Lidé si myslí, že nedůvěřiví skeptici umí lépe odhadnout lež. Experiment ukázal, že opak je pravdou.
Pollyanna byla hrdinka dětské knížky (Eleanor Hodgmanová‑Porterová, vyšlo 1913), kterou její laskavý otec naučil nacházet na všem jen ty dobré stránky. Narozdíl od malého Smolíka (Stephen Leacock), který se neuměl radovat z kaučukových límečků od Ježíška, Pollyanně nad berlemi, které při téže příležitosti dostala místo kýžené panenky, vyhrkly slzy dojetí až z uší. Její jméno se časem stalo označením pro optimistické naivky na úrovni blběny.
Nancy Carterová a Mark Weber z Toronta však dokazují, že důvěra k druhým lidem, pokud nedosahuje zmíněné úrovně, se vyplácí a že přináší výhody. Navazují v této oblasti na mnohaleté výzkumy, které však podle jejich mínění byly spíše spekulativní a postrádaly tvrdá data, která naopak oni v provedeném pokusu předkládají.
Body pro skeptiky
Své experimenty postavili na výchozím předpokladu, že osoby s vyšší úrovní důvěry k druhým budou lepšími odhadci lží a lhářů („lie‑detectors“) než osoby apriorně nedůvěřivé. Protože tato úvaha se jeví na první pohled nepravděpodobná, k ověření svého východiska předložili v první fázi projektu její řešení 46 studentům MBA.
V simulovaném scénáři popsali nejdříve špatnou situaci ve firmě způsobenou nesprávnou personální politikou s výběrem nekvalitních, nespolehlivých a prolhaných zaměstnanců. Pak nechali studenty vybrat mezi dvěma virtuálními kandidáty na příští personalisty; jeden byl důvěřivý, druhý nedůvěřivý.
Celkem 85 % respondentů zvolilo toho až přehnaně skeptického. Tím byl potvrzen předpoklad, že lidé jsou na rozdíl od nich přesvědčeni, že nedůvěřiví skeptici umí lépe odhadnout lež. Jejich pokus měl prokázat, že tomu tak není.
V samotném pokusu účinkovalo 29 účastníků ve věku od 19 do 36 let, kteří se za finanční odměnu cvičně hlásili do konkurzu o pracovní místo a měli udělat „to nejlepší“, aby je získali. Mezi úvodními informacemi bylo také sdělení, že přijímající personalista je odborník na odhalování lží.
Část uchazečů byla instruována v tom smyslu, že mají zásadně vždy odpovídat pravdivě, druhá část naopak měla uvést nejméně tři lživé údaje, které měly vylepšit jejich obraz a tím zvýšit naděje na přijetí. Ti také měli dostat další finanční odměnu, pokud odborník jejich lež neodhalí.
Důvěřiví jsou přesnější
Z každého pohovoru byl pořízen videozáznam a ze všech natočených jich bylo do závěrečné fáze experimentu vybráno osm: čtyři pravdivé a čtyři prolhané.
Dotazník vypadal takto:
1. Většina lidí je v zásadě čestná.
2. Většině lidí se dá věřit.
3. Většina lidí důvěřuje druhým, pokud oni důvěřují jim.
4. Většina lidí je v zásadě upřímná a čestná.
5. Většina lidí důvěřuje druhým.
6. Obecně vzato, já důvěřuji lidem.
Účastníci mimo jiné předem vyplnili krátký validizovaný dotazník zjišťující míru jejich důvěry k lidem (viz rámeček). Potom zhlédli osm vybraných videozáznamů, na nichž měli posoudit:
a) zda kandidát lhal
b) jak jsou si jisti svým posouzením (na Likertově škále)
c) jak jsou si jisti kandidátovu celkovou „důvěryhodností“ (ten člověk je pravdomluvný)
d) odhadnout úroveň jeho čestnosti (myslím, že je to čestný člověk)
e) vyjádřit stupeň ochoty přijmout tohoto kandidáta do zaměstnání (toho bych na dané místo přijal)
Autoři studie pak hodnotili celkovou přesnost odhadu, přesnost rozpoznání lhářů a proti ní také přesnost rozpoznání pravdomluvných v intencích teorie detekce signálů (SDT = signal detection theory).
Narozdíl od obecného mínění rozpoznávali důvěřiví jedinci lháře daleko lépe než skeptici. Osoby s vyššími skóry obecné důvěry přesněji detekovaly signály podvodu, nicméně nebyly již nalezeny významné vztahy mezi celkovou výší skóre a celkovou přesností odhadu.
To ukazuje na citlivost k podvodu, nikoli však na stoprocentní schopnost rozdělit osoby na lháře a pravdomluvné. I když důvěřiví byli přesnější, skeptici si byli více jistí správností své volby.
Pravdomluvnost se vyplácí
Nebyl sice nalezen signifikantní vztah mezi důvěřivostí a volbou pravdomluvného kandidáta, zato byla významná těsná korelace mezi touto vlastností a zavržením lhářů, kteří byli také vyhodnoceni jako nedůvěryhodní, nečestní a nevhodní pro přijetí.
Na druhé straně, ač nevýznamně, byli pravdomluvní hodnoceni pozitivněji. Od skeptiků se jim příznivého posudku nedostalo v takové míře. Na dotaz, podle čeho určovali účastníci, zda kandidát na záznamu lže, bylo na prvním místě neklidné a nervózní chování a kvalita verbálního projevu včetně intonace. To odpovídá dříve zjištěným a ve vědecké práci používaným behaviorálním kritériím.
V diskusi autoři hledají kořeny dosažených „kontraintuitivních“ výsledků a mimo jiné také citují názory jednoho z tvůrců dotazníku důvěřivosti, hokkaidského sociálního psychologa Toshio Yamagishiho, který tvrdí, že důvěřivost je součástí a podmínkou vysoké sociální inteligence.
Yamagishi říká, že
- důvěřivost vede k většímu riziku, a proto se důvěřiví jedinci naučí lépe rozpoznávat podvodníky (nedůvěřiví to nepotřebují, protože za podvodníka pro jistotu považují každého)
- vyšší citlivost k věrohodným signálům naviguje důvěřivé jedince do důvěryhodných sociálních prostředí
- zde mohou hrát roli i další dosud neznámé faktory.
Důvěra k lidem a prosociální orientace je přímým protipólem machiavellismu, který může být pokládán také za úspěšnou sociální adaptaci. To by mohlo svědčit proti výhodám důvěřivosti. Nicméně machiavellismus vede k úspěchům cestou využívání lidí, nikoli odhadem jejich kvalit; řada prací dokládá u těchto jedinců naopak velmi nízkou sociální inteligenci a některé tuto vlastnost dokonce považují za defekt s nízkou mírou účinnosti pouze ve specifickém, navíc omezeném prostředí.
A tak jsem na stará kolena zjistil, že my, důvěřiví truhlíci se srdcem na dlani, pejorativně nazývaní „paranoiky naruby“, jsme vlastně sociální Einsteini.
Zdroj:
-
Carter N., Weber J. M.: Not Pollyannas: Higher generalized trust predicts lie detection ability. Soc Psychol Pers Sci, 2010; 1(3):274–279
- Český překlad Škály důvěry (Yagamishi T, Kosugi M: Cheater detection in social exchange. Cognitive Studies, 1999, 6(2):179–190)
