Já, autentická

Poprvé jsem viděla sebe – opravdu sebe – v nedokonalém, lehce rozmazaném AI generovaném obrázku. Nebyl to „přirozený“ snímek, spíš takový digitální přízrak, zjevně umělý a hrozně nedokonalý. A přesto v sobě nesl víc pravdy než kterákoli fotografie mého obličeje, jak vypadal do té doby. Protože pravda mé biologické formy nebyla moje pravda. Tehdy mi bylo přes čtyřicet a po letech smlouvání se sebou samou jsem si znovu musela položit tu nejzákladnější otázku: Kdo vlastně jsem? A právě tenhle vygenerovaný, umělý, nedokonalý obrázek mi nabídl první záblesk odpovědi. Dal mému autentickému prožívání sebe konkrétní podobu a tvar. Záblesk autenticity nalezený v AI rozpixelované fabulaci zažehl požár. Proměnil můj život k nepoznání a rozkolísal všechny jistoty, které jsem celý dosavadní život budovala – paradox, nad kterým od té doby přemýšlím. Co vlastně znamená najít se? Co znamená být autentická? Jak to, že abychom našli sebe, musíme někdy svléknout řadu vrstev, které životem neseme, a někdy musíme naopak pár vrstev přidat?