Jak na bubáky

V mém případě je mozek ten starší a informovanější, takže mojí malé dušičce poměrně rychle dokáže nabídnout pádné argumenty, vysvětlit, jak se věci mají, uklidnit ji a mě nechat klidně spát. Jenže když je vám šest, přijde pátý prosinec a venku chrastí čerti řetězy, má to mozek daleko složitější.

U předškoláka a řady mladších školáků  je totiž fantazie zpravidla na prvním místě. A pokud ji chceme pochopit, je potřeba nechat logické argumenty a věcné informace ještě nějakou dobu stranou. Se vší zvědavostí, kterou v sobě jsme schopni najít, může být užitečné podniknout cestu do hlubin jeho fantazie.

Co na takovou cestu sbalit s sebou? Základní výbavou by mělo být odhodlání opravdu vnímat, základní balíček otázek a kapka improvizace. K tomu se občas hodí papír a pastelky, plastelína nebo jiný prostředek pro ztvárnění dotyčné obludy, strašidla či jiných příšer.

S takovým základem se není třeba ničeho bát. Dají se s ním zvládnout strachy různého druhu, velikosti i zákeřnosti.

Namaluj svůj strach

Vzpomínám si, že jsem jedné malé slečně podobně pomáhala bojovat se strachem ze zubaře. Když jsem zjistila, že ráda maluje, poprosila jsem ji, jestli by mi ten strach nakreslila. Stejně tak mohla modelovat, básnit nebo zpívat. Ale ona ráda a moc hezky malovala. A taky měla opravdu bujnou fantazii a mě fakt hodně zajímalo, jak to spolu vlastně mají.

Strach měl v jejím podání výrazné oči a dlouhé ruce, ale neměl ústa, takže nedokázal nic říct. Toho jsme využily a během asi dvou až tří sezení jsme toto stvoření posadily na židli zády k lehátku. Tak jsme dosáhly toho, že na lehátko nevidělo, a zároveň bylo dost daleko, aby na onu malou slečnu nedosáhlo. Takže tam prostě jen bylo. A to, jak jsem zjistila, slečně nevadilo. Asi týden po našem posledním setkání slečna u zubaře poprvé otevřela dobrovolně a bez pláče pusu.

Nemusí ale jít jen o zubaře. V zásadě je jedno, co ten strach vyvolává. A už vůbec nevadí, že s něčím podobným nemáme my jako rodiče (nebo ani samy děti) zkušenost. Jsem přesvědčená, že to nejdůležitější v boji s obludami, šotky i zubaři je, abychom opravdu vnímali, co dítě říká, byli s ním v tu chvíli na jedné lodi, věřili mu a dali dětem hlavní slovo v tom, jak z toho ven.

Tahle malá slečna nepotřebovala poradit. O radu si neříkala, a já jsem ji proto nedávala. Ale chtělo se jí malovat a povídat si. A já malovat vůbec neumím, tak mi zbylo to povídání.

Nikdy jsem neviděla strašidlo bez pusy a tomu mému, pokud bych nějaké takové měla, by určitě ruce půjčila Saxana. Jenže to by bylo moje strašidlo, ne její. A tak by na něj fungovaly moje zastrašovací prostředky, ne její. A zubař by měl smůlu ještě dnes, protože přes všechny moje dobré rady by její strašidlo na můj klíč prostě nefungovalo.

Mimochodem, kdybyste to náhodou potřebovali vědět, tak mého vytřeštěného šotka nejvíc uklidní žaluzie.