Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Já a mé digitální já

Co o sobě říkáme, že děláme, a co skutečně děláme? Podívejte se na svůj Facebook a na svůj život.

Lenka Šimková

Lenka Šimková

3. 6. 2015

Na internetu si nejčastěji stahujete seriál Simpsonovi, nejžádanějšími z vašich receptů jsou muffiny a nejvíce posloucháte průměrný pop rock. Informační technologie nám mohou poskytnout zajímavý a stále přesnější obraz nás samotných. Co když je ale zásadně odlišný od toho, jak se chceme vidět nebo jak se navenek prezentujeme?

Mnozí z nás pravidelně nakupují přes internet, využívají zákaznické karty, uživatelské účty… a zanechávají tak digitální stopy, kde se dá. „Zavětřit“ je dokážou systémy, které následně zaznamenávají, co konkrétně děláme, jak se chováme, jaké jsou naše preference i nejtajnější přání. 

Před časem se na internetu objevil článek, který lákal čtenáře, aby si prostřednictvím několika odkazů ověřili, co vše o nich „ví“ Google. Nebudu zabíhat do detailů, co všechno je potřeba k tomu, aby nás nějaký systém dlouhodoběji sledoval a vyhodnocoval. Chtěla bych se zamyslet nad některými otázkami souvisejícími s lidskou psychikou. Inspirovala mě k nim přednáška Filipa Hráčka, který v Googlu pracuje od roku 2008. 

Velký bratr?

Proč se někdo pustí do ověřování, co o něm vlastně různí poskytovatelé služeb vědí? Důvodem může být určitě zvědavost, ale i nepříjemné pocity či strach o soukromí. V případě posledního jmenovaného se u průměrných uživatelů internetu lze podle mě snad už jen usmát. Jak řekl Jacob Morgan v článku Soukromí je mrtvé. A zabili jsme ho my sami:

Většina z nás používá Facebook, vlastní iPhony, píše na Twitter, hledá na Googlu a používá další stovky nástrojů, ke kterým nám firmy dávají přístup. Odebíráme newslettery, nakupujeme on-line, vyplňujeme kvízy, účastníme se soutěží a registrujeme se na konference. I prosté otevření jakékoliv webové stránky už o nás prozradí nějaké informace.

Cílem článku sice není psychologický dopad ztráty soukromí, ale najdeme v něm zajímavý názor, že dnes už máme v podstatě pouze dvě možnosti: Můžeme buď přijmout, že soukromí je mrtvé a že teď žijeme ve zcela otevřeném světě – nebo můžeme tento trend odmítnout a v boji za své soukromí pokračovat.  

Druhé řešení autor ale zároveň hned odsuzuje k neúspěchu: Kdyby se většina světové populace rozhodla, že nastal čas se ztrátou soukromí něco dělat, tak by nevěděli, kde začít, nebo jak by efektivní řešení mělo vůbec vypadat.

Zkuste se tedy sami zamyslet: Byli byste ochotni nakupovat všechno zboží opět „postaru“ – bez různých výhod, bez úspory času či s vědomím, že některé věci zkrátka oželíte, protože v sámošce za rohem je neseženete a on-line obchod vás bez zadání e-mailu a dalších údajů dále nepustí? A co další služby?

Kdy jde dále o mě

Zmiňovaná přednáška se však zabývala hlavně tzv. doporučovacími systémy. A tady to začíná být zajímavé i z jiného hlediska, než je soukromí samo o sobě. Pokud v případě otázky Proč nás sledují? zapomeneme na odpovědi v duchu konspiračních teorií, je poměrně jasné, že „oni“ nás sledují, aby nám něco prodali (a předtím nám to musejí samozřejmě nabídnout, doporučit). 

Digitální technologie nám dávají čím dál více najevo, kdo jsme a co opravdu děláme.

Nikdo z nás asi nebude mít problém, když si v on-line knihkupectví prohlíží určitou knížku a zároveň jsou mu anonymně nabízeny další knihy způsobem: „Lidé, kteří si koupili toto, si koupili také toto…“ Maximálně začnete přemýšlet, co mají dané tituly společného, nebo co máte společného vy s lidmi, kteří se zajímají o stejnou knihu jako vy.

Další příklad už je ale trochu jiný (a je to má vlastní zkušenost): 

  • Poměrně dlouhou dobu nakupuju v jednom on-line obchodě s oblečením a doplňky. Mám tam založen účet pro větší pohodlí a rychlost objednávek. Po přihlášení se mimo jiné na úvodní stránce objeví několik produktů vyrovnaných v řadě a nad nimi popisek: Mohlo by se vám líbit. Nedávno jsem se nad touto skupinou věcí pozastavila, protože to, co mi systém nabízel, se mi nelíbilo. Bylo to z mého pohledu „ulítlé“.

Proč se tomu tak stalo, není asi až tak velkou záhadou. Systém na základě nějakého algoritmu probral mé poslední nákupy a doporučil mi zboží od oblíbených prodejců, mé oblíbené barvy, materiály, zamíchal do toho i produkty, které jsem kupovala jako dárky. Výsledná kombinace tedy nemusela odpovídat mým preferencím.  

Co říkám a co dělám

Proč se nás jednoduše nezeptají, co se nám líbí? může znít logická otázka spotřebitele. A právě v tomto okamžiku jsme byli na přednášce upozorněni: Protože potřebují vědět, co skutečně děláme (co čteme, sledujeme za filmy, posloucháme za hudbu, obecně konzumujeme), ne co o sobě říkáme, že děláme.

Rozdíl jistě sami cítíte. Širší souvislosti může ukázat několik dalších postřehů: 

  • Je možné, že si o sobě některá fakta nechceme připustit? (Co když se opravdu v dlouhodobější perspektivě oblékám ulítle?) 
  • Nežijeme občas v rozporu s tím, co o sobě říkáme? Proč nám obchodní řetězec na základě minulých nákupů stále posílá slevové poukazy na salámy, když se prezentujeme jako zastánci zdravé výživy? Co když jsem podle výpůjček v knihovně čtenářka červené knihovny, i když tvrdím, že čtu zejména klasiku? 
  • Může to být celkem jedno, když se přetvařujeme, nebo to má hlubší dopad na naši psychiku? Jak se pak cítíme sami před sebou?
  • Víme vůbec sami o sobě to, co o nás vědí „stroje“?
  • Ví to naše okolí? S čím se prostřednictvím různých aplikací chlubíme, s čím nikoli, a proč?
  • Může to být i k něčemu dobré? Mohou sociální sítě, prostřednictvím kterých sděluji světu, co dělám, přispět například k tomu, že začnu pravidelně cvičit? Kolik z vás po ránu vyběhlo do deště navzdory původní nechuti, protože se těšilo na okamžik, kdy uběhnuté kilometry nasdílí na Facebooku (a dočká se pochvalných komentářů)?

Digitální technologie nám tedy čím dál více dávají najevo, kdo jsme a co opravdu děláme. Tyto nástroje jsou „upřímné“ a možná nám někdy kazí příliš vysoké mínění o sobě samých. Dávají nám najevo, že jsme vlastně v mnohém průměrní (lidé či třeba konzumenti), ačkoli si o sobě myslíme, že jsme v něčem výjimeční. 

Co myslíte vy? Já ještě napovím parafrází titulku jednoho z předchozích článků: Odpovědi najdete ve svých počítačích, aplikacích a uživatelských účtech.

Diskuse 0