Shromažďování citlivých údajů, kyberšikana, deformace mezilidských vztahů. A proti tomu možnost komunikovat s kýmkoliv na světě, nalézat ztracené známé či šířit své názory. To jsou negativa a pozitiva Facebooku z pohledu dnešních teenagerů.
Ti jsou na Facebooku tou nejzastoupenější demografickou skupinou. Sdílejí tu fotografie, komunikují na chatu (je to rychlejší než mailování a levnější než esemesky), domlouvají si společné akce. Ale zároveň Facebook hodně kritizují.
Přesvědčil jsem se o tom na pražském gymnáziu Na Vítězné pláni. Pozvali mě tam do debatního klubu. Tématem byl Facebook, konkrétně výrok, že „Facebook škodí“. Scénář byl jednoduchý.
Dva studenti nejdřív odprezentovali o Facebooku a jeho uživatelích základní všeobecné informace. Asi pětadvacet studentů se pak rozdělilo do čtyř skupinek a na velké plachty papíru začali psát pozitiva i negativa. Všechna, jež je napadla.
Zajímavé to začalo být pak. To se už studenti rozdělili do dvou stejně početných skupin. Losovalo se, která bude „pro“ a která „proti“ hlavnímu tvrzení. Vzápětí začala debatní bitva, skupiny se střídaly v argumentech ve vymezeném čase. O slovo se mohl přihlásit kdokoliv, uděloval ho učitel.
Když čas vypršel, porota tvořená čtyřmi bývalými studenty rozhodla na chodbě o vítězi. Podle verdiktu „o prsa“ vyhráli zastánci Facebooku. Líp formulovali argumenty, dařilo se jim úspěšněji polemizovat.
Kdo souhlasí, že Facebook škodí? Čekal jsem dvě nebo tři zvednuté ruce. Ale byly jich přes dvě třetiny.
Vida, pomyslel jsem si. Následovala debata se mnou coby hostem. Zahájil jsem gratulací vítězům a vyjádřil uznání těm, kteří museli v rámci debaty zastávat názor, o němž třeba nebyli vnitřně přesvědčeni.
Pošilhával jsem při tom po skupině, která argumentovala tím, že Facebook škodí. Ale pro jistotu jsem se zeptal všech, co si ve skutečnosti sami myslí. Kdo souhlasí, že Facebook škodí?
Čekal jsem dvě nebo tři zvednuté ruce. Ale byly jich přes dvě třetiny. Vyrazilo mi to dech. Prostě proto, že si myslím, že Facebook neškodí. Tak jako kterýkoliv jiný nástroj může lidem sloužit anebo škodit. Ale že není v principu „dobrý“ ani „špatný“. Tyto vlastnosti mu dávají až lidé, kteří ho používají.
Snažil jsem se přesvědčit studenty o své pravdě. Když říkali, že Facebook způsobuje závislost a bere mladým lidem čas, kontroval jsem otázkou, zda si myslí, že jsem například já před pětadvaceti lety využíval čas efektivněji a lépe než oni. (Samozřejmě že ne.) Když argumentovali šikanou, prohlásil jsem, že ta existovala i před Facebookem, a to ve stejné míře jako nyní. A tak dál.
Pokud Facebook berou jako něco, co atakuje jejich životy, a oni to nejsou schopni změnit, ohrožuje tahle sociální síť víru ve svobodnou vůli.
Nemyslím, že jsem je přesvědčil. A když jsem se jich rezignovaně zeptal, proč tedy skoro všichni Facebook používají, když jim tak škodí, odpověděli, že „musí“. Že by bez Facebooku byli sociálně vyloučeni a nemohli by bez něj existovat.
Možná jsme se právě tímhle dobrali aspoň jedné konkrétní možnosti, proč by Facebook opravdu mohl mladým lidem škodit. Protože pokud ho berou jako něco, co atakuje jejich životy, a oni to nejsou schopni změnit, ohrožuje tahle sociální síť víru ve svobodnou vůli.
Myslel jsem si, že poslední generace teenagerů, kteří se cítili „semleti“ Velkým bratrem, byla ta moje.
Článek vyšel v týdeníku Reflex.
