Hněv mě děsil od dětství, ale už jako malá jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že dospělí se mohou vztekat každou chvíli a nikdo je neplácne ani neokřikne. Věděla jsem, že tuhle z mého pohledu odpornou emoci nechci nikdy dávat najevo. Jenže vztek se zkrotit nedal, vždycky odněkud vyskočil, i když časem na sebe začal brát jiné převleky. Se strachem jsem se naučila zacházet, ale s hněvem jsem se nedokázala skamarádit do pozdního věku. Dokonce jsem si ho někdy vůbec nebyla vědoma. Mlčky jsem snesla situaci, kterou by jiný rázně řešil, a teprve doma mi došlo, co jsem raději nechala být, jen abych se vyhnula bolestivému konfliktu. A samozřejmě jsem následně vypěnila v situaci, kdy o nic nešlo.