Kdysi mě v knize ruského psychiatra Vladimíra Leviho zaujala následující myšlenka. V kapitole o zdravém životním stylu psal o nutnosti čerstvého vzduchu a tento problém rozebral na příkladu přeplněného autobusu. V něm se vyskytují vždy dvě skupiny lidí: U‑u? a E‑e! U‑u? se snaží okénko otevřít. Rozhlíží se okolo a táže se: „Mohli bychom? Jenom škvírečku? Jen trochu vzduchu? U‑u? Ano?“ A rezolutní E‑e druhé skupiny následuje: „V žádném případě. Ne! Zbláznili jste se? Teplo, pohodlí, vše při starém!“

Omlouvám se za jednostrannost tohoto příběhu všem s bolestí v uších. Pokud vás zajímá, jak pokračuje, odkazuji na skvělé autorovy knihy. Jsou sice staršího data, ale na jejich kvalitě to nic neubírá. Jde o jedny z mála předrevolučních psychologických knih, které opravdu stojí za to (především trojice Umění sebevlády, Formula osobnosti a Umění jednat s lidmi).

Nyní však Vladimíra Leviho opusťme. Příměr U‑u? E‑e! mi totiž již od mládí leží v hlavě. Když jsem začal studovat různé psychoterapeutické směry, zaujalo mě, že jejich odpovědi po řešení našich každodenních problémů jsou často opačné.

• „Vydržte se svou emocí. Buďte tam, kde jste, tady a teď,“ volala Gestalt terapie.
• „Použijte metodu STOP. Ukončete toto přemýšlení, přejděte pozorností k něčemu jinému,“ nabádala kognitivně‑behaviorální terapie.

Souboj terapeutických škol

Podobných příkladů bych mohl jmenovat řadu. Jedna skupina přístupů, která vás vede k „bytí s“, k akceptaci, k neutíkání od aktuálního prožitku. Metody, které jsem si nazval ano‑ano.

• Ano, buďme v přítomnosti.
• Ano, zůstaňme se svým pocitem.
• Změna je možná jen skrze bytí tam, kde jsme.

Opačná skupina ale říká:

• Když se chcete změnit, něco změňte.
• Změňte rámec. Změňte fokus pozornosti. Dělejte něco jinak.
• Přestěhujte se. Odejděte ze škodlivého prostředí…

Metody ne‑ne. Nepokračovat. Vědomě ukončit, odchýlit, nahradit něčím jiným.

Zpočátku jsem v těchto vzájemných pozicích viděl rozpor. A co více, začal jsem si uvědomovat, že uvedené přístupy ano‑ano a ne‑ne jsou nejen součástí terapeutických škol, ale také každodenních životních filozofií každého z nás.

Nadšenci ano‑ano vám jistě rádi řeknou, co zrovna cítí

Na jedné straně stojí fandové prožívání ve stylu ano‑ano. Zůstávají s každým svým problémem. Odmítají něco opustit ve strachu, že by věc mohli „vytěsnit“ nebo snad „odstranit jen symptom, nikoli příčinu“. Bolí‑li je hlava, nevezmou si prášek. Vše protrpět, se vším zůstat. Nehýbat se příliš a být s čímkoli, co přijde. Velké ano‑ano všemu, co se objeví, často doprovázené rádoby filozofickými moudry typu jak to má být, tak to je.

V extrémních podobách, zvláště pokud je jejich osobnostní styl doprovázen nadšením do nějakého (omezeně pochopeného) ano‑ano přístupu, se takoví lidé stávají nesnesitelní. Je jedno, zda se setkají s Gestaltem, procesově‑orientovanou terapií, zenovou meditací nebo si přečtou new‑age bestseller.

Extrémní ano‑ano jedinec se ve svých projevech nebude příliš lišit od hysterie, masochismu či nekontrolované impulzivity.

Na základě omezeného pochopení (nebo ještě hůře nesprávné prezentace) těchto směrů se domnívají, že hlavní zodpovědností zdravého jedince je neustále obohacovat své okolí informacemi o tom, co zrovna cítíme nebo že to tak necítíme, tyranizovat jej momentálními změnami nálad či impulzů, ke kterým cítí větší povinnost než k obyčejnému selskému rozumu a ponechání prostoru také druhému.

V extrémech jde až o masochismus rochnění se ve své bolesti nebo nepohodě. Změnit cokoli v sobě, nedat něčemu průchod, odklonit svůj proud vědomí je pro ně svatokrádež, znak slabosti či selhání.

Strašidelnou ukázkou takového nekritického nadšení je modla mnohých terapeutů 70. let – kniha Don’t push the river – nebo extrémní a nebezpečná podoba, kterou nabíraly dramaticko‑hysterické performance Fritze Perlse (zakladatele Gestalt terapie) s klienty na konci 60. let a které bohužel stále mnozí dnes zaměňují s moderní Gestalt terapií.

Ne‑ne jedinec už změnil i to, před čím před chvíli utekl

A pak zde máme ne‑ne jedince. S ničím nedokážou vydržet. Jakýkoli nepříjemný pocit nebo problém musí okamžitě zaplašit. Hned myslet raději na něco jiného. Vzít si tabletku proti bolesti raději preventivně, než hlava vůbec začne bolet. Huš, zaplašit nepohodu – zmrzlinou, telefonátem kamarádce nebo pozitivní afirmací. Zaplašit i takovou nepohodu, která upozorňuje na něco důležitého…

Takoví lidé velmi rádi konzumují z jiného spektra knih a přístupů – z psychologických „návodů“ a „receptů“ ne‑ne, které jim vysvětlí: Doposud jste to dělali špatně. Musíte svůj přístup změnit. Musíte to udělat tak, jak vám to nyní řekneme.

Extrémní ne‑ne člověk může být bolestínský, vždy ochotný měnit vidění reality, utíkat před nepříjemnou pravdou, neschopen vydržet s obtížným.

Často to jsou lidé, pro které je velkým problémem prožívání úzkostí a strachu. Protože nedokážou vydržet se svým nepříjemným pocitem a vnímají jej jako něco obtížného, začínají se nepříjemných pocitů obávat. Začínají se bát, že se budou bát. Roztáčejí negativní spirálu strachu ze strachu, která stojí v základu většiny úzkostných poruch.

Jejich léčení nevede nikdy cestou vyhýbání, ale naopak: průchodem středem úzkosti, setrváním s ní, její akceptací a zároveň důležitými změnami ve vnitřních i vnějších strategiích.

Všechno mě baví jen chvíli, jen když je to nové je dalším z odlesků mnohočetných symptomů ne‑ne životní strategie – ať už se projeví v podobě moderních Don Juanů, neschopných vydržet v dlouhodobých vztazích, nebo ve formě novodobých lovců zážitků, jejichž fobie z nudy přímo křičí po tom, aby si prostě někam v tichu sedli a trochu prozkoumali, co to v sobě vlastně přehlušují.

Jistě nečekáte, milí čtenáři, že nyní vynesu konečný soud lepší je ano‑ano přístup nebo držte se ne‑ne strategie. Omlouvám se za výše uvedený místy příliš zjednodušující a karikovaný popis. Ale i z něj – a při zamyšlení nad vlastními životy a lidmi z našeho okolí ještě více – si můžeme uvědomit, že:

Dobrý magnet musí mít oba póly, dobrý život obě polarity

Ano‑ano i ne‑ne jsou důležité polarity, které mají v životě své nezastupitelné místo a které fungují nejlépe ve vzájemné vyrovnanosti a přiměřenosti. Extrémní ano‑ano jedinec se ve svých projevech nebude příliš lišit od hysterie, masochismu či nekontrolované impulzivity (kterou se vlastně stává podobným naším sourozencům ve zvířecí říši).

Extrémní ne‑ne člověk může být bolestínský, vždy ochotný měnit vidění reality, utíkat před nepříjemnou pravdou, neschopen vydržet s obtížným – a tedy si vždycky lhát, bez možnosti změny, po které tolik touží. Protože podmínkou změny je ochota vydržet obtížné.

Dobrý terapeut by měl mít v zásobě arzenál metod z obou částí spektra, aby svým přístupem nepřipomínal extrémní ano‑ano a ne‑ne jedince.

Je pravda, že každý z nás má specifický styl. Budou mezi námi tací, kteří budou vždy blíže ano‑ano pólu: hloubkaři, srdcaři, melancholici vlastního já. A budou zde také ti, kteří jsou spíše ne‑ne: rozptylovači, vyhýbači či hledači nekonečné změny. Jsou to však právě tito jedinci, kterým bude v terapii (i v životě) nejvíce prospívat, když se seznámí a prozkoumají opačnou polaritu – ne proto, aby se kompletně měnili, ale aby objevili něco, co mohou také používat.

Rozšířit spektrum svých (prožitkových, situačních, strategických) možností můžeme chápat jako jednu z významných cest k psychickému zdraví a spokojenosti.

Většina z nás však stojí někde uprostřed a z obou uvedených polarit těžíme. Je to právě jejich propojení, které z nás činí lidské bytosti: nikoli buď‑anebo, ale nejen‑ale také:

• akceptace i sebekontrola
• schopnost zůstat v přítomnosti takové, jaká je, i ochota změnit tuto přítomnost jako akt vůle, který realizuji právě v této přítomnosti
• neutíkat před svým problémem, ale neutíkat ani před jeho řešením neustálým bloumáním ve svých pocitech, jakési chronické hře na přítomnost, což je pro mnohé lidi snazší než něco opravdu těžkého a nového zkusit
• vycítit, kdy se „bytí s pocitem“ mění v ruminaci (neustálé neplodné opakování myšlenek, fantazií, pocitů, scénářů), ale také postřehnout, kdy snaha zase zkusit něco nového je další útěk před nepříjemnou konfrontací s realitou.

To je umění vyváženosti, na které nelze podat jednoduchý recept a které se musíme učit celým životem, našimi souhlasy i odmítáním. Život a slova každého z nás musí být ano‑ano i ne‑ne. Jakmile začínáme jednu polaritu příliš vylučovat, brání nám to v růstu i dosažení životní spokojenosti.

Jak by tuto polaritu měla reflektovat psychoterapie?

Psychoterapie kopíruje mnohé formy a strategie našich životů. Proto výše uvedený závěr platí i pro ni. Opravdu účinné je v řešení našich psychických problémů užívání metod a přístupů obou částí spektra: ano‑ano i ne‑ne.

Opakovaná psychologická zkušenost mě učí, že pokud obohatíme přístup terapeutické školy, stojící blíže jednomu pólu (Gestalt, mindfulness) metodami opačné polarity (na řešení orientovaná terapie, behaviorální modifikace), je to vždy velice prospěšné i pro účinnost metody původní (a samozřejmě pro klienta).

Ne náhodou se proto v Gestaltu 80. a 90. let objevují přesně opačné proudy (více ne‑ne) než byl Perlsův emotivně‑dramatický styl, ne náhodou je (ano‑ano) přístup „akceptace a mindfulness“ zařazen jako nový proud kognitivně‑behaviorální terapie, která byla od svého začátku typicky ne‑ne přístupem.

Dobrý terapeut by měl mít v zásobě arzenál metod z obou částí spektra, aby svým přístupem nepřipomínal extrémní ano‑ano a ne‑ne jedince, které popisuji výše. Bude‑li totiž používat pouze jednu polaritu, bude produkovat přesně takové klienty.

Ve svém životě, ve svém psychologickém rozvoji (a během setkání s našimi klienty či poradci) tedy nezapomínejme ani na jednu z uvedených poloh. Neztrácejme ze zřetele, že jakýkoli momentálně zvolený přístup nikdy není jediný možný. A že nejlepší plody dává souhra obou partnerů: ano‑ano i ne‑ne.

Autor je zakladatelem stránek o hledání povolání a kariérním poradenství EtLabora.cz