Novinka v Učebně: Přednáška Dalibora Špoka
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jak se najdou spřízněné duše?

Příroda někdy svede dohromady naprosto „nepravděpodobné“ dvojice. Jak to dělá?

Mariana Synková

Mariana Synková

30. 10. 2019

Určitě jste si mnohokrát říkali, že nechápete, jak si váš kamarád mohl najít právě takovou partnerku, se kterou teď chodí. Je nepříjemná, panovačná, v partě nezapadá a ani není moc hezká. Nebo naopak znáte pár snů, hotové spřízněné duše! Jak se tihle dva našli? Existuje na to nějaký návod? Evoluční psychologové by hledali odpověď v souměrnosti tváře či pachu, ze kterého je cítit komplementární imunita, psychoanalytický pohled ale celou věc trochu komplikuje.

Pokud by výběr partnera opravdu závisel pouze na tom, jak dobrý genom máme, byla by většina z nás single. Ve skutečnosti je ale mnoho lidí, kteří se nám zdají nepřitažliví, jejich obličeje jsou asymetrické, třeba i páchnou, a jakkoli je to z hlediska evoluční teorie nepravděpodobné, mají dobrý partnerský vztah. Na druhou stranu jsou v našem okolí i evidentně hezcí lidé, kteří nás přesto nechávají zcela chladnými. Jak to?

Na to, proč se do sebe zamilovali právě tito dva lidé, se pároví psychoterapeuti dívají většinou ze čtyř možných vzájemně se doplňujících hledisek.

1. Párová vazba

Všímají si například toho, jak je společně provázané jednání partnerů. Pokouší se najít spárovanou vazbu, tedy to, jak pocity a jednání prvního ovlivňují pocity a jednání druhého, a to pak prvního utvrzuje v jeho pocitech a jednání.

  • Žena se cítí milovaně, když ji muž zahrnuje pozorností, a tak je jí příjemné s ním trávit všechen volný čas. Muž díky tomu může cítit její oddanost a zahrnovat ji pozorností, být na ni milý a něžný.

To samé je ale vidět i později, kdy pomine zamilování a přicházejí hádky a rozpory.

  • Když nechává muž veškeré domácí práce na své ženě, ta se pak cítí osamělá a musí se bránit. Není na muže vždycky milá a vyčítá mu, že jí nepomůže. Tím spíše bude muž protahovat své příchody domů, a starost o domácnost tak zůstane na ženě.

2. Projekce a přitažlivost

Tradiční psychologické hledisko si všímá přitažlivosti, která je důsledkem oboustranných projekcí odmítaných částí sebe samých. U partnera můžeme vidět to, co sami sobě nesmíme připustit. Hledali a našli jsme náš zdánlivě chybějící dílek. Cítíme se celistvě a dobře.

  • Pokud se muž cítí méněcenný, najde si ženu, která k němu bude velmi kritická, a muž bude poté mít legitimní důvod cítit se méněcenný. Bude to její vina, ne jeho niterný pocit.

Tuto vloženou část v partnerovi můžeme milovat, obdivovat a živit. Můžeme ji ale také ničit, trestat a nenávidět. Proto se tak často to, kvůli čemu se do partnera zamilujeme, stane přesně tím, co nás po nějaké době otravuje ze všeho nejvíce.

3. Nevědomé dohody

Vztah ale také často vnímáme jako naději na krásný a harmonický život. Nacházíme si partnera a doufáme, že nám „to bude fungovat“. Máme nějakou představu, jak bychom toho chtěli dosáhnout nebo jaký má partner být. Na některých věcech se dohodneme, v některé jen doufáme, ale netroufneme si je říci nahlas.

Pak je zde ale i podíl věcí, o kterých ani jeden z nás neví, a přesto jsou pro nás zásadní. Uzavřeme s partnerem nevědomou dohodu o tom, jak bude náš vztah fungovat, a dokud ji oba dodržujeme, cítíme se dobře a milovaně. Taková dohoda může vypadat například následovně:

  • „Já budu dodávat našemu společnému životu vzrušení svojí aktivitou, bláznivými nápady a temperamentem a ty za to budeš za nás oba stát pevně na zemi a chránit mě před tím, abych neudělal něco, co se nemá a za co bych se poté cítil provinile.“

4. Vztahová kvalita

První tři pohledy se dívají na vztah skrze individuální psychologii partnerů (a zůstávají pouze u ní), čtvrtý poukazuje na to, co tento konkrétní pár spolu vytvořil nového, na jejich jedinečnou psychosociální realitu.

Jak vysvětluje Slavoj Titl ve své knize Psychoanalytická párová terapie, v dětství získáváme v každodenním kontaktu s rodiči základní představu o tom, jak vztahy fungují. Vycházíme ze samozřejmosti, se kterou se k nám rodiče určitým způsobem chovají. Takhle je to normální. Vzniká individuální nevědomé přesvědčení o normální podobě vztahů. Vztah a láska získají určité téma, například:

  • Láska znamená boj o vlastní hodnotu – dodává nám ji nebo bere.
  • Láska je především péče o druhého.
  • Láska je zápas o moc – kdo bude velet a kdo se podřídí.

Pokud poté v dospělosti najdeme někoho, kdo má toto přesvědčení o lásce shodné nebo velmi podobné, můžeme se zamilovat a vytvořit spolu nevědomé vztahové přesvědčení. To může vypadat například takto:

  • Dobrý vztah máme, když nebudeme sami pro sebe nic chtít.
  • Dobrý vztah máme, když se jeden druhému obětujeme.

Nevědomky v sobě navzájem rozehráváme právě ty strunky a ta témata, která jsou pro nás citlivá, kde se potřebujeme utvrdit nebo se je nevědomky snažíme nějak vyřešit. Dokud oba dva hrajeme hru podle společných pravidel, vztah funguje, dodává nám pocit bezpečí. Zároveň nás ale samozřejmě i v něčem omezuje a bere nám díl svobody, jako každá pravidla.

Buďto tak setrváváme ve hře a uspokojuje nás právě realizování našeho společného nevědomého přesvědčení, nebo máme naději na společnou vzpouru právě proti původně ustaveným pravidlům – na „vyléčení“.

Jak to tedy je? Jak jsme viděli, pár sice vychází z psychologie partnerů, kterou si přinesli ze svých samostatných zkušeností, přesto není jen součtem dvou jednotlivců. Pár je jedinečná realita, kterou nelze vytvořit mezi nikým jiným než právě těmito dvěma lidmi.

Není proto návod na to, jak by měl člověk vypadat nebo jaký přesně by měl být, aby byl univerzálně dobrým a chtěným partnerem. Nic takového neexistuje. Důležitější je, jak se vzájemně doplňujeme, jaký vztah máme právě my, jaké jsme spolu uzavřeli nevědomé dohody a podle jakých pravidel hrajeme, aniž bychom o nich věděli. Ať už jsme hezcí, nebo ne.