K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Intuice, nebo předsudky?

Neseme si v sobě nejrůznější přesvědčení. Některá nám škodí. Všechna ale můžeme využít.

Zvykli jsme si, že při hodnocení určité situace „dáváme na své instinkty“, „prostě to správné cítíme“, „to první je to správně a nejlepší“… Sami jistě můžete doplnit, jak to skutečně v životě velmi často funguje. Platí to ale vždy? Asi najdete ve svém životě nějakou situaci, kdy jste se rozhodovali takto instinktivně, „bylo to ono“ – a přece se to nepovedlo.

Mnohdy se jistě zadařilo a bylo to správné pohnutí, pocit, rozhodnutí, ale neměli bychom raději své instinkty korigovat, abychom se vyhnuli případné chybě a zranění druhého? A poznáme vůbec intuici od generalizací, stereotypů a haló efektu? Proč zbytečně zraňováním druhých rozpoutávat další peklo odplat a nových zranění…

Ve 20. letech 20. století vídeňský psycholog s českými a židovskými kořeny, zakladatel školy zvané logoterapie a existenciální analýza (logoterapie jako léčba smyslem života tady a teď) Viktor Frankl řekl, že člověk už nemá žádné instinkty, které by mu říkaly, co má a co nemá dělat.

Dnes je situace zdá se odlišná – člověk má mnoho instinktů, které často převažují nad jakýmkoli racionálním posouzením situace. V pozadí se tak ocitá úvaha, zda to, co mi říká instinkt, je reálné, jestli nejde třeba o stereotyp, generalizaci nebo haló efekt. Dá se intuice, pokud ji v sobě objevíme, uchopit tak jednoduše, nebo je třeba ji dlouhodobě kultivovat?

Emotivní vnímání reality

Instinktivním chováním myslím to chování, které okamžitě nepromýšlí i další možné varianty, prostě se nese na vlně příjemné/nepříjemné a nevnímá další možné vrstvy konkrétní situace. Např. si představme někoho, kdo je nám na první pohled nesympatický.

Sami před sebou vyhodnotíme, že to není žádný hendikepovaný, dokonce je to někdo společensky nad námi, což už může být důvod pro povolení negativních pocitů na plné úrovni. Jenže vidíme člověka poprvé – jak víme, že se nedostal zrovna z extrémně obtížné situace a „pouhý poryv vánku“ ho může zranit spíš než zocelit, alespoň pro danou chvíli?

Ve Formanově filmu Vlasy se setkává starý a nový svět – svět mravní povinnosti, která musí jít bojovat do Vietnamu, a svět radosti a užívání si přítomného okamžiku. Čas ukázal, že i květinové děti se povětšinou staly korporátními byznysmeny. Dilema, kdy věřit pocitům a kdy po čase zaujmeme jiný postoj, zůstává.

A doba boří hranice všude, vyznačuje se rozvolněním norem pro to, co je ženské a co je mužské, proto se instinktivní chování nevyhnulo ani mužům. I oni chtějí zažívat převážně příjemné.

Rozvoj emotivního vnímání reality s sebou přináší i rozvoj obrazného vnímání. V našem vnímání reality mnohdy převažuje to, co vidíme, co si domyslíme nebo co si představujeme, nad tím, že bychom hledali oporu pro svůj názor a zpětnou vazbu z dalších zdrojů.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

A také „nejsme spokojení, naplnění“. Máme stále málo pozornosti, vztahů, ocenění v práci a málo peněz – to určuje také naše vnímání a hodnocení reality. V následujícím příspěvku uvedu příklad jedné své klientky, říkejme jí Yvonna, která se z podobného instinktivního prostředí málem zbláznila.

Příběh paní Yvonny

„Nejsme tady od toho, abychom uspokojovali tvoje potřeby,“ řekl Yvoně vedoucí poté, co pro něj několik let téměř zadarmo pracovala na neziskovém projektu, s dalšími úkoly v rozsahu jednoho a půl úvazku. Proč to dělala? Chtěla si získat jeho přijetí a uznání.

„Já se chvěju, když se na mě šklebíš,“ řekl jí mladší kolega, když se ve svém úsilí zhubnout rozhodla nejezdit výtahem, poctivě vyšlapala osm pater pěšky a ráno dorazila do kanceláře udýchaná. Nepomohlo vysvětlení, že takto asi vypadá člověk po vyšlapání osmi pater. Kolega získal dojem, že na Yvoně musí být něco špatného, a v práci úspěšně rozšířil, že paní je duševně nemocná, protože on je zdravý a jinak by se nechvěl.

Jistě namítnete, že ve firmě asi muselo být více faktorů, které tu vytvořily nezdravé prostředí a umožnily, aby se podobný názor uchytil. Ve výsledku je to reálná situace s velmi konkrétním dopadem.

Yvona při našem setkání popisuje i další situace, kdy je kvůli své obezitě hodnocena naprosto neadekvátním způsobem. Jedni ji vnímají jako „hrubou“ – neladí svými rysy do estetického paradigmatu, kde vše včetně každé proporce musí být ladné. Zvlášť na ženách, protože „správný chlap může přece smrdět“ a „na tom, jak vypadá chlap, nezáleží“, ale žena musí být dokonalá – i tak mohou vypadat některé pokřivené názory mužů na pracovišti. Nevadilo by to tolik, kdyby ti muži neměli jaksi víc možnosti své názory prosadit, kdyby netrpěli selektivní hluchotou pro názor jakékoli jiné ženy, kterou nepočítají do svého „houfce neboli stáda“.

Společně jsme pracovaly na sebepřijetí, hledání jejích pravých potřeb a pozitivně formulované budoucnosti.

Jiní kolegové ji pokládali za „neschopnou“. Její obezita, způsobená organickou nemocí, v nich evokovala, že když člověk není schopen zhubnout a ohlídat si zdravou stravu, je neschopný i v jiných oblastech. Další ji zařadili do šuplíku „neumí se ovládat“, ačkoli právě ona by mohla být vzorem překonávání překážek – počínaje tím, že se od 18 let sama musela živit, včetně studií (nechtěla nic hrotit a výživné vymáhat „soudně“).

Opět jiní ji pokládali „za chtivou moci a panovačnou“, popř. „agresivní“ – toto v nich pravděpodobně evokoval její poněkud korpulentní zjev. K doplnění této bizarní sbírky ji někteří kolegové ji také vnímali jako „bohatou“, asi v logice, když se takhle pořádně nají, tak je bohatá. Také zaznamenala, že ji mohli vnímat jako „zpupnou“: její mohutnost patrně evokovala určitou orientaci na cíl a schopnost jít kupředu.

Některá uvedená označení jí byla sdělena přímo, některá se dlouhodobě a masochisticky pokoušela určit z chování kolegů a z postojů, které vůči ní v práci zaujímali. Naštěstí dovedla včas říct „dost“ předsudkům a nezdravému prostředí a dále se věnovat cestě, „kudy to jde“ spíš než “kudy to nejde“.

Bohužel nikdo ji v jejím minulém pracovním prostředí nevnímal jako někoho, kdo je primárně orientovaný na vztahy a kdo by se (v poctivém slova smyslu) rozdal, kdo by pomohl v čemkoli, udělal pro společný projekt mnohé bez ohledu na svůj osobní čas.

Yvona pocházela z početné rodiny, která se vyznačovala citovou deprivací všech dětí. Sourozenci mezi sebou soupeřili, jakékoli ukořistění výhody bylo pokládáno za „správné“, a to i na úkor jiného sourozence. Součástí získání výhod bylo i vyjadřování nenávisti, a to až do dospělosti (ve smyslu Erika Berneho a jeho pohlazenípohlavků – nedám ti ani žádné pohlazení, zato ti uštědřím pořádný pohlavek).

Yvona jako nejstarší dívka z šesti dětí byla odmalička vedena k tomu, aby se o své mladší sourozence starala. Naučila se automaticky nadřazovat jejich potřeby nad své a její fyzická „mohutnost“, za kterou se styděla, jí nedovolila její fyzické síly jakkoli použít.

Yvona se nakonec odhodlala pro psychoterapii. Společně jsme pracovaly na sebepřijetí, na umění mít ráda sama sebe, na hledání jejích pravých potřeb a pozitivně formulované budoucnosti, na umění nenadřazovat potřeby druhých nad své a na tom, aby nějaké abstraktní, ale mnohdy nenaplnitelné ideály (např. čestnost za každou cenu, pravdomluvnost, důvěru v dobro druhých nebo respektování autorit) nestavěla na první místo ve svém žebříčku hodnot.

Byla přitom dokonce doba, kdy jako potrestání sebe za to, že si dovolila odporovat rodičům a jít svou vlastní cestou, vnímala všechny autority a nadřízené jako „zástupce Boha na zemi“ a snažila se tak respektovat „jeho vůli“.

Yvona patří mezi lidi, kterým se podařilo vyjít ze svého pekla hodnot a ideálů. Dnes žije spokojeným životem v prostředí, které dovede ocenit její přednosti a sem tam zavřít očko nad nějakou tou slabostí. A sama toto prostředí aktivně spoluvytváří.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pokud mohu napsat, co mě na Yvoně a jejím novém příběhu oslovilo, je to, že byla ochotná vlastně všechny nevyřčené představy okolí použít jako stavební kameny pro budování své nové budoucnosti, nové představy o sobě a dobrém životě. Jenom jsme je společně jaksi maličko pootočily, aby nezraňovaly a nebránily v růstu, ale naopak tvořily příjemnou a chladivou stěnu jejího nového domu života.

Se svolením klientky k využití anonymního příběhu

Diskuse 0