Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Indické blues

Putujeme neznámými krajinami vnějšími, abychom mohli lépe nahlédnout a poznat krajinu vnitřní.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

9. 7. 2012

Když člověk vyrazí mimo své navyklé životní způsoby, je to vždy zvláštní možnost více se o sobě samém dozvědět. A čím cizokrajněji a nezávisleji taková cesta probíhá, tím je i šance na nový pohled do vlastního nitra obecně větší.

Neznamená to, že nemůžeme objevit hluboké věci u českého rybníka, ale přece jen kulturní změna má svou sílu a tu u stánku s pivem nezažijeme. Obdobně na pláži u hotelu letoviska chorvatského, italského nebo i kubánského či thajského s komfortem klasické dovolené. Snad i proto lidé cestují a proto stále někteří nejen jezdíme na dovolenou, ale spíše putujeme. Putujeme neznámými krajinami vnějšími, abychom mohli též lépe nahlédnout a poznat krajinu vnitřní.

Naprosto úžasnou možnost jít až na dřeň nabízí člověku Indie. Speciálně Indie poprvé. Můžete si přečíst nějaké knížky, poslechnout si vyprávění kamarádů, mít zkušenosti z jiných vzdálených zemí, stejně se tomu nevyhnete. Letiště ještě moderní, pak mumraj nadháněčů taxíků, první minuty v Dillí, vše je jakési šedivé, zaprášené, teplo, ale jo, s tím se nějak počítá. Čtvrť levných hotýlků pro baťůžkáře zvaná Paharganj už ukazuje, že teď jsme opravdu jinde. Ale přece jen jsme stále obrnění očekáváním opravdu drsných věcí, zástupů otrhaných žebrajících dětí, špíny, otravných nabízečů, a zas tak hrozné to není. Že na místní poměry drahý hotel má na stropě surrealistickou plíseň nějak bereme jako součást hry.

Let byl dlouhý, prostě si chceme odpočinout. První procházku ulicemi, které jsou opravdu prašné a opravdu se v nich občas prochází krávy (a ty skutečně žerou odpadky, válející se v hromadách na ulicích), vnímáme s fascinací. Tak ono to tak doopravdy je. První jídlo, raději si vybíráme restauraci z Lonely Planet, kde je hodně zápaďáků. Ani to nepálí! Zklamání. Přichází večer, na hotelu ochutnáváme krásu indických televizních programů, které se nám na dalšího takřka půl roku stanou častými společníky. Přítelkyně je nadšená z indických filmů s nekonečnými tanečními kreacemi. Chci spát, ale jde to, když zvenku řve televize nebo rádio a jiný děsný randál dlouho do noci? Copak oni nespí, copak nechápou, že jsme si sakra zaplatili hotel, abychom měli klid? Se špunty v uších usínám neusínám, změna času se mixuje s únavou.

Opouštíme Dillí

První dny, opravdu to není tak hrozné, jen proč nás stále někdo s něčím otravuje, nabízí, přesvědčuje? Nechápou, že když něco budeme chtít, tak se zeptáme? Utíkáme si odpočinout na křesťanský hřbitov. Opravdu klid. A náhrobek se jménem James Bond s fotkou malého dítěte. Po pár dnech opouštíme Dillí a začíná putování. Nejdříve je nutné sehnat lístky na vlak. V Dillí to je oproti jiným městům velmi snadné, mají tam oddělení jen pro cizince. Stačí vyplnit formuláře, které vás pořádně prolustrují, největší problém je zjistit číslo vlaku, kterým chcete jet. Vlaky jsou dlouhé jako bollywoodské filmy, mají spoustu tříd, vybíráme na začátek zlatý střed, máme jet koneckonců jen kousek.

Jsme v Bodhgayi, nejposvátnější buddhistické místo, zde došel Buddha osvícení, ukončení nevědomosti a strasti. Naše strasti konce nedošly.

Indická krajina je skvělé divadlo. Podél tratě ve městech vidíme ubohoučké domky a v odpadcích se přehrabující prasata, krávy, kozy a děti. Igelit a umělá hmota je zhouba. Dřív všechno, co se vyhodilo, buď sežrala zvířata, nebo se rozložilo. Tuny plastových lahví nyní plní indickou zem. Venkov naopak působí idylicky, pole, políčka táhnoucí se do dáli. Problém jsou naše střeva, stačilo pár dnů a klasická indická hrozba se naplňuje. Pohled z okna fajn, proč ale jedeme jak šneci? Namísto hodiny a půl jede vlak šest hodin, přijíždíme za tmy, zpruzení a vystresovaní. V hotelu pro poutníky u chrámu nám vousatý Sikh s puškou přes rameno prohrabává batohy. Jsme rádi, že jsme v pokoji s toaletou. Aspoň je tu klid, přece jen jsme u svatého místa, rodiště Krišny.

Střevní problémy na náladě nepřidávají, ale i tak se snažíme prozkoumávat město, chrámy. Jedeme rikšou k řece. Uličky vypadají tak, jak možná vypadaly před sto, tisíci lety. Vše je předvěké, neznámé, temné a hluboké. Chrámy a svatostánky s podivnými božstvy, bohyně Kálí s uřezanými hlavami, potřísněná krví. U řeky se snažíme obdivovat úžasnou architekturu, velebnost toku a mystiku místa. Ale copak to jde, když kdekoli se objevíme, už nás někdo s něčím otravuje, děti žebrají, děsně otravný parchanti!

Ve vodě hned u břehu velký had. Dangerous, směje se jakýsi Ind. Zpět jdeme pěšky, je to úžasná podívaná na oprýskané domy a dílničky a obchůdky a chrámy, vůně, smrady, zvuky, zpěvy, ruchy, hluky, tak intenzivní, tak silné. A Indové jsou všude, snědí, hubení, často upatlaní, čumí na nás naprosto bez špetky studu a ohledu, hlavně na přítelkyni. V lidových taxících či busech jsme namačkáni jak hrozny v lisu, něco jako osobní prostor tu je věc naprosto neznámá.

Za Buddhou

Putování pokračuje přes další indická města. Brzo jich mám plné zuby. Je to peklo na zemi! Hrozný vzduch, takového prachu a zplodin. Varánasí se svými gháty a Gangou, spalováním mrtvých, křivolakými temnými uličkami naprosto nezklamalo, je to skutečně silné místo, jen občas jsou silnější pochody v břiše či ucpané nachlazené dutiny. Výlet do Sarnáthu, kde Buddha pronesl své první kázání. Po vystoupení z taxíku mám pocit, že posvátné místo pobleju, tohle mi žaludek ještě nikdy nedělal. První setkání s Tibeťany, úžasní lidé, takoví rozdíl od Indů!

Jsme v Bodhgayi, nejposvátnější buddhistické místo, zde došel Buddha osvícení, ukončení nevědomosti a strasti. Naše strasti konce nedošly. Přítelkyně přijela s průjmem už z Varánasí, já po několika dnech lehám s angínou. Toho prachu! Většina Tibeťanů nosí roušku, taky si ji pořizuju. Nezabrání mi to dostat další angínu týden nato, co jsem se z první vyhrabal. Jsem zoufalý, ležím v pokoji s holými stěnami, kde jsou jen fleky od zabitých komárů a říkám si panebože, co tu vlastně dělám, proč jsem do téhle hrozné země jel, mám tu snad chcípnout?

Přitom Bodhgaya je opravdu úžasné místo, chrám se stromem osvícení – Bodhi, kolem něhož neustále proudí poutníci, mniši recitují, jako v obří tělocvičně zbožní muži a ženy dělají poklony, je silné, fascinující, nabité místo, je tu spousta buddhistických templů v rozličných stylech, tibetské, japonské, bhútánské, barmské, thajské, letem světem buddhistickým světem. Ovšem po měsíci jsem na pokraji sil a chutě zůstat v Indii, naděje vkládám do Himalájí, kam místním busem vyrážíme na mé narozeniny. Cesta stojí za samostatnou vsuvku.

Autobusem do Himalájí

V místní cestovní agentuře koupíme sice levný lístek, ale nikoli levný na místní poměry. Přicházíme obtěžkáni batohy už hodinu před odjezdem. Je vedro, čas běží, autobus nikde. Začínáme být nervózní, ale oni říkají just wait, prostě čekejte. Dlouho po plánovaném odjezdu je autobus konečně tady. Vypadá dost hrozně, okýnka zčásti nahrazena dřevěnými destičkami, špinavý až hrůza. Ale zdá se, že sedačky vypadají v pořádku a nakonec hlavní je, že to celé drží pohromadě a jsme přece v Indii. Když se vozidlo nakonec rozjede, ukáže se, že sedačky nejsou až tak v pořádku. Část, na níž sedíme, je zcela uvolněná a při každém nadskočení popojede dopředu.

Nadskočení jsou stovky, indické silnice jsou často na úrovni našich polních cest či polátaných asfaltek poslední možné třídy. Hlavou takřka – a někdy nejen takřka – narážíme na strop. Větrání okýnky přináší mimo osvěžující vzduch též spousty prachu. Padnutím večera a tmy se autobus najednou zaplní komáry. Zastavení u WC nepřichází v úvahu, že by ženy potřebovaly nějaké soukromí k vykonání potřeby řidiče naprosto nezajímá. Dvě hodiny stojíme, na střechu se nakládají pytle s chilli paprikami. Místo dvanácti hodin autobus jede sedmnáct. Po vystoupení z něj jsme rádi za život a pevnou zem a už nemáme žádné iluze. Pak jen sehnat jeep, kde nás místo osmi jede dvanáct, cestou nahoru serpentinami, kde pár centimetrů od pneumatik koukají stometrové srázy a sebejistí Evropané odevzdávají svůj osud do vůle vyšších sil a malého chlapíka za volantem, který se o své místo dělí s dalším člověkem.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Jiná Indie

Konečně jsme v Kalimpongu, v podhůří Himaláje, 1500 metrů nad mořem. Po vyčerpávající cestě vylézáme konečně z jeepu a očekáváme klasický atak nabízečů taxíků, rikš, bydlení a čehokoli jiného. A ono nic. Nikdo nám nic nevnucuje, nikdo si nás dokonce ani nevšímá! A právě teď sotva stojíme na nohách a jediné co chceme, je zapadnout do nějakého fajn hotýlku. Otravovači nám chybí! Jsme stále v Indii?

Matka Indie nechává žít a umírat ve stálém koloběhu v kulisách, které jsou leckde podobné už celá staletí a pár vyjukaných turistů na tom nic nezmění.

Nakonec se po dlouhém potácení ubytujeme v útulném hotýlku s tibetským majitelem, který má dva bílé psíky – tibetské španěly. Trávíme tam několik fajn týdnů, kdy první dny v němé fascinaci nasáváme tuto jinou Indii, z níž jsme nadšení. Hodně šikmookých lidí různých horských národů, na ulicích vcelku čisto, dokonce tu v obchodě nedostanete igelitové pytlíky, balí do papíru! Lidé jsou fajn, nevnucují se, bambusy šumí ve větru a tibetské chrámy jsou super. Během pár dnů se uzdravím a zotavím z nížinných nemocí i chmur. Himaláje!

Indie nás vyzkoušela a protáhla svým prašným mlýnkem. Říká se tomu kulturní šok, ale nevím, jestli to má co dělat s kulturou. Kultura, to si často představíme architekturu, zvyky, chrámy, umění a s tím nebyl problém, naopak. Mnohem spíše jde o lidi a naše odlišné vnímání, pojímání existence, zvyky, reagování. Být dennodenně atakován spoustou nabízečů, otravovačů, žebráků či jen zvědavců napíná nervy jak špagáty. Neustálá podezřívavost při každé finanční transakci taky není příjemná. Stejně vás často odrbou. Záleží jen jak moc.

Pohled na děsnou chudobu může být také dosti trýznivý. A zmatek, chaos, hluk a prach, lidí jako much a mravenců dohromady. Do toho nemoci z jídla a vzduchu. A kráva na rohu si klidně žvýká a ani ji nenapadne, aby vám v úzké uličce uhnula. Pozor, z druhé strany ženou stádo buvolů. Lidé jsou intenzivní a neteční zároveň. Protože taková je i Matka Indie.

Nechává žít a umírat ve stálém koloběhu v kulisách, které jsou leckde podobné už celá staletí a pár vyjukaných turistů na tom nic nezmění. Špína a prach ulic měst a velebnost a krása paláců, chaos, zmatek denního rumrajchu a klid, důstojnost chrámů, nesmírná chudoba a utrpení a stejně tak nesmírné bohatství. To jsou klišé indických protikladů a myslím, že nevystihují, s čím je návštěvník konfrontován.

Poznenáhlu člověk vidí, jak jeho naučené způsoby vnímání, reagování jsou opravdu jen naučené a podmíněné společností a zvyky země, kde vyrostl. Je konfrontován s realitou často totálně jinou a tyto nárazy rozbíjí skořepiny forem v naší mysli.

Je to snad spíš syrovost bytí. Intenzita vnímání, chuť, co je opravdu výrazná, až vám propálí žaludek i střeva, vůně se mísí se smradem v kakofonii temné uličky, randál, troubení a do toho zpěv posvátných písní, lidi, co si chtějí povídat, lidi, co chtějí vaše peníze, lidi, co jen zírají, co se na vás lepí, šahají, velké oči žebrajících dětí a přežvykujících krav. A tam my, bez jistoty a zázemí cestovní kanceláře, daleko od domova, rodiny, přátel a zaběhaných, navyklých cest, jen s batohem plným často zbytečných věcí.

Vidím Indii, vidím sebe

Tu poznenáhlu člověk vidí, jak jeho naučené způsoby vnímání, reagování jsou opravdu jen naučené a podmíněné společností a zvyky země, kde vyrostl. Je konfrontován s realitou často totálně jinou a tyto nárazy rozbíjí skořepiny forem v naší mysli. Obnažují se opravdové rysy nás samých a jsou často stejně syrové a ostré, jako je pro nás indická realita.

Když vylezeme z bezpečných račích domečků, cest vnímání, jistot civilizačních, rodinných, můžeme si více sáhnout, ohmatat vlastní duši. Není to zdaleka vždy hezká zkušenost. Jako pohled na smetiště s olezlým psem a krávou, která žvýká igelitový sáček. Jako pohled na hořící tělo, z nějž odkapává tuk na ghátech ve Varánasí. A protože je na indické poměry zima, prostě si u něj zahříváme, stejně jako Indové kolen nás, ruce. A je to v pořádku.

U nás se ošklivost a smrt a temnota skrývají v ústavech, nemocnicích či si jich užijeme bezpečně ve filmech a televizních zprávách. Tady je to často naživo a natvrdo. Indie dává životu povstávat a dává životu zanikat, bez velkých řečí. Matka Kálí s uřezanými hlavami, tančící Šiva ničí světy, aby povstaly nové, soucitný a klidný pohled Buddhy na ten kolotoč.

Po několika týdnech putování horami – Kalimpong, úžasný horský státeček Sikkim, Darjeeling s čajovými plantážemi, trek v Nepálu k Anapúrně, který jsem si vykoupil planými neštovicemi, jsme se zase ocitli na rozpálených indických pláních. Ve městě, kam turisti nepáchnou, protože tam není nic zajímavého. Snad jen přestupní místo z Nepálu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vše bylo podobné jako před pár týdny. Jen horko mnohem větší, protože byl už březen. Prašné ulice a hlomoz, stánky s ovocem, umouněné a plné much. Na pokoji obrovský ventilátor jen těžce rozháněl čůrky potu. Přitom to bylo všechno fajn. Stejně jako den na to v Dillí, kam jsme se zázračně dostali vlakem, i když nám u okýnka tvrdili, že lístky jsou na měsíce dopředu vyprodané.

Zde bylo ještě více prachu, protože rozšiřovali silnici v baťůžkářské čtvrť. Prostě strhli kusy domů. Lidem bylo vidět do bytů jako do střev rozpůlené krávy. A oni si tam klidně žili dál. Obchodníci dál prodávali, i když buldozery totálně ničili cestu a na všem byly tuny prachu. A my v tom jak ryby ve vodě. Vše bylo stejně nechutné, ale už nám to nevadilo. Bylo to totiž stejnou měrou úžasné. Bylo to prostě indické.

Každopádně při čekání na bus do další části Himalájí nám zase Inďáci pořádně napnuli nervy, to abychom si snad nemysleli, že už v tom umíme chodit a nic nás nepřekvapí. Kdepak. Incredible India. Čekaly nás ještě více než dva měsíce putování…

Diskuse 0