V poslední době se nám mnozí snaží namluvit, že splnění všech našich snů je úplně snadné. Stačí zajít do knihkupectví a koupit se některou z příruček na toto téma, poprosit anděly nebo – pokud se do toho chcete opravdu pořádně položit – absolvovat víkendový seminář. A pak už stačí čekat, co se bude dít. Většinou se ale neděje nic moc.

Přiznám se, že jsem k podobným zkratkám byla vždy skeptická. Vlastně jsem je ani nevyzkoušela, takže bych je teď neměla komentovat. Ale znám mnohé, kteří se opravdu nechali zlákat. Některým se nevyplnilo nic, jiným se skutečně některá přání splnila. Otázkou je, jestli by se jim nesplnila i bez této přípravy. Za sebe si myslím, že ano – že už prostě byli rozhodnuti vykročit daným směrem a něco pro splnění svých přání udělat.

Na splněné sny nemám já sama žádný návod. Když se ale podívám zpět na svůj život, s údivem zjišťuji, že se mi řada mých snů vyplnila. Přitom jsem jenom žila, jak nejlépe jsem uměla, se všemi radostmi, pády i nejhlubšími propady. Věřím, že je to i tím, že jsem nikdy úplně neztratila směr, kterým jsem se snažila (někdy hůře, někdy lépe) jít. A možná právě v tom celé to kouzlo je.

Štěstí chodí oklikou

Své sny jsem si vždycky hýčkala a staly se takovými ukazateli mé cesty. Zároveň v nich ale bylo dost prostoru pro nové možnosti, kterým jsem zůstala otevřená.

Život mi ukázal, že pokud se něco opravdu nedaří, pokud něco nevyjde a není cesty zpět, často se objeví nějaká jiná možnost a s odstupem času se ukáže jako mnohem lepší než ta původní, o kterou jsme přišli. Je ale nutné úplně nerezignovat – přijmout neúspěch, ale zároveň se dobře dívat po jiných příležitostech.

Může to být vaše vytoužené zaměstnání, kam vás nepřijmou, ale časem se objeví ještě lepší nabídka. Nebo nemůžete sehnat podnájem, už máte pocit, že skončíte pod mostem, a nakonec náhodně narazíte na místo, které je pro vás opravdu ideální. Může jít o drobnosti i zcela zásadní věci. Vždycky existuje víc možností, jen se jim neuzavřít. A zároveň nezapomenout na svůj směr. To je, myslím, ta cesta.

A právě proto má smysl snít. Naše sny stojí na počátku našich vizí, plánů i toho, co nakonec žijeme. Právě život nám často ukáže, jestli nám to, po čem toužíme, opravdu přinese více spokojenosti.

Chybička se vloudí

Asi každý někdy zažil i to, že se jeho toužebné přání splnilo, ale nepřineslo takový výsledek, jaký původně očekával. Jak jinak bychom se ale v životě něco naučili? Jak bychom poznali, co je pro nás to pravé? Chyby a omyly k takovému učení patří, takže nemá smysl si něco vyčítat.

Vezměme si za příklad sny žen při hledání partnera. Mnohé si dokonce píší seznamy, jak by takový partner měl vypadat, což může být samo o sobě dobrá cesta. Záleží ale samozřejmě na tom, jak to pojmou. Některá se soustředí jen na to, aby ji měl rád, některá má v seznamu i číslo bot. Teorie splněných přání nám říkají, že popis má být opravdu co nejpodrobnější; je ovšem otázka, kolik žen se takového ideálu dočká.

Na druhou stranu se poměrně často setkávám se ženami, kterým se jejich „objednávka“ vyplnila, ale stěžovaly si, že byla neúplná. Tedy pokud si třeba dotyčná přála, aby měla s partnerem společné zájmy, našla takového. Háček byl v tom, že byl zadaný. Takže místo naplněného partnerství se trápila ve vztahu, který jí dal ochutnat, po čem toužila, ale ve skutečnosti jí nenabídl žádnou budoucnost.

Myslím, že tento vzorec se objevuje i u snů z jiných oblastí. Sen se nám splní, ale spokojeni nejsme. Co pak s tím? Jak tedy snít „správně“? Je opravdu nutné mít vše vysněné do posledního detailu?

Nemyslím si, že dlouhý seznam požadavků na cokoli je žádoucí. Problém je spíš v tom, že zapomínáme na své hodnoty. Právě ty by měly být tím hlavním ukazatelem na našich cestách a neměli bychom na ně zapomínat ani ve svých snech.

Zůstaneme‑li u hledání partnera, jistě většina žen řekne, že hlavní hodnotou vztahu je láska. Jak by se ale měla projevovat? Stačí nám společné zájmy, cestování, posekání zahrady… nebo je pro nás prioritou společné soužití, podpora, zodpovědnost, věrnost? Právě to jsou zásadní věci, které bychom měli promítnout i do našich snů.

Pozor, splněný sen!

Sama jsem měla (a mám) spoustu snů. Nepostupovala jsem ve svých snech podle zaručených instrukcí, a dokonce jsem ani pořádnou vision board nikdy neměla. Asi i proto, že když jsem začínala snít, ještě žádné podobné návody neexistovaly. Intuitivně jsem si svá přání jednou za čas psala. Některé ty seznamy ještě mám a opravdu se mi splnilo víc, než bych si dokázala představit.

Jedním z mých snů bylo napsat knihu. Trvalo to dlouho, ale letos knížka Ještě můžu vzlétnout spatřila světlo světa. A i já se díky její propagaci úplně neplánovaně stala autorkou, která poradí, jak si plnit sny. Trochu mě to zaskočilo. Říkám si, že bychom nikdy neměli přestat snít, ale zároveň bychom se měli dobře zamýšlet nad tím, o čem a jak sníme. A samozřejmě jít svým snům naproti.

Vzpomeňte si na sny svého mládí, na nejrůznější přání, která vás možná nenápadně provázela životem, a prozkoumejte, kolik se vám jich opravdu splnilo. Sny se často plní v trochu jiné podobě, než jak jsme si představovali, ale plní se.

Takové zamyšlení nás může dovést i k tomu, jestli naše současné sny jsou opravdu to, co dá našemu životu hloubku a skutečný pocit naplnění. Pokud cítíte, že to tak není, trochu je upravte, udělejte první krok a dávejte pozor, kam vás povede.

Je určitě dobré mít v hlavě (a nejlépe i na papíře) nějaký cíl a směřovat k němu. Ale je také dobré všímat si na cestě za cílem drobných náznaků, které nám napovídají, jestli je zvolená cesta pro nás ta nejlepší a jestli není čas se zastavit a otevřít se něčemu novému, co nás třeba při našem snění ani nenapadlo.

Sny si splétáme každý sám. Jsou naším bohatstvím, mnohdy naším budoucím životem. A podle toho bychom k nim měli přistupovat.