Rytmicky jsem rázovala parkem a moje hlava si lelkovala. Dělala si, co sama chtěla. Oběma nám spolu bylo dobře a najednou, z čista jasna, se mi v mozku objevil nápad. Geniální a jednoduché řešení jednoho citlivého problému, nad kterým si už dlouho lámu hlavu.

Asi jsem si radostí i poskočila, zjevně se mi zlepšila nálada. Do práce jsem se vydala s viditelným nadšením a jakýmsi blaženým pobrukováním. Heureka!

Kde se ve mně vzala jistota, že právě tohle řešení je to pravé? Poctivě musím přiznat, že nevím. Napovědělo mi to cosi ve mně, tichý vnitřní hlas. Známe se už dlouho, jen nedokážu odpovědět, odkud se vzal. Je z mé hlavy? A jak se tam dostal? Našeptává mi to snad kolektivní vědomí?

Jsem poměrně racionální člověk, a i když existenci spirituality respektuji, nepovažuji ji za dostatečnou odpověď na všechny mé otázky. Takže než ji smetu ze stolu jako nevhodnou, mohla bych alespoň připustit, že ke mně promluvila moje intuice.

Kde se intuice vzala?

Googlovala jsem a studovala v knihách. Stačí se prý uvést do klidu, vyslovit otázku, na kterou hledám odpověď – a přestat přemýšlet…

Pokud se mi podaří odhrnout myšlenky jako mraky z mé vědomé pozornosti, zazáří slunce, respektive moudrost mé intuice.

Světlo, teplo a blaho naprosto přesně vyjadřuje můj zážitek z parku, ale okamžik, ve kterém jsem přestala přemýšlet, byla náhoda. Ani sama nevím, jak se to stalo.

A co se píše na papíře? Překvapilo mě, že zkušenosti s intuicí popisuje poměrně hodně lidí. V některých knihách je dokonce popisována jako průvodce, jakási éterická bytost, kterou si můžete přivolat. Má své jméno a nejen, že vám poradí, ale může vám pomoci i v psaní knih nebo v podnikání.

Fragmenty minulých životů?

Proti gustu žádný dišputát, ale tahle teorie byla na mě příliš mystická. V době využití funkčního zobrazování magnetickou rezonancí při výzkumech procesů přemýšlení v mozku musí být přece ještě nějaké jiné, vědecké vysvětlení.

Ve studiích moderní neurovědy jsem našla, že ve chvílích, které jsem popsala jako lelkování, přemýšlíme nezvyklým způsobem: napojujeme se na více než jen na tři až pět kousků informace, které jsme schopni si udržet najednou ve své pracovní paměti. Nepřemýšlíme ani logicky, ani neanalyzujeme data, a to nám dovoluje vytvářet  propojení po celém mozku. Vlastně ve skutečnosti nepřemýšlíme, spíše hloubáme.

Ovšem pokud ke mně promlouvá moje vnitřní moudrost a spojuje fragmenty informací, které mám někde uložené, kde se tam vzaly?

S mnoha informacemi v mozku už jsem se dozajista narodila. DNA nevzniká jen spojením jediné buňky tatínka a maminky, ale obsahuje i informace od prapraprababiček a praprapradědečků a nadále se vyvíjí.

V mé staletími poskládané DNA – s přesným návodem, jak postavit tělo a mozek – musí být někde zakopané i fragmenty z minulých životů, zkušenosti a těžce získané moudrosti předků, o nichž nemám ani páru.

Když říkám fragmenty, myslím tím, že to pravděpodobně nejsou ucelené vzpomínky, ale jen část informace uložená někde uvnitř mého mozku, k níž zdánlivě nevede žádná cesta, pokud ovšem…

Dobrý nápad doprovází adrenalin

Jak je možné, že najednou vím i to, o čem nevím, že vlastně vím? Částečně mi odpověděl Peter Howie ve svém článku The neurological basis of intuition. Jeho studie potvrdila, že mnoho informací přijímáme jaksi nevědomě. Ačkoli je nezpracováváme v naší vědomé pracovní paměti, ukládáme je v paměti implicitní, nevědomě poznávací, kde jsou připraveny pro eventuální využití.

A pak se to stane. Při bezcílném bloumání se mi najednou v hlavě rozjasní a intuice promluví. Podle práce Jung‑Beemana mozek ve stejnou chvíli, kdy přichází nápad, vysílá silné Gama vlny. To je jediná frekvence, která se dá najít ve všech částech mozku v okamžiku, kdy mozek simultánně zpracovává informace z různých oblastí.

Jak říká neurovědec John Ratey: „Různé kousky konceptu jsou přenášeny sem a tam mezi oblastmi, jež je obsahují, dokud nezačnou rezonovat s každou částí a oscilovat na frekvenci 40 Hz.“

Vysvětlením, proč je mi najednou tak skvěle, je mozková chemie. Ve chvíli toho pravého nápadu je uvolňován adrenalin a pravděpodobně také hormony blaženosti – serotonin a dopamin. Wow!

Smůla je, že tahle euforie, jako každý doping, dlouho nevydrží. I geniální nápad, pokud se s ním nepracuje, upadá v zapomnění. Co já už jsem jich ve svém životě měla a kde je jim konec…

Můžu se na svou intuici spolehnout?

To je dobrá otázka. Pokud intuice pochází jen z informací, které mám v sobě, musím s ní zacházet opatrně. Nemůžu ji považovat za absolutní pravdu, ale jen za vyhodnocení dat, které mám k dispozici.

Stane se, že při společné práci ve skupině lidí vznikne mnoho odlišných nápadů. Každý z nás má jiný fond, z něhož informace čerpá, a proto jsem se naučila myšlenku své intuice jen vyložit na stůl.

Už se nepokouším logicky vysvětlovat něco, co ani vysvětlit nejde. Nechávám každého, ať si přemýšlí sám, a učím se zůstat v pohodě, když jim jejich moudrost nedovolí moje navrhované řešení pochopit. Nejsme všichni ze stejného těsta (tedy DNA) a každý z nás je sběračem v jiném prostředí.

Pokud se ale záblesky mé vnitřní moudrosti týkají mě samotné, ovlivňují mou svobodu, sebeúctu a pocity naplnění, pak s pokorou k moudrosti, kterou v sobě tuším, se odvažuji za ně bojovat.

Je to právě intuice, která mi napovídá, kudy vede pravá cesta k mému štěstí. A pokud její rady promeškám, nejde je přivolat zpátky, stejně jako nejde zastavit padající hvězdu.