Politika je pro některé klienty součástí jejich vnitřního světa. Co to znamená pro terapeuta?
Téma politiky v psychoterapii jsem si nevycucal z prstu. Poslední roky se mi stává mnohem častěji než dříve, že klienti spontánně směřují rozhovor k politice, mluví v souvislosti s politikou o svých postojích a emocích, otevírají rodinná témata s politickým pozadím, ptají se mě na můj názor.
Patří politická témata do psychoterapie? Může být užitečné, když psychoterapeut projeví svůj politický názor, nebo má zůstat striktně neutrální? Je politika dostatečně osobní, aby mohla být součástí terapeutického sezení?
Přemýšlel jsem sám, při rozhovoru s kolegy terapeuty i na supervizi, jak se k politickým tématům stavět a také proč se mezi obligátními tématy, jako jsou trápení v partnerském vztahu, strach z budoucnosti či nespokojenost se sebou samým, objevuje politika.
Ve škole a na výcviku nás učili, jak zacházet v terapeutickém procesu se symptomy, se vztahy, velmi málo se spiritualitou, ale s politikou vůbec. Během svého vzdělávání a hlavně v praxi jsem si ověřil platnost několika základních pravidel vedení psychoterapeutického rozhovoru:
Poslední bod je podle mě důležitý právě při rozhovoru o víře, společenských událostech či politice. Úkolem psychoterapie je pomoci klientovi svobodně se rozhodovat a vnímat svět v souvislostech, nikoliv „evangelizovat“, či dokonce manipulovat s představami klienta o světě.
„Tak koho budete volit, pane doktore?“ ptá se na začátku terapeutického sezení třicetiletý Pavel, který do terapie chodí několik měsíců kvůli panické poruše. „Proč se mě na to ptáte, Pavle?“ „Protože se doma kvůli politice hádám se ženou i s rodiči, se svým názorem si připadám osamělý a během těch domácích debat bezmocný a vzteklý. U vás hledám spřízněnou duši…“
Je téma pro Pavla dostatečně osobní? Podle mě jistě ano. Můžeme tedy v rozhovoru dále pokračovat. Ale jak? Jako terapeuti máme v podstatě tři možnosti:
Všechny varianty mají něco do sebe, každá akcentuje něco jiného v kontextu našeho stylu práce, situace v terapii atd. Jistě by vás napadly i jiné možnosti, jak takový rozhovor vést. V tomto článku mi jde hlavně o to, zda a jak pracovat s tématem politiky – vnímat politiku jako téma zástupné, odkazující například na problémy v partnerském vztahu? Nebo je to téma samo o sobě, které si zaslouží plnou pozornost?
Homo politicus je označení pro člověka s aktivním zájmem o politiku – snaží se být informovaný, má na řadu věcí svůj názor, dění v politice v něm vyvolává řadu emocí, může mít potřebu diskutovat, přesvědčovat, případně se i jinak aktivněji angažovat. Takový může být náš klient. A jací jsme my terapeuti?
Osobně vnímám v dnešní době výrazně zvýšený pocit lidí, že politika má vliv na jejich život, přináší emotivní témata a přitahuje pozornost. Pro mnohé z nás je politika součástí každodenní reality.
Psychoterapie na rozdíl od poradenství či krizové intervence pracuje s vnitřním světem emocí a postojů člověka, ovšem vždy nějakým způsobem propojuje subjektivní realitu s realitou sdílenou, se světem, ve kterém žijeme.
Proto vnímám politická témata jako svébytná, nikoliv zástupná. Pokud se podle klasické psychoanalýzy řídí naše ego principem reality (má za úkol sladit naše pudy a potřeby s nároky světa, v němž žijeme), pak homo politicus v psychoterapii potřebuje prostor pro rozhovor o politice s plným respektem ze strany terapeuta.
„Tak koho budete volit, pane doktore?“ může být pro psychoterapeuta dost nepříjemná otázka. Když bude autentický a řekne svou preferenci, může tím podlomit důvěru klienta v sebe jako člověka, který mu bude rozumět. Zároveň pokud terapeut bude volbu vnímat jako osobní a důležitou, dostává se v případě neshody sám do dilematu, co se stane s jeho vztahem ke klientovi…
Uvedu několik příkladů reakcí kolegů psychoterapeutů na tuto situaci:
Bylo by pohodlné plout s klientem na názorové vlně, být v souladu a vzájemně si tak potvrzovat svůj pohled na svět. Ovšem klient může potřebovat pomoci s rozvíjením respektu k odlišnému, uvědomit si svou vlastní identitu skrze vymezení se vůči autoritě a pak mu spolupráce s terapeutem, který se na svět dívá jinak, může velmi pomoci.
K čemu jsem tedy nakonec dospěl? Shrnu vlastní zkušenosti a názory s tím, že to jistě není jediný pohled na věc.
Pojďme se vžít do role klienta, který dochází na psychoterapii nebo to zvažuje. Každý si můžeme najít nějaké své téma – opakující se trable ve vztazích, pocit osamělosti, nepříjemné úzkosti… Odpovězte si sami na následující otázky, za každou kladnou odpověď si přičtěte bod:
Máte-li alespoň jeden bod, pokračujte prosím dál:
Podle mého názoru souhlas se třemi a více body (celkem) definuje homo politica, který bude potřebovat pro dlouhodobější spolupráci na seberozvoji či pro léčbu svých obtíží terapeuta, který bude k tématům citlivý, respektující a dostatečně otevřený.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min
Pokud porozumíme způsobům, jak náš organismus reaguje na trauma, můžeme se postupně zotavit.
12 min