Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak jsem přestal pít

Rozhodl jsem se ukončit letité spojení společenská zábava = konzumace alkoholu.

Jan Majer

Jan Majer

1. 6. 2011

Předesílám, že jsem s alkoholem nikdy neměl problém. Asi jako většina z nás. Pil jsem jednou dvakrát do měsíce. A měl jsem to pěkně vyargumentované: čas od času se pořádně zřídím, abych si připomněl, proč si tu radost nedopřávám častěji.

Druhý den jsem si vždycky musel vyhradit na rekonvalescenci. I to jsem měl zmáknuté: abych den nemusel považovat za zabitý, připravil jsem si obvykle několik filmů a doma vyhlásil, že bude probíhat bytový filmový festival. Během dopoledne jsem zapil dva brufeny a k večeru už bylo líp.

Tím to ale nekončilo. V dalších dnech už jsem se cítil fyzicky dobře, ale duševně jsem byl dole. Unavený, podrážděný, plachý, pesimistický. Dozvuky trvaly tři dny.

Věděl jsem, že za euforii jednoho večera platím tuhle daň: chceš na chvíli zkratkou hodně nahoru, tak pak zaslouženě padáš na hubu.

Ať hodí šutrem, kdo se v tom nenajde

Mé dosavadní zkušenosti s pitím jsem před pár týdny popsal v článku Alkohol v životě introverta. Mezitím se staly dvě zajímavé věci.

Po přečtení mého článku se ozval jeden z našich čtenářů, že má ve firmě „z psychologického hlediska“ velmi zajímavého kolegu. A že bychom s ním měli udělat rozhovor, protože k alkoholismu přistupuje s až filozofickým zaujetím. A tak jsem se dostal k Davidovi, kterému chlast zasáhl do života úplně jinými grády.

Naši mailovou komunikaci jsem začal nepříliš vynalézavou otázkou: Jak váš problém s alkoholem vznikl? Odpověď byla z těch, co otevírají oči: „Možná to bude znít trochu divně, ale ono je to všechno dost jinak, než si lidi myslí. Jak problém vznikl? To je jednoduché: jako alkoholik jsem se narodil.“

Alkohol není příčina, alkohol je lék na alkoholismus, pokračoval David. Tedy jeden ze dvou dostupných léků. Tím druhým je podle něj léčebný program Anonymních alkoholiků, který ale nikdo jiný než skutečný alkoholik nemůže pochopit.

Požádal jsem ho, aby definoval, co je alkoholismus. „Alkoholismus je pro mne egoismus, sobectví, sebelítost, megalomanství, neschopnost setrvat ve stavu tady a teď, neúcta k ničemu kromě vlastního ega, nenávist,“ začal se smutným výčtem. „A ještě bych přidal perfekcionismus a neschopnost vidět věci jinak než jen jako bílé a černé,“ doplnil svoji definici v dalším mailu.

„Spousta alkoholiků má obrovské domy, tři auta, věci, které si kupují, aniž by je kdy rozbalili. Chceme všechno, ale když to dostaneme, okamžitě chceme něco jiného,“ pokračoval. U všech závislostí je to prý stejné, akorát alkohol je nejdostupnější.

Nezabije tě desáté pivo, ale to první

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

David je jediným členem společenství Anonymních alkoholiků, na kterého jsem narazil jinde než v americkém filmu. V dalších dnech mi prakticky předvedl, jak se taky může projevovat nestřídmost, megalomanství nebo perfekcionismus. Napsal mi několik mailů, ve kterých se pořádně rozjel.

V jeho myšlenkách byla nadsázka a sebeironie, ale taky upřímnost, která může jiným pomoci zamyslet se, případně začít jednat. Přesně jak říká dvanácté „přikázání“ Anonymních alkoholiků: předávej své poselství ostatním. Tady je pár úryvků z Davidových mailů. Mrazilo mě z nich v zádech:

  • „Vezměte pět psychiatrů a psychologů, a já je sundám. Rozbrečím je. Zničím jejich duše.“
  • „Na LSD mi to trvalo pět minut, než jsem někoho rozbrečel tak, že se mě bál a bojí do konce života. Byla to oblíbená zábava. Psychiatři mě lákali, protože by to byla výzva.“
  • „Čtyřiadvacet let sezení před monitorem nebo obrazovkou a hraní strategických her můj alkoholismus dokonale vybrousilo. Byl jsem pánem světa. Jen ne toho reálného.“
  • „Bral jsem drogy, pil jsem denně pět let a generoval myšlenky jak rotační kulomet.“
  • „Vytvořil jsem ze svého ega nedobytný bunkr, postavený na lžích, manipulaci, zlosti, závisti, sebelítosti.“
  • „Vlastní rodinu nemám – mám jen mámu a sestru. Všechny vztahy jsem zničil kvůli pití.“
  • „Lidé v mém okolí vědí, že jsem alkoholik, ale opravdu nikdo neví, co to znamená.“
  • „Nezabije mě to desáté pivo po druhé lahvi whisky, ale ta první sklenička. Mrtvý jsem už dlouhou chvíli předtím – že si ji vůbec dám.“
  • „Ono je těžké o své nemoci skutečně nevědět, když vypijete litr ferneta na ex. Každý alkoholik to o sobě ví, i když to nepřizná ani za zlaté prase. Ale když zjistí, že to prase máte, tak ho z vás dostane. Manipulací, lží, vydíráním.“
  • „Je rozdíl abstinovat a být střízlivý. To, co mnoho lidí považuje za vyléčení alkoholismu, je jen to, že se drží a abstinují. Ti lidé jsou nešťastní a brzo se pravděpodobně napijí znovu.“
  • „Jsou to hvězdné války. Provokoval jsem tak dlouho temnou stranu síly, až mě dostala. Úplně. Dostat se na stranu světla je vážně hodně hodně hodně těžké, když přicházíte přímo z pekla.“

„Nevím, jestli tohle může někomu pomoct,“ napsal mi nakonec David. „Ale pro mě osobně, a přesvědčil jsem se o tom ve stovkách pokusů přestat, existuje jen jedna jediná cesta: ten druhý lék na alkoholismus. Je to to, co žádný praktikující alkoholik nechce ani slyšet ani vidět ani zdaleka cítit. Láska, pokora, dobro, vyrovnanost.“

Na světlé straně

Jestli to zatím vypadá, že mě dotek Davidova nitra přiměl k přehodnocení mého vztahu k alkoholu, tak to je trochu klam. David jen nasměroval moji pozornost k tématu.

Můj organismus a moje hlava fungují jinak než jeho. Nestřídmost, užvaněnost, sebestřednost, na to všechno si musím dávat pozor stejně jako většina z nás. Ale to peklo, o němž mluví David, jsem naštěstí nikdy nepoznal. Možná taky díky tomu, že mi po chlastu bývá tak zle.

Jako alkoholik jsem se nenarodil, s pitím jsem nikdy neměl větší problém než pořádnou kocovinu. Můžu si dát jedno pivo a zabrzdit. Mám to pod kontrolou, jen se mi prostě chce čas od času vypnout a dobré pivo mi chutná. Přesto mám pádné důvody, proč s pitím jako doprovodným jevem společenských setkání skoncovat:

  • Moje dny jsou už dávno mnohem lepší než prochlastané noci. Od nějakých šestnácti let mám společenskou komunikaci spojenou s pitím alkoholu. Dlouho pomáhal. V mém věku mi ale už brání v navazování nových sociálních vazeb. Většinu času totiž věnuji práci a rodině a když už se dostanu mezi lidi, je to se stále stejnými přáteli, kteří mě uhánějí, abychom zašli na pivo. Obvykle je to ztráta času pro všechny zúčastněné.
  • Když mi došlo, že se bez alkoholu obejdu, měl jsem pocit, že jsem se zbavil koule u nohy, kterou s sebou tahám v domnění, že ji mám za odměnu. Alkohol mi způsobuje nejen fyzickou, ale i psychickou nepohodu. Rok od roku věnuji větší pozornost svému zdraví a kvalitě vztahů s okolím. O obojí se snažím lépe pečovat. A je to znát. Vyřazení alkoholu je jen další logický krok v mé snaze vylepšit si život.

Bráchové a ségry

A teď ten druhý podnět, který mě přiměl ke změně. O víkendu jsem byl na srazu spolužáků ze základní školy po pětadvaceti letech. (Čtenáři s poruchou autistického spektra si už jistě spočítali, že mi letos bude čtyřicet.)

Naše cesty se ve čtrnácti patnácti letech rozešly těsně předtím, než do vztahů kluků a holek zasáhl sex, než jsme si komunikaci začali usnadňovat alkoholem a než se nám všem začaly dít věci, které se dějí dospělým.

Využívejte celý web.

Předplatné

Naše vztahy a obrázky, které jeden o druhém nosíme v hlavách, jsou tak nějak čisté. Jedna spolužačka to v polovině večera krásně popsala: „Když se mám s vámi vidět, mám pocit, že jdu mezi bráchy a ségry.“

Deset z patnácti bývalých spolužáků, kteří na setkání dorazili, pilo jen nealkoholické pivo a minerálky. Pět nás do sebe lilo alkohol. Sice jsem zvolil pivo desítku, abych se na neděli úplně neodrovnal, ale přesto jsem si najednou připadal jako buran.

Nejdřív mi proběhlo hlavou, že to ti matonkáři chtějí odfláknout, odsedět si to a rychle domů. Ale nebylo to tak. Užili jsme si krásný večer a cestou domů jsem myslel na slova alkoholika Davida: láska, pokora, dobro a vyrovnanost. Můj nový společenský lubrikant.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz