Bylo jaro, blížil se konec války (té druhé) a jako by nebylo dost krveprolití, měl jsem podstoupit „vyštípnutí nosní mandle“. Řekli mi, že mandle se uštípne a pak dostanu dvojitou porci zmrzliny. Do Prahy jsme dokodrcali autobusem na dřevoplyn, mandli mi skutečně uštípli (o nějaké anestezii se nemluvilo) a pak jsme zase spěchali na autobus. Zmrzlina žádná!
Cesta zpátky – to byl horor. Blil jsem krev, autobus zastavoval a prchali jsme do stráně, protože na druhé straně Vltavy kotláři odstřelovali lokomotivy. Zmrzlina žádná.
Dědeček mě uvítal jako hrdinu, nabídl mi skleničku doma vařeného piva a pak mě umyli smradlavým, doma vařeným mejdlem.
Válka za pár měsíců skončila a zmrzlina stále nikde! Marně jsem se jí dožadoval při své plnoletosti, kdy mi pro změnu ufikli apendix, ani za promoci jsem ji nedostal.
Dozvěděl jsem se jen, že mi ji tenkrát nemohli koupit, protože jsme museli do krytu (na to jsem se nějak nepamatoval). A teď že už je to promlčené. To nebyla pravda, protože neuplynulo dvacet let.
Při první výplatě jsem si uvědomil, že už jsem velkej a že si zmrzlinu umím koupit sám. Taky jsem to udělal a dvě porce odnesl rodičům, kteří se shodli a (tehdy v dobrém) řekli, že jsem blbec.
Stejně lze naložit s ostatním příkořím, které jsme v dětství utrpěli. Dát si tu potřebnou porci pohlazení sám, protože jsem už velkej, a být tak velkorysý, že se o ně rozdělím i s rodiči, kteří třeba tenkrát museli do krytu (a na to jsem si nevzpomněl).
Líbí se vám Psychologie.cz?
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.
