne, vždy opět a znovu nadšena psychoanalytickou metodou, říkám si, že do toho konečně půjdu se vším všudy a na další individuální sesi si lehnu. Zajímavé je, že je to pro mě mnohem snesitelnější v létě než v zimě. Důvod je jednoduchý. V létě si totiž boty sundáte za vteřinu, kdežto v zimě to vyžaduje čas delší. A to mi vadí. A máme tu další psychoanalyticky významný moment, na který by se dalo volně asociovat a dále ho i možná interpretovat.

Od toho tu však nejsme, takže pokročíme dále. Když tedy nastane ta správná chvíle, správné postavení planet, ideální tlak vzduchu, vyspání se do růžova a do toho se přidá mé psychoanalytické nadšení, přicházím na sesi a hrdě oznamuji, že si dneska lehnu. Ve své fantazii tuto situaci vidím tak, že se mi samou pýchou rozevře paví ocas. Můj analytik významně pokývne a má radost. Nebo si to alespoň myslím, že má radost.

Před samotným ulehnutím vždy přichází ještě rituální taneček v podobě mých přiblblých poznámek, abych celou situaci „jakože“ odlehčila, protože má vnitřní tenze s blížícím se položením na pohovku výrazně narůstá. Teď už opravdu není kam uhnout, takže konečně zalehnu a tady končí veškerá legrace. Všechny mé průpovídky najednou vyznívají opravdu trapně. Takže zmlknu, propletu si ruce na hrudi, hodím jednu nohu přes druhou, vypnu se a snažím se řídit základním pravidlem psychoanalýzy: nechat volně plynout své asociace. Jak jednoduché.

Snaha by byla, ale to bohužel v některých situacích nestačí. Když sedím naproti terapeutovi, mohu odpor alespoň nějak obalit, okomentovat, například že má na stole knížku, a zeptat se, jestli ji už má přečtenou a jak se mu líbila… dá se udělat nespočet úhybných manévrů, abych ještě alespoň trochu oddálila zabývání se sama sebou.

Když ležím, zdá se mi divné říkat něco o stropu nebo o zdi, do které se dívám. Vleže to všechno má totiž úplně jiný rozměr. Na zdech a na stropě není opravdu nic, co by mohlo zaujmout a rozptýlit vaši pozornost. Takže mé oči těkají ze strany na stranu a hledají, čeho by se kde chytly. No a když to nenacházejí, tak už mi opravdu nezbývá nic jiného než se ponořit do sebe, do svých hlubin, a tahat ven věci, které jsou sice skryté a podřimují kdesi hluboko uvnitř, avšak dokážou sakra potrápit a ovlivnit naše chování, vnímání a myšlení. Ve výsledku je to ten důvod, proč do terapie chodíme, že ano. Jenže i když do ní jdeme s upřímným úmyslem, že vyklopíme úplně všechno, mnohdy to tak nefunguje.

Když nám o odporu přednášeli odborníci na klinice v Opočně, přišlo mi úsměvné, jak se lidé pod vlivem nevědomí vyhýbají tématům, která pro ně jsou důležitá, ale oni to tak nevnímají, nevidí to. Když se to děje mně, až tak úsměvné se mi to nezdá, protože se to (alespoň u mě) projevovalo tak, že jsem měla v hlavě úplně prázdno, vymeteno. Pokud navštěvujete lekce jógy, kde je žádoucí, abyste měli čistou hlavu, „vypnuté myšlenky“, a nedaří se vám to, běžte si na chvíli lehnout na psychoanalytický gauč. S velkou pravděpodobností vám to půjde raz dva.

Když sedím naproti terapeutovi, mám zpětnou vazbu na to, co říkám. Přestože má terapeut působit neutrálně, nezúčastněně, z obličeje přece lze alespoň něco vyčíst. Ve výsledku to může být úplně něco jiného, než si myslím, ale to je vedlejší. Když ležím a analytik sedí za mnou, nevidím z jeho výrazu logicky vůbec nic. A to samozřejmě spouští různé fantazie – jak se asi tváří, co tam dělá, jak sedí, zívá, neusnul náhodou? Když vyprávím a nedostává se mi žádné reakce, často se začnou obnažovat ryzí pocity s tím spojené. Když sedím, zažívám toto jen velmi zřídka.

Přestože mám pocit, že vleže mluvím do větru, nikdo mě neposlouchá, nedostává se mi žádné odpovědi, přítomnost analytika má opravdu velký význam. Není úplně jednoduché to vysvětlit, ale jeho přítomnost sama o sobě je katalyzátorem mých vnitřních obsahů. Když ležím, má celá sese jiný rozměr.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že se dostávám mnohem více k sobě, než když s analytikem sedíme naproti sobě. Ležím na gauči a jsem tam mnohem více sama se sebou a se svými vnitřními obsahy než tváří v tvář terapeutovi. A o to v psychoanalýze jde. Přestože to vím, zažila jsem si to na vlastní kůži, na pohovku se mi stále příliš nechce…