Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Jan Majer

Jak se tvoří já

„Výchova kluků a holek? Myslím si, že to není totéž,“ říká psycholožka Mirka Chmelíčková.

„Zvnitřněné nároky vnějšího světa vytvářejí v člověku stav chronického přetížení, které na sebe bere různé podoby – například nereálná očekávání jak od sebe, tak od druhých. Navenek se tento stav často projeví psychosomatickými projevy nebo značnou vnitřní nespokojeností se sebou a se svým životem.“ Psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková hovoří o předávání ženské identity nebo o tom, co potřebuje puberťák.

Dnešním trendem je vychovávat děti spíše genderově neutrálně, netlačit je předem do předepsaných mužských či ženských rolí. Měla by být výchova chlapců a dívek odlišná?
Když se dnes jasně vyjádří, že mužská a ženská identita je rozdílná (a užitečně rozdílná), může to pro někoho znít příliš tradičně. Přesto si na svém vyjádření trvám. To neznamená, že budeme děti vychovávat jako před sto lety, že je budeme omezovat v jejich přirozeném nadání nebo jim budeme vnucovat nějaké holčičí a klukovské rigidní stereotypy za každou cenu. Chaos v postmoderní době ale, zdá se, také nevede ke štěstí a harmonii v psychickém vývoji mladých lidí.

Jakého věku dítěte se tento vývoj identity týká?
Psychosexuální vývoj je poměrně složitý a dlouhodobý proces, který nekončí dětstvím ani dospíváním, ale až obdobím mladé dospělosti, tedy někdy kolem dvacátého roku života. Někteří čtenáři budou znát Erika Eriksona, amerického ego-psychoanalytika německého původu, který například umístil vývoj identity Já do období mezi 12. a 19. rokem. Tedy trochu zjednodušeně řečeno, otázku vlastní identity, kdo jsem já, nemůžeme zodpovědět definitivně ani v dětském věku, ani během dospívání.

Co tedy dítě ke zdravému rozvoji vlastní identity potřebuje?
Pohledem vývojové psychologie i psychoanalýzy stále platí, že optimální pro psychosexuální vývoj dítěte je, když vyrůstá s oběma rodiči a přirozeně se ocitá v jiném vztahovém uspořádání s matkou a otcem. Přítomnost otce a matky ve výchově je významná nejen proto, že dítě dostává péči a lásku, bezpečí a hranice od obou rodičů, kteří si ve svých rodičovských rolích pomáhají, ale také proto, že se ve výchově ti dva rodiče v některých aspektech odlišují i doplňují. Dítě se pak přirozeně identifikuje s oběma rodiči, ale také s každým zvlášť. Všeobecně známé je období předškolního věku dítěte, ve kterém se prohlubuje potřeba vnitřní identifikace s rodičem stejného pohlaví. Holčičky chtějí být jako mámy a kluci zase jako tátové. Děti své rodiče potřebují nejvíce ze všech blízkých, napodobují je, idealizují si je až do doby, kdy se začnou separovat, což se projevuje schopností dívat se na rodiče kritičtěji a realističtěji. Zcela přirozeně zažívají v rodičovském páru také to, že máma a táta se od sebe liší, chovají se jinak. Učí se způsobům, jak si rodiče vzájemně vyjadřují lásku nebo řeší konflikty. Nejde tedy JEN o problém pohlavní identifikace, ale o rozvoj nezbytné schopnosti být a žít s druhými.

Vaši kolegové – například pároví terapeuti – ale dnes často hovoří o tom, že už nepracují se stereotypy mužské a ženské psychiky, že každého člověka berou jako jedinečnou bytost, neohraničenou mužskými nebo ženskými klišé.
Základním principem psychoterapie je samozřejmý respekt k druhému, tedy i k jeho individualitě. Vy ale možná narážíte na komplikovanější společenské téma mužských a ženských stereotypů, otázek kolem pohlavní identity…

Co to vůbec znamená – ženská identita? Vzpomínám si, že v době mého dětství, v 80. letech minulého století, to bylo jednoduché. „Správná žena“ je ta, která dbá o domácnost a o svůj vzhled, pečující „hospodyňka“, která má kolem sebe ráda pořádek. Ale jak je tomu dnes?
Myslím si, že na takovou otázku nebylo možné uspokojivě odpovědět ani v minulosti, ani dnes. Stejně jako je tomu v případě „správného muže“. V psychoterapii se oprávněně „správnosti či dokonalosti“ (ať muže, či ženy) vyhýbáme. Jde nám spíše o vnitřní svobodu, schopnost žít autentický život, pokud možno v souladu se sebou samým a s okolním světem. Téma krize identity, ženské či mužské, bychom mohli také vnímat jako téma identity „člověka“ v současném světě, ve všeobecném zmatení rolí a morálních hodnot a společenských hodnot – což není, bohužel, vždy totéž.

Proč myslíte?
Nedávno jsem si všimla upoutávky jedné soukromé mateřské školky. Slibovala, že z přijatých dětí ve školce vytvoří „sebevědomé a silné osobnosti“. Napadlo mě, že ta upoutávka vychází vstříc pravděpodobné poptávce dnešních rodičů a taky že by bylo hezké číst třeba něco jako „zasadíme se o to, aby vaše dítě vědělo, co je dobro a zlo, a učilo se jedno od druhého rozlišovat“. Když se vrátím k vaší otázce po ženské identitě, tak si myslím, že jde především o osobní identitu každého člověka. Pro jednu ženu může být ženská identita pevně spojena s partnerstvím a mateřstvím, pro jinou zase třeba s profesním celoživotním rozvojem. Navíc v různých životních obdobích ženy dominují různé aspekty a její životní úkoly se dynamicky proměňují.

Dnes mají ženy od dětství daleko víc možností – mohou provozovat všechny druhy sportů, věnovat se vědě, technice, zkrátka dělat všechno, co mohou dělat muži. Ale zdá se, že čím více toho dělat mohou, tím víc toho dělat musejí, aby nezůstaly pozadu. Zároveň by měly zůstat ženské. A navíc se značně zvýšily požadavky na dokonalý vzhled… Jak se s tím holčičky a dospívající dívky vyrovnávají?
Požadavek dokonalosti je součástí dnešní společnosti. Netýká se zdaleka jen dětí nebo mladých žen. Fyzická krása, úspěch, výkon, plné zdraví – to vše jsou atributy, které jsou vysoce hodnoceny, zdá se, napříč věkovými kategoriemi. Jedna z  kompenzačních strategií u mladých lidí, které můžeme pozorovat, je třeba modelování vlastního ideálního světa na Instagramu. V léčebné praxi se pak setkáváme s vážnějšími důsledky, například s poruchami příjmu potravy, se závislostmi, s depresivními poruchami…

Setkáváte se u svých pacientek s tím, že jsou pod tlakem imperativů, jaké mají „správně“ být?
Mohla bych spíše mluvit o vnitřních imperativech, které jsou v přímém konfliktu s reálnými životními možnostmi. Nejde nekonfliktně být manažerkou firmy a současně pečující a kojící matkou a chápající a laskavou partnerkou. Moje pacientky pak přicházejí nikoliv s tím, že od sebe požadují více, než je možné, ale třeba s některými psychosomatickými projevy nebo značnou vnitřní nespokojeností se sebou a se svým životem. Tedy s psychickými a fyzickými projevy chronického přetížení, které se formuje různými cestami. Třeba nereálným životním očekáváním od sebe, ale také od druhých a od toho, co mi vše má poskytovat společnost… Za některými vnitřními imperativy můžeme vidět i zkušenosti s podmíněnou rodičovskou láskou. Budu milován, jen když budu dokonalý…

Málokteří rodiče ale takový tlak vytvářejí vědomě. Nikdo přece schválně nechce své dítě formovat jako „produkt“. Může se mu to přesto stát?
Někteří z přicházejících pacientů mají za sebou skutečně traumatizující výchovu. Nicméně i dosti dobří rodiče často mohou pronést negativní výroky, které – často ještě dětsky uchopené – se v mysli dítěte zahnízdí a přetrvávají dlouho, někdy dokonce celý život. Když moji pacienti vzpomínají na své rodiče, nehovoří ve skutečnosti o reálných lidech, ale o svých „vnitřních objektech“, o tom, jak si je pamatují a mají je v sobě uloženy. Jako terapeut stále musím mít na paměti, že pacient popisuje svou vnitřní představu o rodičích, které by se možná ti skuteční rodiče oprávněně bránili.

S tímto vědomím je tedy možné ony negativní výroky v sobě později jaksi…
…opravit? Ano. Skutečně je možné v sobě mnohé reparovat, s pozdějším jiným pochopením dřívější situace. Až v rodičovské roli jsme často smířlivější, pokud jde o vlastní rodiče. K laskavějšímu pohledu na rodiče často dochází i v terapeutickém procesu. Pacient zpočátku referuje o rodičích určitým způsobem a na konci vidí svůj vlastní příběh jinak. Vytváří si v terapeutickém procesu s terapeutem nové prožitky, nové psychické reprezentace. Umí se podívat na sebe sama i na svůj život jinak, možná svobodněji nebo laskavěji než dříve.

Hovoříte o tom, že u rodičů dítě odkoukává první vztahové vzorce. Ale co když spolu nežijí a třeba nemají ani jiné partnery?
Takové děti se pak například zacházení s konfliktními situacemi v páru učí trochu složitější cestou, protože jim chybí původní každodenní životní zkušenost, jejíž součástí je blízkost. Myslím si, že je opravdu důležité zprostředkovat další důležité identifikační vzory jinou, a pokud možno, přirozenou cestou. Například chybějícího otce může částečně nahradit nevlastní otec, dědeček, oblíbený učitel…

V jednom rozhovoru jste zmínila, že dcery zrcadlí své matky: například když matka zanedbává svoje potřeby, dcera to bude dělat taky.
To je všeobecně známý moment: dcera se identifikuje s maminkou, učí se od ní ženské roli. Když vidí, že její máma se sebou zachází nepřiměřeně, tvrdě, že se zanedbává, zapomíná na svoje potřeby, může potom určité vzorce chování opakovat, třeba nevědomě, nebo naopak si dá pozor, aby byla „úplně jiná“. Všichni to známe: některé vlastnosti rodičů bychom nechtěli opakovat, ale pak jsme překvapeni, jak moc jsme v určitých situacích podobní.

Jak ale dítě pozná, že máma zanedbává svoje potřeby? Vždyť její chování je určitá norma, takže nemůže vědět, že to lze dělat i jinak.
Právě proto je to složité. Když dítě žije jenom se svým jedním rodičem, vnímá jeho chování, jeho způsob lásky, jeho vztahovost jako něco samozřejmého, s čím se vnitřně a často nevědomě identifikuje, ale chybí mu zkušenost s tím druhým, kdo schází. Takže například když se doma všechno točí kolem potřeb dítěte, ono to považuje za samozřejmost. To neznamená, že rodič, který je sám na výchovu, musí být nutně rozmazlující. Dítěti se ale nesetkává s jinde běžnou, každodenní nutností ustoupit potřebám někoho jiného, například druhého rodiče v páru. Chvíli je pak upřednostňovaným a favorizovaným nedospělým partnerem, chvíli dítětem. Až později, v dalších blízkých vztazích získá zkušenost, která bude pravděpodobně poměrně bolestivá, konfrontační, v rozporu s předchozí vztahovou zkušeností.

A dokdy je možné něco zkorigovat? Například u patnáctiletého dítěte – je ještě možné u něj něco změnit (samozřejmě k lepšímu), nebo se musíme smířit s tím, že v mladším věku jsme do něj něco vložili a už je hotovo?
Téměř vždy můžeme něco udělat jinak a lépe. V pubertálním období se často u dětí setkáváme s různými zvraty a zlomy. Někdy máte pocit, že vás vaše dítě již vůbec nepotřebuje a vehementně se brání vaší blízkosti, jindy se se může regresivně chovat dětsky a potřebuje se ujistit o tom, že jsme jako rodiče stále tady, že pořád ještě může být malým. Pro rodiče je náročné se v tom vyznat. Separace od rodičů je zásadní vývojový úkol každého dospívajícího člověka. Dětská psychoanalytička Anna Freudová, dcera Sigmunda Freuda, řekla, že „neexistuje normální puberta“. Každá puberta je prostě jiná. Určitý respektující a distancovanější rodičovský přístup bývá dospívajícími dětmi často požadovaný, ale pokud se chtějí opět přiblížit, měli bychom zůstat otevření, opodál sice, přesto dosažitelní.

Někde jsem četla příměr, že rodič puberťáka má být jako pokojová květina. Moc neobtěžovat svou přítomností, ale pořád být nablízku někde v pozadí…
To je docela hezký obraz. Rozumím tomu i takto – i ta rostlina v pokoji potřebuje občas trochu slunce a vody. Že i rodič má určité svoje potřeby, že i on od svého dospívajícího dítěte potřebuje něco dostat. Současná doba klade extrémní nároky i na rodičovskou roli, také oni chtějí být často perfektní, a když se něco nepovede, mohou to prožívat nepřiměřeně kriticky a také jsou často svým okolím kritizováni. Málo se hovoří o tom, že rodiče to mívají se svými dospívajícími dětmi velmi těžké. Období dospívání dítěte bývá někdy velkou a těžkou zkouškou rodičovské lásky. 

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Toxické aktivity

Všímejte si, co vaše mysl dělá, když jí není dobře.

9 min

Řeč nevědomí

Naučte se využívat pro práci se sny metodu amplifikace.

9 min

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Kým budu dnes?

Zasekli jste se v hlavě? Malý experiment vám dá novou energii.

10 min

Otevřít audio sekci

Mirka Chmelíčková

Psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka

www.cspap.cz