Dobrý den,
potřebovala bych poradit, jak na syna. Jeho nejčastější věty jsou: „nechci papat“, „nechci spinkat“, nechce pomáhat uklízet, vzdoruje, nechce půjčovat hračky, někdy plácá mladší sestřičku (starou jeden rok) a bere jí věci. A tak podobně.
Nedávno mu byly tři roky, tak je to hlavně „obdobím vzdoru“. Také ale vím, že tvrdohlavost má v povaze (po mně i manželovi).
Má ještě staršího brášku (pět let), s ním ale vychází docela dobře, až na nějaké tahanice o hračky a hádání se. Zkoušeli jsme mu všechno vysvětlit, domluvit se. A občas to zabere, ale většinou to s ním ani nehne. Jako kdyby neslyšel, když po něm třeba chci, aby si vysvlékl bundu, když přijdeme z venku. Také se to zkoušelo i po zlém, ale to nepovažuji za dobré řešení. Prosila bych tedy poradit, čím ho přesvědčit, aby poslechl.
Předem děkuji
Tereza
Názor odborníka
Milá Terezo,
Díky za váš dotaz, je moc dobře, že si citlivě všímáte projevů vašeho dítěte a stavíte se k řešení problémů včas a aktivně.
Umím si představit, že vám vzdorovité chování vašeho syna může v mnoha situacích všedního dne komplikovat život a že je pro vás náročné zvládat tři děti a k tomu takový vzdor. Přesto mám pocit, že popisujete vlastně normální chování dítěte ve věku tří let, které má staršího a mladšího sourozence. Jak sama píšete, váš syn se nachází v období vzdoru, jehož úkolem je zkoušet si vlastní kompetence, možnosti a schopnosti, zkoušet si samostatnost a budovat tak své vlastní „já“. V tomto období je ještě tato „samostatnost“ podmíněna silnou vazbou na rodiče, a proto vlastně ten vzdor. Dítě potřebuje zažívat vaše reakce na jeho „prosazování vlastního já“ a nejviditelnější reakcí je samozřejmě reakce na jeho vzdor. To může ještě umocňovat temperament dítěte, který je do značné míry vrozený.
Mluvíte o tom, že syn je po vás a po manželovi tvrdohlavý. Těžko říct, do jaké míry je tato vlastnost vrozená, ale rozhodně hraje roli to, že „tvrdohlavé chování“ u vás vidí a jelikož jste pro něj nejbližší osoby a největší autority, takové chování si zkouší a napodobuje.
Nedá mi to také nepřemýšlet o tom, jakou roli mohou hrát tzv. sourozenecké konstelace, tedy pořadí mezi sourozenci. Váš tříletý syn má staršího bratra a mladší sestru. Taková pozice může být docela těžká. Obecně řečeno vyžaduje mladší sestra intenzivní péči obou rodičů, je tak trochu středem pozornosti a starší bratr má pozici prvorozeného, je nejstarší a nejvíc toho umí, dostává nejzodpovědnější úkoly.
Prostřední sourozenec má vlastně nejméně privilegií a to ho může vést k potřebě poutat pozornost například vzdorovitým chováním. Popisuji teď obecný model, z informací, které mám o vaší rodině, nemohu usuzovat, jak je to konkrétně u vás.
Tolik mé asociace k příčinám a souvislostem. Vaše otázka však zní, čím syna přesvědčit, aby poslechl. To je otázka, kterou v našich praxích slýcháme skutečně velmi často a vždycky musíme konstatovat, že na ni není jednoznačná odpověď. Obecně má toto téma dva rozměry – za prvé dlouhodobý výchovný přístup k dítěti, za druhé řešení aktuální situace. Pokud jde o dlouhodobý přístup, považuji za nejlepší cestu tu, kterou popisujete: přiměřeně věku dítěti vysvětlovat, proč má dělat to nebo to, případně jaké následky může mít, když neposlechne (například nepřijedete včas a nebudete si moct koupit zmrzlinu nebo si nebude moct pohrát s kamarádem apod.).
Zároveň se také osvědčuje dávat dítěti zažít pocit, že je „ten velký rozumný chlapec“, který už toho umí víc, než jeho sestřička a že jí může např. něco naučit, s něčím vám pomoct, protože je šikovný apod. Důležité je dítě vždy ocenit, když poslechne nebo se zachová ne‑vzdorovitě a upozornit, že z něj máte radost a že se teď projevil jako moc šikovný chlapec.
Shrnuto podtrženo, osvědčuje se dítě zapojovat jako kompetentní do běhu rodiny a domácnosti a vysvětlovat mu, co, proč a jak je k čemu dobré a co může znamenat, když to dítě odmítne. Dále je důležité dávat dítěti zažít, že je i mezi dvěma sourozenci jedinečný, má stejnou pozornost úměrnou jeho samostatnosti – lze mu vysvětlit, že mladší sestře například věnujete tolik času, protože se ještě neumí o sebe postarat, zatímco syn už je velký chlapec a spoustu věcí zvládne sám, ale zároveň respektovat jeho potřebu kontaktu, pomoci a podpory od rodičů.
Pokud jde o řešení aktuální situace, kdy dítě odmítá něco udělat, velmi záleží na okolnostech. Jsou situace, kdy je opravdu nutné, aby dítě uposlechlo – např. potřebujete odjet autem se sestřičkou k lékaři a dítě nechce nastoupit apod., pak jsou situace, kdy vlastně neuposlechnutí nezpůsobí velkou komplikaci – např. zrovna dnes nechce jíst jogurt. Myslím, že je důležité, aby se dítě učilo tyto situace rozpoznávat. Pokud nenastoupí do auta, ohrozí tím sestřičku a omezí celou rodinu, pokud nesní jogurt, působí „újmu“ sobě. Jistě nelze čekat od tak malého dítěte, že tento rozdíl samo chápe, ale je dobře mu to v jeho jazyce vysvětlit. V obou situacích bych vysvětlila, proč chci, aby udělal to, co mu říkám a co bude znamenat, když to neudělá.
Zároveň je účinné dítěti zrcadlit jeho emoce a chování – říkat mu například „aha, ty teď nechceš nastoupit do auta a zlobíš se, že to po tobě chci“. Je to důležité proto, že dítě tak postupně lépe pochopí situaci a uvědomí si své chování. Na to lze navázat vyjádřením pochopení, vlastních emocí a popisem situace: „Rozumím tomu, že bys zrovna teď chtěl dělat něco jiného, musíme teď ale odvézt sestřičku k lékaři a mám obavu, že nepřijedeme včas. Nemůžeš tu zůstat sám a proto po tobě chci, abys nasedl do auta a jel s námi. Hrát si budeme potom.“
Pokud ani toto nezabere, pak v situaci, kdy je nutné, aby dítě poslechlo, nezbývá než dítěti skutečně přikázat, aby nasedlo do auta, případně ho tam posadit. V situaci s jogurtem myslím není třeba dítě nutit, aby jogurt jedlo, ale mělo by vědět, že místo něj nemůže dostat čokoládu. Samozřejmě záleží na mnoha dalších okolnostech, toto je pouze příklad, pokud dítě opravdu nemá rádo jogurt, nevidím důvod, proč ho nutit, aby ho jedlo. Záleží tedy, jestli jde o to, že dítě něco odmítá v rámci vzdoru, prostě na just, i když jindy s tím nemá problém, nebo zda to odmítá vždy, protože to prostě nemá rádo.
Mám trochu pocit, že vám neradím nic nového, možná přesně takhle s dítětem jednáte. Věřte, že vaše starosti sdílí i jiní rodiče a vždy je těžké najít rychlé a přesné řešení. Dobrá zpráva je, že vzdorovité chování se zpravidla s věkem zmírňuje a čím je dítě starší, tím lépe chápe situace a reaguje na vysvětlování.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám, ať je to tak i u vás a pokud by se vám něco nezdálo nebo jste vnímala situaci jako neřešitelnou a zhoršující se, neváhejte se prosím obrátit na dětského psychologa v místě bydliště. Na první návštěvu většinou chodí pouze rodiče, takže nemusíte mít strach z toho, že byste dítě nějak zatěžovala.
Přeji vám pohodu a radost ze všech vašich dětí.
S pozdravem
Milena Nováková
Pomohl vám článek?
