Vzpomínám, jak jsme si v dětství jako kluci uměli povídat. Jen tak, o všem. Kecali jsme, hádali se, udobřovali. Úplně přirozeně, stačilo nám být spolu. Pak se to na střední škole změnilo. Alkohol nás najednou ve sdílení pouštěl dál a hlouběji. Už nám to tak zůstalo. Když si máme povídat, znamená to jít na pivo nebo si otevřít flašku. Když jsou dva chlapi na obědě nebo na kávě, jde nejspíš o pracovní schůzku. O mužském studu si povídáme s Ivetou Clarke.
Je za tím typicky mužským způsobem přátelství nějaká forma studu?
Podle průzkumů o studu a zranitelnosti je pro muže stud těsně spojený s vědomím, že nesmí vypadat jako slaboch. Být nejslabším článkem řetězu mezi chlapy je totéž jako rozsudek smrti pomalým umíráním na samotce bez oken. Totální opuštění, izolace, diskreditace. V běžném kontextu muži chápou jakékoliv zranitelné hloubání o sobě nebo dokonce přiznání, že v něčem selhávají, jako nepřípustnou slabost. Všechno, co je vede do nejistoty, jak by z toho mohli nakonec vyjít v porovnání s ostatními, je pro ně naučené tabu. Máte to těžší než my ženy ještě v tom ohledu, že o našich aspiračních dokonalostech se všude píše a mluví, v časopisech, médiích, v rodinách. Máme odmala jasně komunikovanou představu, jak vypadá dokonalá dívka a žena, a zoufale se to snažíme všechno splnit. Vy muži dobře víte a cítíte, jak byste se chovat neměli, ale jak by se měl chovat ten „nejsilnější“, tedy opak nejslabšího, je dost nejednoznačné. Je to všechno jenom jakási děděná představa o síle, živená kulturou výkonu, chlapáckými otci a ostatními členy klukovské, později mužské party.