Rozhodl jsem se ukončit letité spojení společenská zábava = konzumace alkoholu.
Předesílám, že jsem s alkoholem nikdy neměl problém. Asi jako většina z nás. Pil jsem jednou dvakrát do měsíce. A měl jsem to pěkně vyargumentované: čas od času se pořádně zřídím, abych si připomněl, proč si tu radost nedopřávám častěji.
Druhý den jsem si vždycky musel vyhradit na rekonvalescenci. I to jsem měl zmáknuté: abych den nemusel považovat za zabitý, připravil jsem si obvykle několik filmů a doma vyhlásil, že bude probíhat bytový filmový festival. Během dopoledne jsem zapil dva brufeny a k večeru už bylo líp.
Tím to ale nekončilo. V dalších dnech už jsem se cítil fyzicky dobře, ale duševně jsem byl dole. Unavený, podrážděný, plachý, pesimistický. Dozvuky trvaly tři dny.
Věděl jsem, že za euforii jednoho večera platím tuhle daň: chceš na chvíli zkratkou hodně nahoru, tak pak zaslouženě padáš na hubu.
Mé dosavadní zkušenosti s pitím jsem před pár týdny popsal v článku Alkohol v životě introverta. Mezitím se staly dvě zajímavé věci.
Po přečtení mého článku se ozval jeden z našich čtenářů, že má ve firmě „z psychologického hlediska“ velmi zajímavého kolegu. A že bychom s ním měli udělat rozhovor, protože k alkoholismu přistupuje s až filozofickým zaujetím. A tak jsem se dostal k Davidovi, kterému chlast zasáhl do života úplně jinými grády.
Naši mailovou komunikaci jsem začal nepříliš vynalézavou otázkou: Jak váš problém s alkoholem vznikl? Odpověď byla z těch, co otevírají oči: „Možná to bude znít trochu divně, ale ono je to všechno dost jinak, než si lidi myslí. Jak problém vznikl? To je jednoduché: jako alkoholik jsem se narodil.“
Alkohol není příčina, alkohol je lék na alkoholismus, pokračoval David. Tedy jeden ze dvou dostupných léků. Tím druhým je podle něj léčebný program Anonymních alkoholiků, který ale nikdo jiný než skutečný alkoholik nemůže pochopit.
Požádal jsem ho, aby definoval, co je alkoholismus. „Alkoholismus je pro mne egoismus, sobectví, sebelítost, megalomanství, neschopnost setrvat ve stavu tady a teď, neúcta k ničemu kromě vlastního ega, nenávist,“ začal se smutným výčtem. „A ještě bych přidal perfekcionismus a neschopnost vidět věci jinak než jen jako bílé a černé,“ doplnil svoji definici v dalším mailu.
„Spousta alkoholiků má obrovské domy, tři auta, věci, které si kupují, aniž by je kdy rozbalili. Chceme všechno, ale když to dostaneme, okamžitě chceme něco jiného,“ pokračoval. U všech závislostí je to prý stejné, akorát alkohol je nejdostupnější.
David je jediným členem společenství Anonymních alkoholiků, na kterého jsem narazil jinde než v americkém filmu. V dalších dnech mi prakticky předvedl, jak se taky může projevovat nestřídmost, megalomanství nebo perfekcionismus. Napsal mi několik mailů, ve kterých se pořádně rozjel.
V jeho myšlenkách byla nadsázka a sebeironie, ale taky upřímnost, která může jiným pomoci zamyslet se, případně začít jednat. Přesně jak říká dvanácté „přikázání“ Anonymních alkoholiků: předávej své poselství ostatním. Tady je pár úryvků z Davidových mailů. Mrazilo mě z nich v zádech:
„Nevím, jestli tohle může někomu pomoct,“ napsal mi nakonec David. „Ale pro mě osobně, a přesvědčil jsem se o tom ve stovkách pokusů přestat, existuje jen jedna jediná cesta: ten druhý lék na alkoholismus. Je to to, co žádný praktikující alkoholik nechce ani slyšet ani vidět ani zdaleka cítit. Láska, pokora, dobro, vyrovnanost.“
Jestli to zatím vypadá, že mě dotek Davidova nitra přiměl k přehodnocení mého vztahu k alkoholu, tak to je trochu klam. David jen nasměroval moji pozornost k tématu.
Můj organismus a moje hlava fungují jinak než jeho. Nestřídmost, užvaněnost, sebestřednost, na to všechno si musím dávat pozor stejně jako většina z nás. Ale to peklo, o němž mluví David, jsem naštěstí nikdy nepoznal. Možná taky díky tomu, že mi po chlastu bývá tak zle.
Jako alkoholik jsem se nenarodil, s pitím jsem nikdy neměl větší problém než pořádnou kocovinu. Můžu si dát jedno pivo a zabrzdit. Mám to pod kontrolou, jen se mi prostě chce čas od času vypnout a dobré pivo mi chutná. Přesto mám pádné důvody, proč s pitím jako doprovodným jevem společenských setkání skoncovat:
A teď ten druhý podnět, který mě přiměl ke změně. O víkendu jsem byl na srazu spolužáků ze základní školy po pětadvaceti letech. (Čtenáři s poruchou autistického spektra si už jistě spočítali, že mi letos bude čtyřicet.)
Naše cesty se ve čtrnácti patnácti letech rozešly těsně předtím, než do vztahů kluků a holek zasáhl sex, než jsme si komunikaci začali usnadňovat alkoholem a než se nám všem začaly dít věci, které se dějí dospělým.
Využívejte celý web.
PředplatnéNaše vztahy a obrázky, které jeden o druhém nosíme v hlavách, jsou tak nějak čisté. Jedna spolužačka to v polovině večera krásně popsala: „Když se mám s vámi vidět, mám pocit, že jdu mezi bráchy a ségry.“
Deset z patnácti bývalých spolužáků, kteří na setkání dorazili, pilo jen nealkoholické pivo a minerálky. Pět nás do sebe lilo alkohol. Sice jsem zvolil pivo desítku, abych se na neděli úplně neodrovnal, ale přesto jsem si najednou připadal jako buran.
Nejdřív mi proběhlo hlavou, že to ti matonkáři chtějí odfláknout, odsedět si to a rychle domů. Ale nebylo to tak. Užili jsme si krásný večer a cestou domů jsem myslel na slova alkoholika Davida: láska, pokora, dobro a vyrovnanost. Můj nový společenský lubrikant.
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.
Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.
12 min
Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.
25 min