Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Fetiš inteligence

Výše IQ nijak nesouvisí s dalšími osobnostními vlastnostmi ani se schopností žít šťastný život.

Vladimír Marček

Vladimír Marček

21. 1. 2014

Lidská inteligence je fascinující fenomén. Z evolučního hlediska jde o naši největší výhodu: přemýšlení je při řešení problémů mnohem bezpečnější, rychlejší a méně nákladné než zkoušení alternativ „naostro“. Zatímco jiné organismy se přizpůsobují svému prostředí spíše konkrétním způsobem, lidská inteligence je obecná schopnost – umožňuje nám abstrahovat od detailů, objevit obecné principy a aplikovat je i v nových situacích.

Navzdory této univerzálnosti (a navzdory různým mýtům) je inteligence vysoce nezávislý faktor. Téměř nijak totiž nesouvisí s ostatními fyzickými, osobnostními nebo sociálními vlastnostmi. V praxi to znamená, že míra inteligence nepředpovídá třeba body-mass index, riziko vzniku rakoviny nebo závislosti. Stejně tak nepředpovídá extroverzi, neurotismus, kreativitu, morální postoje, subjektivní pocit štěstí nebo sociální schopnosti. Jednoduše řečeno: na to, jaké máme vlastnosti nebo jak jsme v životě šťastní, má inteligence zanedbatelný vliv.

Jste překvapení? Dovolte, abych podpořil tato tvrzení odbornými zdroji. Během mého působení na Psychologickém ústavu AV ČR jsme v rámci výzkumných projektů GAČR otestovali cca 300 honorovaných dobrovolníků dvěma testy inteligence a několika testy osobnosti. Zatímco testy inteligence spolu korelují většinou na úrovni 0,8 nebo i vyšší, z osobnostních faktorů byla nejsilnější korelace inteligence-důslednost, a to na úrovni cca 0,25 (což znamená, že jedna druhou „způsobují“ v míře cca 5 %).

S čím tedy inteligence vůbec souvisí? Třeba se známkami ve škole, s úspěšností v zaměstnání nebo s výší příjmů.

Dalším příkladem může být celoživotní dílo profesorky Joan Freemanové, která sledovala nadané děti až do jejich pozdní dospělosti. Ve své knize Gifted lives vyvrací mýtus, že nadané děti mají častěji než ostatní psychické nebo sociální problémy. Stejně tak další vědci nenašli žádné, nebo jen okrajové souvislosti mezi inteligencí a nejrůznějšími osobnostními faktory (třeba tzv. Big Five, ale i jiné). Inteligence a osobnost jsou prostě psychologické „suverénní státy“.

S čím tedy inteligence souvisí významněji? Třeba se známkami ve škole (korelace cca 0,5), s úspěšností v zaměstnání (v závislosti od druhu práce 0,2 až 0,6) nebo s výší příjmů (0,5). Ovšem korelace ještě neznamená, že jeden jev způsobuje druhý (nebo naopak) – můžou se prostě jen vyskytovat spolu. Intenzita korelace se navíc může měnit s věkem, nebo platí jen pro jistý rozsah jedné nebo druhé schopnosti. Taky třeba u korelace ve výši 0,5 zůstává většina vlivu v dané oblasti pro jiné faktory. A i když přesně nevíme, o jaké faktory se jedná, ve výkonových oblastech to pravidelně bývají zájem o danou oblast a výdrž. Jestli získáváte pocit, že vliv inteligence na život člověka bagatelizuji, zvažte prosím následovné odstavce.

Jeden Einstein na 100 000 obyvatel

Debaty o tom, co je inteligence (jeden nebo více faktorů), jak ji měřit, jak moc může kolísat s věkem (puberta, stáří), prostředím (výchova dětí, kognitivní trénink dospělých) nebo společenským vývojem (Flynnův efekt), přetrvávají dodnes a dalece přesahují možnosti tohoto článku. Udělejme si ale malou odbočku k technické stránce věci.

IQ je poměr individuálního výkonu v testu vůči populaci. Tím pádem je matematicky dané, kolik lidí v populaci má nějakou hodnotu IQ.

Dnes již IQ neudává poměr mentálního a fyzického věku, ale výhradně to, kolik lidí z dané populace uspěje v tom samém testu stejně nebo lépe. Tvůrci testů tedy sami neodhadují, který úkol svědčí o jakém IQ, ale prostě jen vytvoří sadu úkolů, zadají ji třeba 500 lidem a zjistí, kolik jich odpovědělo správně na který úkol (tzv. rarity). Tak třeba úkol č. 18 zvládl jeden člověk z deseti, a z tohoto poměru matematickým převodem (část plochy pod Gaussovou křivkou) dostaneme přesnou obtížnost položky (v tomto případě, zjednodušeně řečeno, IQ 120).

IQ je tedy poměr individuálního výkonu v testu vůči populaci. Tím pádem je matematicky dané, kolik lidí v populaci má nějakou hodnotu IQ. Třeba 130 nebo víc mají cca 2 % populace (1 člověk z 50).

  • IQ 140 má jeden člověk z 260
  • IQ 150 jeden z 2 300
  • IQ 160 jeden z 30 000
  • IQ 170 jeden z 650 000

Odhlédněme teď od toho, že psychologické IQ testy se normují „jen“ na několika málo tisících lidech (v nejlepším případě), a proto mohou spolehlivě měřit jen do cca IQ 150.

Důležité je, že tím pádem každé město se 100 000 obyvateli má člověka s IQ doslova jako Einstein. A jestliže v Česku žije 10 milionů obyvatel (z toho cca polovina v produktivním věku), máme tady kolem 160 lidí s IQ 160, z nichž 7 má dokonce IQ nad 170!

Z této perspektivy je zřejmé, že inteligence není hlavním faktorem při dosahování životních výkonů. Také to znamená, že kapacitu svého IQ asi jen málokdo skutečně využívá. Nebo jinak – inteligence téměř nikdy není hlavní překážkou na cestě k našim životním cílům.

Členové Mensy jsou namyšlenější než zbytek populace. Nebo ne?

Přirozeně, existují i studie dokládající, že v silně intelektuálně orientovaných povoláních (teoretická fyzika apod.) se projeví každých pár bodů IQ navíc. Nebo taky, že s inteligencí se do jisté míry pojí tzv. „need for cognition“ – jakýsi hlad po vědomostech nebo potěšení z intelektuální činnosti. Stejně tak je pravda, že kdyby bylo možné odhlédnout od ostatních faktorů, člověku s vyšším IQ by stačilo pro dosažení stejného cíle menší úsilí. A také je pochopitelné, že lidé nadaní sportovně, esteticky, nebo intelektuálně inklinují k sociálním kontaktům právě z těchto „svých“ oblastí.

O inteligenci byly a ještě asi budou napsány celé knihovny, rád bych zde však ještě pro zajímavost uvedl zjištění profesora Satoshi Kanazawiho. Ten zastává názor, že pokud je inteligence evolučně nová schopnost, lidé s vyšším IQ by měli preferovat evolučně nové způsoby chování. A skutečně, našel mírně pozitivní korelace IQ s liberálními politickými postoji, ateismem, užíváním alkoholu resp. drog… a s věrností v partnerském vztahu.

V sociálních vědách se sice vyplácí držet se nepsaného pravidla jeden výzkum – žádný výzkum, nicméně i kdyby se jeho zjištění víckrát potvrdila, věřím, že poselství tohoto článku (IQ a osobnost jsou v zásadě nezávislé) vám poskytne potřebný kontext k interpretaci. Mimochodem, jak teď vnímáte populární názor, že členové Mensy jsou namyšlenější než zbytek populace?

Sherlock Holmes, Albert Einstein, Will Hunting, Isaac Asimov, Eddie Mora, Sheldon a další desítky a stovky smyšlených i reálných postav s vysokým IQ nás dokážou uhranout. Není ovšem důvod je zbožšťovat nebo démonizovat. Vezměme si z jejich příběhů to nejlepší – intelektuální činnost může být, bez ohledu na svou užitečnost, krásná a naplňující. A pokud vás něco opravdu baví a jste schopni u toho vydržet, klidně si pro tuto oblast přičtěte ke svému IQ třeba i 20 bodů. Moderní školy, které začínají mít v názvu „pro nadané a motivované“, vám dají za pravdu. Já se budu těšit na vaše dotazy a komentáře v diskusi.

Diskuse 0