Ilustrace: Jan Heres, YoungRealArt.com

Já a… já

Co když toho pravého prostě nepotkám? Co když opravdu budu celý život sama?

Když jsme se na střední škole jednou s kamarádkami trošku víc připily na oslavě, slíbily jsme si (ach, ta sladká naivita), že nejpozději ve 26 budeme šťastně vdané a budeme mít první dítě. Znáte to úsloví: Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.

Z nás čtyř tenhle plán splnily dvě: jedna s celkem  úspěšným výsledkem, druhá s dítětem a chlapem, jehož nejlepším kamarádem je alkohol. Zbylé dvě – čímž myslím i sebe – se úspěšně, ale více neúspěšně probíjejí životem singles.

Moje vztahy měly jepičí život. Pokud je pravda, že partner je naším zrcadlem, tak to teda potěš koště… Mám za sebou různé semináře, přečetla jsem spousty knih a tolik rad, že bych o tom mohla pořádat konference, ale mám pocit, že co se týká vztahu, vězím ve sklenici medu.

Kdy se budeš vdávat?

Přestala jsem chodit na třídní srazy. Poslední setkání, na kterém se probíraly nejlepší plenky a kojenecké láhve či tipy na svatební cestu, mě dostaly do stavu, že nemít strach z výšek, asi bych šla skočit z mostu.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Byly doby, kdy mi babička často říkala: „Z tebe je už ale velká slečna, kdy se budeš vdávat?“

Postupem času už mi raději vyprávěla o hodném panu doktorovi a té můře sestřičce, která na ni křičela kvůli zapomenuté lahvičce s močí. Otázky na ženicha postupně přestaly být na pořadu dne.

Dneska se mě nezeptá už skoro na nic. Její mozek násilně a dlouhodobě okupuje silný nepřítel – Alzheimer. Je děsivé vidět, jak jeden z vašich blízkých odchází do země, kam my ostatní nemáme vstupní kartu, a postupně mizí tam, odkud už ani není návratu.

Plínky i kojenecké láhve se tak objevily už i v mém slovníku, ale jaksi v jiném kontextu… Mrzí mě i kvůli ní, že jsem jí nedopřála aspoň toho pravnoučka, po kterém tak toužila. Vím, že jí přání už rozhodně nevyplním.

Také díky ní jsem si uvědomila, kolik času jsem už promrhala a kolik věcí jsem nikdy nezměnila. Ze strachu, z lenosti, z pohodlnosti?

Jsem tady sama

Nedávno jsem byla v kině. Film, který jsem chtěla už dlouho vidět, ale nikdo z mých přátel neměl čas: kojím, jedu s tím svým na hory, sorry, jedu s kámošem na kola atd…

A tak jsem šla – sama! Stálo mě to poměrně velké úsilí, nechtělo se mi. Představovala jsem si, jak sedím v tom obrovském kině plném lidí, kteří tam jdou se svojí láskou, manželem, dětmi.

Nejprve jsem se cítila divně, trapně, osaměle… ale pak se někde v koutku duše objevila radost, že jsem konečně překonala sama sebe. Prostě jsem přestala čekat na ostatní a zkusila jsem to ve stylu já + já! Nakonec se to „s ní“ docela dalo přežít.

Využívejte celý web.

Předplatné

Plánuji začít běhat, na „stará kolena“ přemýšlím o dálkovém studiu VŠ.

Učím se žít sama se sebou, se svým já. Protože možná to budu jenom já sama, kdo mě bude provázet po zbytek života. Pokud se najde to druhé já, bude to jen příjemný bonus!

Člověk někdy ale musí překročit stín, aby zase viděl světlo.

Iveta, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0