Snad každý z nás je majitelem fotoaparátu, přinejmenším v mobilu. Co v naší mysli probíhá při procesu fotografování a jak nám tato činnost může pomoci k uklidnění a relaxaci?
Nejedna teorie a nejeden věhlasný fotograf tvrdí, že fotografie je výřezem z reality, a právě to je na ní tak zajímavé. Kupříkladu muži na fascinující fotografii Oběd na 69. poschodí ve skutečnosti nesedí stovky metrů nad zemí, ale jen asi metr a půl nad podlahou 68. poschodí. Fotografování může i díky této schopnosti měnit náš pohled na svět vcelku dobře posloužit také jako relaxační technika. Jejími výsledky se navíc můžete pochlubit.
Zaměření pozornosti
Kromě praxe vycházím také z výše zmíněné teze o fotografii jako výňatku z reality. Když se zadíváme přes hledáček, nemusíme vnímat okolí. A pokud ano, vede to k témuž cíli: zaměřuje naši pozornost od problémů. Jistě, problémy se tím nevyřeší a nejpozději po pár hodinách je třeba se do reality vrátit, ale těch pár hodin nebo minut soukromé arteterapeutické lekce je přesně to, co nám pomůže dívat se i na naše starosti jinak.
Mozek v zájmu našeho přežití neustále vyhodnocuje a čihá na nebezpečí. Když je ale okolí navenek vyčištěno od možností nebezpečí, může si oddechnout.
K tomuto účelu poslouží velice dobře zrcadlový fotoaparát, jelikož disponuje hledáčkem, nejenom displejem. Přístroj může být i starší, na technickém vybavení v tomto případě nesejde. Když jedním okem hledíme skrz hledáček a druhé oko zavřeme, okolní svět jakoby na chvíli přestal existovat a vizuální vjemy se omezí na obraz v hledáčku (proto je hledáček lepší než displej). Právě o to tady jde. Říká se tomu vjemová deprivace a působí to na naši unavenou mysl blahodárně, neboť mozek nemusí příliš kombinovat.
Mozek v zájmu našeho přežití neustále vyhodnocuje a čihá na nebezpečí. Když je ale okolí navenek vyčištěno od možností nebezpečí, třeba i vjemovou deprivací, může si mozek oddechnout. Při digitálním displeji tento efekt nenastává, díváme se totiž oběma očima a mozek vyhodnocuje i vizuální situaci mimo přístroj; leda bychom si přes hlavu přehodili černou látku jako fotografové z filmů pro pamětníky.
Vyrazte do přírody
Jako ideální prostředí se mi jeví exteriér, neboť člověk někde v přírodě pookřeje. Přestože výsledkem procházky s fotoaparátem může být dobrý snímek, není to hlavním smyslem takovéhoto relaxu. Doporučuji jenom tak se dívat přes hledáček a občas třeba zmáčknout spoušť. Dívat se a sledovat linie přírody nebo města, pozorovat okolí. Po chvilce se vnímaní okolí „vypne“ a člověk se může jenom tak kochat tím, co vidí v hledáčku. Vnímaní se omezí a zaměří na úzký výřez, přičemž ostatní úkoly omezují svůj vstup do vědomí a může je řešit nevědomí, je‑li to zapotřebí.
Stejně jako při jiných relaxačních technikách se i při fotografování uklidňuje mysl, uklidňuje a prohlubuje dech a mozek má čas regenerovat.
Specifikem fotografování oproti jiným relaxačním technikám je právě ta zamířenost na malý výřez. Když zavřeme oči, abychom relaxovali, myšlenky se často začnou toulat. Při fotografování je pozornost od myšlenek odváděna jedním směrem, a sice k tomu, co je v hledáčku. Taky je před zmáčnutím spouště důležité zhluboka se nadechnout a zadržet dech, aby se přístroj nehýbal, čímž nevědomě provádíme drobná dechová cvičení.
Stejně jako při jiných relaxačních technikách se i při fotografování uklidňuje mysl, uklidňuje a prohlubuje dech a mozek má čas regenerovat. Toho jsem si všiml kromě sebe i u studentů při fotografování v přírodě. Občas, v stresových situacích, třeba stačí jenom na dvě minuty zadívat se do malého výřezu světa vytvořeného optickou soustavou a párkrát se nadechnout.
Tento způsob relaxu jistě nebude vyhovovat každému. Taky není dobré smyslovou deprivaci absolutizovat a zbytečně prodlužovat – výzkumy ukazují, že dlouhodobá deprivace působí na pokusné osoby extrémně negativně.
A co když fotoaparát nemáte? Zkuste vzít do ruky dalekohled nebo obyčejnou ruličku od toaletního papíru a chvíli se na svět dívat skrze ně. Nebudete sice mít záběry uloženy, ale hlavu si můžete vyčistit stejně dobře.
