Jak jsem byl zneklidněn

Skutečně si stojím za tím, co říkám a jak se chovám? Skutečně to pochází z mé hlavy? Co když jsem jen ve vleku zažitých schémat, ze kterých neumím vystoupit?

„Čekali jste třeba něco jiného. Čekali jste věci. Nečekali jste věci. Čekali jste atmosféru. Čekali jste jiný svět. Nečekali jste jiný svět. Něco jste ale jistě čekali. Rozhodně jste čekali to, co tu uslyšíte. Ale i v tom případě jste čekali něco jiného.“

O hře Spílání publiku od Petera Handkeho jsem poprvé uslyšel na ČT 24 v pořadu Fokus, který představoval její provedení v pražském divadle Komedie. Záběry z představení mě zaujaly, herci neustále sugestivně vnucovali publiku myšlenky a vzápětí je zavrhovali.

Celé divadlo, koncept role diváků, role herců a pódia byly zpochybněné. Divadelní kritik v pořadu nad šálkem kávy říkal, že do tohoto divadla se chodí za „zneklidněním”.

Zneklidnění

„Jste nezaujati, vaše myšlenky jsou svobodné. Jak mluvíme, vtíráme se do vašich myšlenek. Máte postranní myšlenky. Jak mluvíme, vtíráme se do vašich postranních myšlenek.“

Handkeho hru jsem si pak přečetl a nemohu na ni od té doby přestat myslet. Snaží se bourat hranice mezi divákem a herci, ale pokud si divák náhle řekne: „Aha, tak tahle hra se snaží bourat hranice mezi divákem a hercem”, hra ho předběhne a okamžitě to popře.

V hlavě to vytváří mírný tlak. Vždyť přece máme zaběhané cesty, jak myslet, jak docházet k tvrzením a faktům. Máme zažité způsoby, jak přicházet k úsudkům.

Člověk si musí položit otázku, proč by měl po celém dni v práci ještě jít do divadla na hru, která ho úmyslně znepokojuje. Jaký může mít takové znepokojení smysl? Proč se takové zkušenosti vůbec vystavovat?

Můj scénář

„Nepředstavujeme vaši situaci. V nás se nemůžete poznat. Nehrajeme žádnou situaci. Nemusíte se cítit dotčeni.“

Cílem hry, říkám si, je znejistit koncept divadla jako takového. Metaforicky ale může jít o cokoli: rodinu, práci, lásku, sex, smrt…


Když vcházím do divadla, přijímám určitou roli. Ta role má svůj scénář. Divák sedí a poslouchá, zatímco herec hraje, představuje nám fiktivní situaci, příběh. To jsou základní předpoklady klasického divadla.

Mohlo by vás zajímat

Hra na vinu

Dělají to rodiče dětem, partneři jeden druhému: „Na, tady máš vinu, chytej!“

Přečíst článek

Stejně tak do většiny životních situací vcházíme s podobnými předpoklady. Když přicházím na návštěvu k rodičům, měním se v dítě. Když se s partnerkou chytneme, často obhajujeme vlastní představu o tom, jak by náš vztah a domácnost měly vypadat.

Seminář

29. dubna. – 3. května 2026

Psychická odolnost

Psychologie.cz

Měl bych utírat zem v kuchyni utěrkou, nebo mopem? Taková replika často vede k dramatickému dialogu, protože vycházíme z jiných zkušeností, jiných předpokladů. Ale co se stane, když je něco zpochybní?



„Necítite se dobře jako ti, na koho se díváme a ke komu mluvíme, když jste předem byli zvyklí dívat se ze tmy a udělat si pohodlí…“

O podobném znepokojování jsem už přece někde slyšel. Víří mi to v paměti, dokud si nevzpomenu na zenovou filozofii, o které jsem kdysi se zájmem přečetl několik knih.

Zenový koan reprezentuje hádanku, k jejímuž řešení se nedá dospět racionálním myšlením. Právě naopak. Řešení je spíše ve způsobu myšlení.

Žáci jdou za svým učitelem a sdělují mu, jak hádanku vyřešili. Mistr je vede – může mlčet nebo je praštit palicí. Nikdo neví, co se od něj dá čekat.

„Mistře, má pes Buddhovu podstatu?“


„MU!“

Cílem je dosáhnout osvobození od konstrukcí a schémat, jež se chtě nechtě stále vynořují. Dosažení schopnosti vnímat hlubší vrstvu, hlubší podstatu našeho myšlení a světa, který se mimo tyto konstrukce nachází.



Moje role

Spílání publiku také cíleně narušuje tyto předpoklady. Nutí mě tak k zamyšlení a předefinování pojmu divadla a mé role v něm.

Divák, herec i hra dostávají nové rozměry. Jsem nucen se namísto pohodlného přijímání hry zaměřit na svoji bezprostřední situaci. Když se nad tím zamyslím, uvědomím si, jak důležité je občas zpochybnit to, co považujeme za samozřejmé, a jakou skvělou příležitost ke změně nám takové zpochybnění poskytuje.

Například ve zmíněné hádce můžu poodstoupit a zeptat se sám sebe: jaký je můj podíl na situaci? Proč jsem řekl zrovna tohle? Skutečně si stojím za tím, co říkám a jak se chovám? Skutečně to pochází z mé hlavy? A od uvědomění je už jen kousek k možnosti něco ovlivnit, změnit.



„Zde nejste svědky. Jste v ohnisku. Jste zapalováni. Máte vzplanout. Nepotřebujete vzor. Jste vzor. Jste objeveni. Jste objevem večera.”



Co je to vlastně divadlo? A co je rodina, práce, láska, sex? A jaká je moje role v těchto hrách? A jaká by měla být postava, jejíž roli každý den hraji?