14. listopadu oslaví naše Růženka své první narozeniny. Jako asi každá máma na ni láskyplně a pyšně hledím – a také vzpomínám, jaké to bylo před rokem. Porod je bezpochyby významná událost v životě člověka, který se rodí. A o něco méně, nicméně také, v životě té, která rodí.

Měla jsem štěstí na tři fyziologické, hladké porody, žádná porodní poranění a vlastně pěkné zážitky. Přesto byl každý porod zcela jiný.

První porod byl dlouhý, ale mně to ani nepřišlo. Mezi kontrakcemi jsem pospávala, vše v pohodě, ráda vzpomínám. Chtěla jsem být sama. Až zpětně jsem si uvědomila změněný stav vědomí, ponoření do sebe, do kontaktu s dítětem.

Trochu jsem se bála takzvané přechodné doby porodní, kdy žena již má potřebu tlačit, ale ještě by neměla, protože není dost otevřená. Nic takového nenastalo, potřeba přišla právě včas a mě jen překvapilo, jak hladce miminko vyklouzlo.

Na své porody vzpomínám ráda. Na pocit intenzivního spojení s životem jako takovým, který jsem při nich zažívala.

První pohled na dceru se mi nesmazatelně vryl do paměti. Mám ji vyfocenou v mysli – holčička s dlooouhatánskýma řasama, trošku zmáčknutý nosík – jasná, ostrá fotka dítěte a kolem vše rozmazané.

Zajímavé podruhé

Podruhé to bylo zvláštní. Poté, co jsem se plně otevřela, se porod zastavil. Říkám si, že děťátko asi potřebuje odpočinout, nebudu na ně spěchat. Lékaři nabízejí syntetický oxytocin, ale to se mi nechce.

A pak najednou přichází jakési vnuknutí, strach o dítě či co – a já volám porodní asistentku, ať se připraví, že dítě „půjde ven“. Děloha klidná, žádné stahy. Porodní asistentka však bere vážně, co jí říkám, a já začínám tlačit. A tlačím a tlačím. Nevím, jestli to byly břišní svaly nebo síla vůle, ale miminko se opravdu narodilo. Krásný, zdravý syn.

A pak se mi to všechno spojilo – proč se náš chlapeček někdy před třemi týdny přestal v břiše „mlít“; proč od té doby chtěl ven – cítila jsem, jak se propíná, cpe mi hlavičku do malé pánve a vyvolává tak porod. A proč se nakonec bál. Měl totiž pupeční šňůru dvakrát kolem krku, a ještě přes záda – prostě tam byl úplně sešněrovaný.

Napotřetí nejnáročněji

Třetí porod byl paradoxně nejnáročnější. Vlastně tedy ne samotný porod, ale dny poté – rodila jsem totiž cca pět týdnů před termínem a neměla jsem miminko první dny u sebe, v porodnici dcerku umístili na jiné oddělení. Proti mému citu i rozumu.

Nejdříve mi sestry ani nedovolily, abych kojila. Mohla jsem jen nosit mléko – tedy ještě kolostrum – a to pak dcerce dávaly z lahvičky. Proč? Prý by sání nezvládla. Jenže když jsem si ji chovala, sama se okamžitě připlazila a přisála, a lokala a lokala…

Sestra mi nařídila dítě od prsu odtrhnout, ničemu prý nerozumím, sání z prsu dítě vyčerpává… a já pak celá zmatená pozoruju, jak se mé miminko brání té její lahvičce, odstrkuje ji a zoufale brečí… to je nevyčerpává?!

Od té „hodné“ sestry se pak ještě dozvídám, že neumím dítě držet, neumím přebalovat a rozhodně neumím kojit.

Celá ubulená pak vystávám v podlaze ďůlek, než konečně přichází pediatr – a okamžitě povoluje kojení i umístění dcery do normální postýlky. Jen u sebe ji mít nemůžu, v přeplněné porodnici není místo.

Od té „hodné“ sestry se pak ještě dozvídám, že neumím dítě držet, neumím přebalovat a rozhodně neumím kojit. Psychika ženy po porodu je citlivá a já najednou pochybuju, zda skutečně dokážu dítě dobře kojit. A to jsem poměrně nedávno plně a bezproblémově odkojila dvě děti (nikdy se nenapily umělého mléka). Co způsobí taková intervence u maminky prvorodičky?

Zkrátím to. Těch pár dní bylo prostě velmi náročných a ve chvílích, kdy jsem nemohla být s Růženkou, jsem chtěla z porodnice odejít a alespoň pečovat o starší děti, jinak se mi rozplýval smysl vlastní existence.

Oddechla jsem si, až když jsem měla dceru u sebe. Okamžitě v kontaktu prakticky 24 hodin denně, i v noci spala buď na mé hrudi, nebo jsem ji objímala zboku, stejně jako své předchozí děti. Najednou jsem byla zase celá, šťastná.

S dítětem v náručí o svých mateřských schopnostech nepochybuju. Řeči sester, včetně hrůzyplných historek o zalehnutých dětech, jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Rozšířené vědomí korálku

Ráda vzpomínám na doby, kdy jsem nosila své děti v sobě. Těhotné ženě se říkávalo samodruhá – je jedna, a přece dva. Nikdy a nikde není sama. Takový pocit intimního spojení nelze jinak zažít. Pocit, že v sobě nosím novou lidskou bytost, plod naší lásky, krásné tajemství…

Ráda vzpomínám i na své porody. Na pocit intenzivního spojení s životem jako takovým, který jsem při nich zažívala. Vnímání sebe samé jako korálku v dlooouhatánské šňůře rodících žen tisíců generací. Drobný korálek ozářený světlem přítomnosti.

Omezené vnímání okolního prostředí – minimalizace zrakových, sluchových i čichových a chuťových vjemů, ponoření pozornosti do svého těla, na sebe samotnou a na dítě. Těšení se na něj.