Snad všichni někde v hloubi sebe chováme jakousi naivní naději, že existují lidé, kteří se zároveň se svým povoláním nebo posláním oprostili od lidských témat. Problémy, vášně, obtížné emoce a stavy běžných lidí už se jich netýkají. Takové fantomové bytosti jsou živeny jistým druhem touhy po ochraně. Kdo by nechtěl věřit v dokonalé tvory, kteří se nějakými praktikami dobrali stavu prostého bolesti a trápení. Když budeme jako oni, máme šanci na něco podobného. Do pomáhajících profesionálů si projikujeme vzor hodný následování k dosažení úlevy. Pokud se sami ocitneme na druhé – pomáhající – straně, narcistické uspokojení z pocitu, že takovým vzorem můžeme být právě my, z výjimečnosti, neobyčejnosti a nakládání jistým druhem moci je nesmírně lákavé. A je též velkým nebezpečím pro obě strany.
Můj známý – psycholog, psychoterapeut, učitel meditačních technik – oznámil na sociální síti, že se rozvedl, a připojil pár podrobností daného faktu. Mezi reakcemi se okamžitě objevilo i několik udivených zvolání typu jak se, proboha, právě vám něco takového mohlo stát?
Jako by profesní role psychologa zahrnovala zároveň záruku, že její představitel umí výrazně lépe zacházet s obecně lidskými životními obtížemi postihujícími nás všechny a vše lidské je mu po nabytí jistého vědění a kompetencí cizí. Krachy vztahů, nepříjemné pocity a emoce, deprese, nemoci a v extrému snad i smrt u pomáhajícího profesionála v oblasti „dovedného umění zvládání života“ nás udiví.
Někde na pozadí máme uloženy představy, že psychoterapeuti, kteří zdůrazňují důležitost a prospěšnost sdílení pocitů, ochotně mluví s někým jiným o svých intimnostech a vyhledávají bez zábran psychologickou pomoc. Že životní styl lékařů je zdravý, zubaře nebolí zuby, učitelé se rádi učí a nechávají vést, trenéři meditace spočívají v nirváně a jejich rodiny září štěstím. Opak bývá spíše pravidlem než výjimkou.
Když narazíme na otylého obezitologa, lékaře páchnoucího kouřem z cigaret, psychiatra závislého na alkoholu, několikrát rozvedeného psychologa, sociálního pracovníka žijícího v azylovém domě, váženého pedagoga s chováním nezvedeného děcka, sebestředného buddhistického gurua posedlého materiálnem a mocí, jsme tak nějak znechuceni. A možná i právem se cítíme podvedeni.
Jak uvádí v knize Syndrom pomocníka Wolfgang Schmidbauer: Očekáváme, že „obyčejný“ člověk může být opouštěn, může se zamilovat do partnera, se kterým dobře nevychází, ale psycholog, terapeut, teolog by měl umět s takovými problémy docela jinak zacházet.
Ten nejlepší psycholog
„Zvládnutí“ či „ovládnutí“ něčeho, převzetí kontroly nad určitými procesy lidského života je v naší společnosti považováno za důležitý projev autority, kompetentnosti a profesionality. Odpoutat ale živého člověka od požadované ideální podoby naplňování nějaké profese je nesmírně těžké.
Profesionálně vybroušený ideální obraz toho, jací bychom měli být, je danajský dar. Perfekcionistický požadavek, tlak očekávání obracející se proti příjemci a nakonec i proti dárci. Přijmout pozici, že jsem v něčem lepší než druzí (klienti, studenti, přátelé), umím výrazně lépe zacházet s obtížnými aspekty lidského života, to je začátek cesty k frustraci a nezadržitelnému zklamání na obou stranách.
Ve sféře pomáhajících profesí je idealizace pomocníka a jeho vynášení na piedestal zvláště častá. Tendence zbožšťovat lékaře, psychology, profesory a stavět je do pozice všeznalého, osvíceného gurua je běžná. Také se ale s obzvláštní oblibou čeká na jakékoli projevy a důkazy toho, že božská bytost není až tak božská, že „kozel je zahradníkem“.
Světe div se, z povahy věci jsou takové důkazy samozřejmě nalézány! Už jste to slyšeli? On prý …! Ona prý …! Víte, že …? Kdo z nás by se někde v skrytu poťouchle neradoval z takového odhalení a píchnutí prstem? Haha, došlo na pana Božského, paní Dokonalou!
Když v pomáhajícím vidíme toho, kdo „ví víc“, „umí lépe“, obracíme se na „nejlepšího odborníka, psychologa, terapeuta, kouče“, „nejlepšího průvodce, učitele, mentora“, nebo více či méně zjevně dokonce doufáme, že pomáhající má (nedejbože!) nějaké odpovědi „na podstatu života, Vesmíru a vůbec“ a zachrání nás jeho následování, pravděpodobně nevnímáme dobře realitu. Jen do pomáhajícího projikujeme své touhy po bezpečí a dětské představy.
Nemocný lékař
Je obecně známo, že moc a bezmoc pomáhání jsou jen zřídkakdy od sebe odděleny. Prožitá bezmocnost v nemožnosti pomoci sobě samému je odnepaměti spojena s mocí pomáhat druhým. Už řecká mytologie poskytuje obraz Chirona jako zraněné bytosti, kterou vede její zranění nikoli k nářku ve své jeskyni, ale k tomu, aby se učila a zdokonalovala v léčitelském umění. Další známé spojení mezi deficitem a následným uměním léčby či péče se objevuje v termínu „zraněný léčitel“, který patří Carlu G. Jungovi.
Rozvedený psychoterapeut, nemocný lékař, vyhořelý kouč, osamělý kazatel altruistických postojů nás přesto připravuje o určitý druh víry, že existuje někdo, kdo „ví, jak žít“. Kdo zvládl a ovládl umění eliminace strastí, došel trvalé spokojenosti a spočinul ve štěstí. Pokud selhávají naše idoly (nebo ti, kdož se za ně vydávají), naplňuje nás to úzkostí.
Přesto očekáváme, že se svými vlastními emocemi „přece psycholog jako profesionál“ musí „umět lépe nakládat“ a že kupříkladu vztahy „by měl mít vyřešené“. Pravda ovšem je, že bez ohledu na druh výcviku a vzdělání, kterými pomáhající profesionálové prošli, musí stejně jako kdokoli jiný nepříjemné aspekty svého života protrpět.
Kompetentnost terapeuta, který se dvakrát rozvedl, nemusí být nijak ohrožena. Ohrožen je spíše ten, kdo nabyl dojmu, že jemu by se něco takového nikdy stát nemohlo.
Odborníkem na bolesti vlastního života není nikdo z nás. Zubař si také sám neextrahuje zub, jakkoli to umí u svých pacientů. Chirurg sám sobě neprovede operaci. Psychoterapeut není imunní vůči psychické bolesti. Ani ti, kdož jsou nazýváni osvícenými, nepřestali jednoduše bolestné stránky života v lidském těle prožívat.
S osobními problémy se nutně neztrácí profesní kompetence. Když moje přítelkyně lékařka těžce onemocněla, nebylo to její profesní a už vůbec ne osobní selhání. Postihla ji veskrze lidská tragédie. Její závažné onemocnění nebylo žádnou fatální chybou, které by ji jako lékařku nadále diskvalifikovalo. Naopak, schopnost vcítit se do strachu, bolesti a utrpení vlastních pacientů se u ní prohloubila. Co je důležité pro její profesi, je postoj, který ke své tvrdé lidské zkušenosti zaujala a jak jej integrovala do své praxe. Ať tak či tak, její odborná kompetence nesouvisí s úrovní schopnosti zvládnout vlastní bolest, strach a utrpení. A nějak intuitivně to chápeme.
Rozvedenému psychoterapeutovi ale nějak nechceme jeho profesionalitu věřit. K němu rozhodně nechoď, co ti může nabídnout? Sám vztahy nezvládá, jak by ti mohl s těmi tvými pomoci?!
(Po)matení
I pomáhající jsou jen lidé. Nemohou – jako nikdo z nás – svou lidskostí dostát božským ideálům. Ani být prosti „nedostatků na kráse“, „nedokonalostí“ a „poskvrn“.
Leckdy je u nich více než u jiných ve jménu ideálu bagatelizováno, obcházeno, potlačováno nebo popíráno to či ono. Je neduhem pomáhajících, že zranitelnost, slabost, bezmocnost a otevřené přiznání potíží, nedokonalostí a problémů jsou vítány a podporovány – u druhých. Některé kovářovic kobyly chodí bosy. I ve snaze vzbudit nebo udržet dojem, že nic takového se jich netýká.
Není ovšem patrně žádného smrtelníka, který by nebyl životem zasažen, zraněn, postižen, uveden do zmatení, pomaten. Dobrý pomáhající spíše vlastní chaos dovede reflektovat, rozpoznat a reagovat na něj trochu jinak. Například se soucitem. Soucit pak dokáže rozšířit i na ostatní, stejně (po)matené.
Není tím, kdo v osobním životě „ví a zvládl víc“. Možná má malý kousek nakročeno od chytrosti k uvážlivosti, od reaktivnosti k moudrosti, od sebedůležitosti a perfekcionismu ke schopnosti sebeironie a humoru. A možná s léty tak nějak ví, že pokusy být důležitý a vypadat moudře jsou jen marněním času.
Profesionál není zbaven lidských projevů. Jeho profesionalita se projevuje ve schopnosti připustit a přijmout, že lidé mají své stinné stránky a že ani on není výjimkou. Má vyvinutý ten druh inteligence, který nezná jen účelnost a dosahování cílů, nýbrž vidí celého člověka s jeho slabostmi, neukojenými potřebami, riziky styku s druhými, nebezpečím urážek a agresí, píše Schmidbauer.
Neexistují lidé vyhýbající se nejistotě s naprostým úspěchem, zvládající bravurně všechno, mající pod kontrolou, jaké události, myšlenky a emoce přijdou, schopni držet impulzy a zvládat je bez mrknutí oka, nebýt zahlceni životními událostmi a situacemi. Normální je mít potíže i problémy. Ti, kdo vypadají, že je nemají, jsou nezřídka spíše v manickém stavu, kdy je jakoby zrušen rozdíl mezi já a ideálním obrazem.
Pomáhající profesionálové nejsou díky výcvikům a specifickému vzdělání zbaveni lidských reakcí ani automatických vzorců chování a jednání. Jako každý smrtelník nevidí své vlastní oči, mají své limity. Ani sebelepší výcvik nikoho definitivně nezbaví neurózy, deprese, úzkosti. Možná do ní jen přimíchá schopnost sebereflexe a během zrání přijde i kapka moudrosti. V prožívání lidské bolesti a radosti jsme si i nadále rovni, bez ohledu na profesní roli.
Kompetentnost terapeuta, který se dvakrát rozvedl, nemusí být nijak ohrožena. Fakt rozpadu vztahu nic neznamená. Ohrožen je spíše ten, kdo nabyl dojmu, že jemu by se něco takového nikdy stát nemohlo – a rozhodně nemělo.
Vyrovnanost není statický stav. Krize a obtížná období jsou přirozenou součástí našich životů, nikoli důkazem toho, že je něco špatně. „Normálnost“ spočívá ve vyvažování kvalit. Alice Millerová v knize Dětství je drama říká: Od svých terapeutů potřebujeme poctivost, respekt, důvěru, empatii, porozumění a schopnost vyjasňovat si vlastní pocity, aniž by nás jimi zatěžovali. A to také můžeme dostat.
Budu‑li parafrázovat tezi Marka Epsteina, dobrým pomáhajícím profesionálem se nestáváme tím, že se zbavíme svých problémů nebo do nich hlouběji pronikneme. Spíše tím, že upřímně přijímáme pravdu o sobě a své postoje k dějům nebo záležitostem našeho života zaujímáme právě odsud.