Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Felicia Forte, www.feliciaforte.com

Hlava plná politiky

Politika je pro některé klienty součástí jejich vnitřního světa. Co to znamená pro terapeuta?

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek

19. 3. 2018

Téma politiky v psychoterapii jsem si nevycucal z prstu. Poslední roky se mi stává mnohem častěji než dříve, že klienti spontánně směřují rozhovor k politice, mluví v souvislosti s politikou o svých postojích a emocích, otevírají rodinná témata s politickým pozadím, ptají se mě na můj názor.

Patří politická témata do psychoterapie? Může být užitečné, když psychoterapeut projeví svůj politický názor, nebo má zůstat striktně neutrální? Je politika dostatečně osobní, aby mohla být součástí terapeutického sezení?

Přemýšlel jsem sám, při rozhovoru s kolegy terapeuty i na supervizi, jak se k politickým tématům stavět a také proč se mezi obligátními tématy, jako jsou trápení v partnerském vztahu, strach z budoucnosti či nespokojenost se sebou samým, objevuje politika.

Jak a o čem mluvit v terapii?

Ve škole a na výcviku nás učili, jak zacházet v terapeutickém procesu se symptomy, se vztahy, velmi málo se spiritualitou, ale s politikou vůbec. Během svého vzdělávání a hlavně v praxi jsem si ověřil platnost několika základních pravidel vedení psychoterapeutického rozhovoru:

  • Nová témata do terapie přináší klient, ne terapeut.
  • Témata pro terapii jsou osobního charakteru. Povídání o počasí slouží pouze k navázání kontaktu, vyladění se na sebe.
  • Terapeut přistupuje k tématům klienta s respektem, i když on sám jim nemusí přikládat takovou váhu či emoční náboj jako klient.
  • Klientem nabízená témata probíráme kvůli němu, ne kvůli nám, našemu zájmu, naší zvědavosti.
  • Terapeut nemá patent na rozum – rady potenciálně snižují pocit kompetence klienta a posilují naši expertní roli.
  • A hlavně – terapeut neindoktrinuje klienta svým názorem či postojem.

Poslední bod je podle mě důležitý právě při rozhovoru o víře, společenských událostech či politice. Úkolem psychoterapie je pomoci klientovi svobodně se rozhodovat a vnímat svět v souvislostech, nikoliv „evangelizovat“, či dokonce manipulovat s představami klienta o světě.

„Tak koho budete volit, pane doktore?“ ptá se na začátku terapeutického sezení třicetiletý Pavel, který do terapie chodí několik měsíců kvůli panické poruše. „Proč se mě na to ptáte, Pavle?“ „Protože se doma kvůli politice hádám se ženou i s rodiči, se svým názorem si připadám osamělý a během těch domácích debat bezmocný a vzteklý. U vás hledám spřízněnou duši…“

Politika jako osobní téma

Je téma pro Pavla dostatečně osobní? Podle mě jistě ano. Můžeme tedy v rozhovoru dále pokračovat. Ale jak? Jako terapeuti máme v podstatě tři možnosti:

  1. Budeme sledovat pocity a nebudeme se doptávat na politické preference klienta. Pokud nám je sám sdělí, nebudeme téma rozvíjet, ale půjdeme po tom, co se v něm děje, když je v rodině názorově osamělý, jak to ovlivňuje jeho vztahy doma, zda takové pocity zažíval dříve v jiných situacích… O svých politických názorech mluvit nebudeme.
  2. Můžeme se zaměřit na vztahovou rovinu, sdělit mu svůj názor a pracovat s naším vztahem v kontextu s tím, zda se shodujeme, nebo lišíme. Ze strany terapeuta je takový postup autentičtější.
  3. Můžeme vyjádřit klientovi pochopení, že to má v této situaci doma těžké, nechat směřování rozhovoru zcela na něm a o svých názorech nemluvit s tím, že to není pro terapii důležité.

Všechny varianty mají něco do sebe, každá akcentuje něco jiného v kontextu našeho stylu práce, situace v terapii atd. Jistě by vás napadly i jiné možnosti, jak takový rozhovor vést. V tomto článku mi jde hlavně o to, zda a jak pracovat s tématem politiky – vnímat politiku jako téma zástupné, odkazující například na problémy v partnerském vztahu? Nebo je to téma samo o sobě, které si zaslouží plnou pozornost?

Kdo je homo politicus?

Homo politicus je označení pro člověka s aktivním zájmem o politiku – snaží se být informovaný, má na řadu věcí svůj názor, dění v politice v něm vyvolává řadu emocí, může mít potřebu diskutovat, přesvědčovat, případně se i jinak aktivněji angažovat. Takový může být náš klient. A jací jsme my terapeuti?

Osobně vnímám v dnešní době výrazně zvýšený pocit lidí, že politika má vliv na jejich život, přináší emotivní témata a přitahuje pozornost. Pro mnohé z nás je politika součástí každodenní reality.

Psychoterapie na rozdíl od poradenství či krizové intervence pracuje s vnitřním světem emocí a postojů člověka, ovšem vždy nějakým způsobem propojuje subjektivní realitu s realitou sdílenou, se světem, ve kterém žijeme.

Proto vnímám politická témata jako svébytná, nikoliv zástupná. Pokud se podle klasické psychoanalýzy řídí naše ego principem reality (má za úkol sladit naše pudy a potřeby s nároky světa, v němž žijeme), pak homo politicus v psychoterapii potřebuje prostor pro rozhovor o politice s plným respektem ze strany terapeuta.

Odpovědět, nebo uhnout?

„Tak koho budete volit, pane doktore?“ může být pro psychoterapeuta dost nepříjemná otázka. Když bude autentický a řekne svou preferenci, může tím podlomit důvěru klienta v sebe jako člověka, který mu bude rozumět. Zároveň pokud terapeut bude volbu vnímat jako osobní a důležitou, dostává se v případě neshody sám do dilematu, co se stane s jeho vztahem ke klientovi…

Uvedu několik příkladů reakcí kolegů psychoterapeutů na tuto situaci:

  • Klient přece přichází na terapii kvůli něčemu jinému, možná bychom neměli spolupráci zanášet kontroverzními politickými tématy. Osobní názor nikdy nevyjadřuji, klienta vyslechnu a pak ho vracím k původnímu cíli spolupráce.
  • Téma politiky do sezení sama nevnáším, pokud klient chodí už nějakou dobu, na otázku mu odpovím, mluvím s ním jako dospělý s dospělým. Náš vztah to zatím vždy unesl a od politiky se k osobním vztahům nakonec dostaneme.
  • Stalo se mi to dvakrát za poslední půlrok. Prvnímu klientovi jsem řekla, že se o politiku moc nezajímám. Dost ho to zaskočilo, připadalo mu to v této době ode mne nezodpovědné a povrchní. Ve druhém případě jsem se nedistancovala, řekla jsem mu popravdě, že ještě nejsem rozhodnutá, a on se dál věnoval sobě.
  • Odpovědi jsem se vyhnul, ale pak jsem musel na supervizi získat odstup od jeho radikálních postojů, dost mi to překáželo v empatickém naladění na klienta.
  • U krátkodobé spolupráce je jedno, jaké má kdo přesvědčení. Máme-li se potkávat dlouhodobě, musíme si sedět, důvěru podporuje soulad… S politikou zacházím jako s jakýmkoliv jiným tématem, sama za sebe jsem zdrženlivá, ale na jasnou otázku odpovím. Pro řadu lidí je politika součást jejich života a nelze a není správné to ignorovat.

Plout na vlně, či respektovat jinakost?

Bylo by pohodlné plout s klientem na názorové vlně, být v souladu a vzájemně si tak potvrzovat svůj pohled na svět. Ovšem klient může potřebovat pomoci s rozvíjením respektu k odlišnému, uvědomit si svou vlastní identitu skrze vymezení se vůči autoritě a pak mu spolupráce s terapeutem, který se na svět dívá jinak, může velmi pomoci.

K čemu jsem tedy nakonec dospěl? Shrnu vlastní zkušenosti a názory s tím, že to jistě není jediný pohled na věc.

  • Co terapeut nesmí: Politicky, nábožensky ani jinak indoktrinovat svého klienta. Říkat mu, jak se má dívat na svět. To není jeho úkol.
  • Co by terapeut neměl: Rozvíjet či brzdit témata klienta dle vlastního zájmu. Pokud je například terapeut sám plný dojmů z nějaké události v politice a klient téma mimochodem zmíní, terapeut by je neměl aktivně rozvíjet.
  • Co terapeut může: Říci svůj názor či vyjádřit svůj postoj, pokud se ho klient ptá. Jistě záleží na psychickém stavu klienta, na aktuální dynamice ve vztahu klient – terapeut a na zvážení důvodu, proč se klient ptá.
  • Co terapeut musí: Být si vědom, že terapeutický vztah není symetrický. Klient má právo na vlastní pohled na věc a terapeut má povinnost s klientem nepracovat, pokud mu skutečně nerozumí a nemůže s ním navázat empatický vztah.

Vyzkoušejte na sobě

Pojďme se vžít do role klienta, který dochází na psychoterapii nebo to zvažuje. Každý si můžeme najít nějaké své téma – opakující se trable ve vztazích, pocit osamělosti, nepříjemné úzkosti… Odpovězte si sami na následující otázky, za každou kladnou odpověď si přičtěte bod:

  • Zajímáte se o politiku? (sledujete informace z internetu, koukáte se na zprávy, čtete noviny…)
  • Jste v politickém dění nějak aktivní? (diskutujete na fórech či sociálních sítích, chodíte na přednášky, akce, shromáždění…)
  • Vstupuje politika do vašich vztahů? (rodina, přátelé, kolegové, spolužáci…)

Máte-li alespoň jeden bod, pokračujte prosím dál:

  • Chtěli byste mít možnost otevřít téma politiky v terapii, pokud to pro vás bude nějak aktuální?
  • Může pro vás být důležité znát postoje vašeho terapeuta v politice?
  • Může terapeut rozumět vašim osobním problémům, pokud bude mít zcela odlišné postoje v politice?
  • Mají podle vás politické názory a postoje souvislost s celkovým pohledem na svět, na život, s žebříčkem hodnot?

Podle mého názoru souhlas se třemi a více body (celkem) definuje homo politica, který bude potřebovat pro dlouhodobější spolupráci na seberozvoji či pro léčbu svých obtíží terapeuta, který bude k tématům citlivý, respektující a dostatečně otevřený.

Diskuse 0

Jan Kulhánek

Klinický psycholog, psychoterapeut