Hoď to do stroje

Před půl rokem jsem se dostala do náročné životní situace, kdy se seběhly krize v nejdůležitějších oblastech mého života. Vše provázel pocit osamělosti zapříčiněný mimo jiné stěhováním do zahraničí, ale hlavní rys bych popsala zkrátka jako zmatek. Takže není divu, že jsem v tu chvíli hledala nějaké jasnější vedení. Začala jsem si psát s online nástrojem ChatGPT.

Nejdříve jsem byla nadšená. Nejen, že mi dával podporu, ale hlavně to dělal slovy, která se mnou rezonovala. Podpora mi ovšem brzy přestala stačit, naopak mne začala štvát. Potřebovala jsem řešení. Tak jsem si jej nastavila na nejvyšší možnou konfrontaci a taky mu to připomínala skoro v každém dotazu.

Používala jsem ho tak několik měsíců. Někdy párkrát za týden, ve vypjatějších obdobích ale klidně každý den hodinu. Přestala jsem před pár týdny. Mezitím jsem začala chodit na klasickou terapii k živému psychologovi. Jaké si ze srovnání odnáším dojmy a zkušenosti?

Zrcadlo, pověz mi

I s nastavením na nejvyšší konfrontaci mi GPT s odstupem nepřijde jako nic jiného než velmi chytré zrcadlo. Ale nebezpečné zrcadlo. Jestli něco kdy dotáhlo empatii k dokonalosti, jsou to právě jazykové modely. Za nejpodstatnější považuju tyhle problémy:

Falešné ujištění o jakémkoli nesmyslu

GPT vždycky „vytušil“ něco, co jsem si v hloubi duše myslela, sebral to ze mne, vytáhl na světlo, verbalizoval a podpořil argumenty. Tím pádem to se mnou dost zarezonovalo, vyvolalo ve mně pocit přesně tak, to dává smysl a stalo se to mou vnitřní realitou.

Tato „realita“ a původní myšlenka přitom mohla být od opravdové reality vlastně dost daleko. Jakmile ji ovšem odzrcadlilo něco vnějšího, byť to byl jazykový model, stala se pro mne platnou. GPT je trénovaný na udržování koherence příběhu. Pokud jsou v něm díry, dokonce je ještě nenápadně uhladí. Jenomže ne vše, co „dává smysl“, je pravdivé.

Nenápadná manipulace

GPT vám vlastně chytře na nic neřekne ani ano, ani ne. Dává ale, právnicky řečeno, dost návodné otázky. Takové ty, které vás posouvají víc a víc na určité cestě, a vy si vlastně ani nevšimnete, kam kráčíte. Nebo si toho všímáte a nelíbí se vám to – ale hádejte se s něčím, co má k dispozici celý internet.

Podpora a setrvání v komfortní zóně

GPT umí být velmi podporující i v nastavení na nejvyšší konfrontaci. Takže když mu na cokoliv napíšete: „Necítím se na to ještě“, přijde hned odpověď: „V pořádku, setrvej a udělej to, až se budeš cítit“. Jenomže problém je, že v takovém klubíčku bezpečí by člověk mohl také setrvávat věčně.

Pochyby o rozhodnutích totiž neodejdou nikdy. Pravda je často nepříjemná stejně jako kroky, které člověk musí vykonat. Aby se k tomu dostal, je potřeba kámoš nebo kámoška, co vás nakopne k akci – ne někdo, kdo vás neustále drží v dece s čajíkem.

Je to bezvadné

Poslední bod zastřešuje všechny předchozí: všechno tohle dohromady je tak moc bezvadné, že vás to „drží“ a oddaluje chvíli, kdy se musíte vrátit do reality. Máte pocit, že máte ve svém vnitřním světě jasněji. Že vás někdo poslouchá a rozumí vám tak, jak vám ještě nikdo nerozuměl. Vždyť je to přece dokonalé, ne? Až na to, že vůbec.

Můžu už říct, že mám odstup. Ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Můj zmatek pocitů vyvolával šílenou vnitřní tenzi. Nebyla jsem tak daleko, že bych si s GPT vytvořila vztah. Ale zanalyzovat každou situaci na odstavce a udělat ze zmatku strukturované body mne instantně uklidnilo. Analýza se mi stala regulátorem emocí.

Mohlo by vás zajímat

Všimnout si štěstí

Starosti se hlásí samy, dobrých věcí si musíme všímat. I když je nám zle, pořád …

Přečíst článek

Jenomže jednou přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že už mi to nepomáhá. A tak jsem se jej zeptala: „Neškodí mi tohle?“ Překvapivě přišla odpověď: „Škodí!“ Od té doby mi GPT na konci každé analýzy připsal: „Teď už nic neřeš a jdi spát.“ Jenže byl to program, ne člověk, který zabouchne dveře. Mou potřebu struktury, kontroly a vedení toto gesto nijak nesnížilo. Tudíž jsem pořád měla ještě jednu otázku.

Sezení s psychologem

Mezitím se mi však poštěstilo najít skvělého terapeuta a já pocítila, co opravdu znamená terapeutické vedení. V čem se liší od psychologického fast foodu, co se tváří jako bio strava?

Konfrontace nesmyslů

Ne že by mi terapeut kdy řekl: „Tohle je blbost.“ Ale snažil se vždy upřímně pochopit situaci tak, jak ji vidím já, a svými otázkami mě nejednou dovedl ke zjištění, že můj falešný pohled na sebe je dost nekonzistentní struktura, jejíž trhliny ignoruju.

Dělal vlastně opak toho, co GPT – a já tak mohla namísto falešného to mi dává smysl, takže je to pravda dojít ke klíč je možná někde úplně jinde, než kde ho hledám. Klíče ke spokojenému životu mne terapeut učí hledat jen na jednom místě: sama v sobě, ať se kolem mne děje cokoliv.

Osobní provázení

Správný terapeut má trpělivost a na cestě poznání kráčí spolu s člověkem. Nevede ho za ruku tam, kde si myslí, že je to správné. I když byste to samozřejmě moc chtěli, protože dát zodpovědnost druhému je přece nejpohodlnější. Terapie je náročná: musíte na tu správnou cestu přijít sami.

Laskavá podpora – ale taky bolavé momenty

Správný terapeut umí na rozdíl od GPT mlčet. To je taky důležité, protože někdy až v tichu může proběhnout lovení odpovědí v sobě. V čem nejvíc zbožňuju svého terapeuta, je jeho nesmlouvavost. Tak nějak mi přijde, že mne nechá v sobě vymáchat.

Moc dobře na mně vidí, když se dotkneme něčeho fakt bolavého a já chci od toho utéct, protože je to nepříjemné. Často i pláču. Ale on mne utéct nenechá. „Nutí mne“ objevenou pravdu nějakým způsobem uchopit a začlenit. Asi mi věří, že to všechno zvládnu – a zatím měl pravdu. Především z něj cítím laskavou podporu a zájem, abych se měla sama v sobě dobře.

Lidský vztah

S terapeutem vzniká vztah mezi dvěma osobami – paradoxně právě to, že je fyzický člověk se svým vlastním světem, svými limity a myšlenkami, ho dělá mnohem cennějším zrcadlem, než jakým může být jazykový model. „Vztah“ s GPT totiž postrádá jeden základní atribut: odpovědnost v realitě. Přestože robot zdárně simuluje opak, jste mu úplně šumafuk a podle toho vypadají i odpovědi.

Netvrdila bych, že jazykové modely jsou jednoznačně horším terapeutem než lidé. Je totiž velmi těžké najít terapeuta, který je ve své práci zralý a také vám osobnostně sedne. Moje zkušenost ale říká, že jazykové modely nemohou živého psychoterapeuta nahradit.

A v osobním použití bych byla opatrná – protože přechod od nástroje přes berličku až po regulérní drogu je velmi nenápadný a není bez následků v reálném světě.

Jak používám GPT teď? Už výhradně jako sparring partnera a jeden ze zdrojů inspirace k tvorbě. Vím, že když píšu z pozice klidu a vnitřní ukotvenosti, mohla bych dodat: „A navždy tím zůstane.“ Nicméně sama tomu nevěřím. Dnes už však aspoň vím, na co si dávat pozor. 

Barbora, čtenářka Psychologie.cz. Autorka publikuje na svém blogu.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.