Žij tady a teď, v přítomném okamžiku! No dobrá, ale co když je to pro vás jako rada z jiného vesmíru? Jak se to vlastně dělá? Co když to vůbec nejde? Jako mnohé jiné, i tahle poučka je bez kontextu užitečná hlavně k tomu, aby nám naložila pocit viny a nedostatečnosti, když se to nedaří.
Nedávno přišel do redakce dopis: Jsem čtyři roky po rozpadu bezdětného manželství. Postavila jsem se na vlastní nohy, pokud jde o bydlení, obnovení řidičáku. Mám psa, o kterého se starám. Ale cítím, že nežiju v přítomném okamžiku. Já pouze fyzicky jsem, duše je někde jinde. Mám přátele, koníčky, jen nevím, jak z této vlastní bubliny ven. Jak žít přítomným okamžikem tělem i duší?
Je to zpráva příliš krátká na to, aby na jejím základě bylo možné rozsoudit, co je v pozadí popisovaného „života v bublině“. Ale zaujala mě, protože v minulém týdnu přišla na tenhle život v přítomnosti řeč ve čtyřech mých terapeutických sezeních.
V něčem je to jako mýtus, který si navzájem posíláme v bublině lidí zabývajících se duševním rozvojem. Prostě věta, se kterou tak nějak všichni souhlasíme, pokýváme hlavou… ale sama o sobě je nám ale naprosto k ničemu. Považme jen, jak moc nám slouží další věty typu měl bys spát osm hodin denně nebo nejez nezdravé jídlo. Jako informace dobré – ale stačí nám to samo o sobě k realizaci toho ušlechtilého záměru?
A to v tomhle případě víceméně máme technický návod, jak takový úkon vykonat. Žij přítomností si klade nárok na vaše prožívání. Můžeme si nadiktovat, co budeme prožívat? Po pravdě, moc ne – rozhodně ne nějak přímočaře. Spíš to můžeme ovlivnit v širším měřítku zájmem o kvalitu svého života a vztahů, prací se sebou a sebepéčí. Krom toho je možné být tady a teď pořád a neustále? Myslím si, že ne – a že by to vlastně ani nebylo žádoucí.
Někdy klienti třeba vlivem terapie, zážitků a větších změn ve svých životech více žít přítomností opravdu začnou a říkají: „Já jsem tu poučku samozřejmě dřív znal, ale vlastně bych nevěděl, že to vypadá takhle. Neuměl bych si představit plynutí životem v napojení na sebe samého, dokud jsem ten prožitek neměl.“ Inu, stejně jako si neumíme představit úzkostnou poruchu, dokud ji nežijeme. Věty, které padají v terapeutické konzultovně, zní třeba:
- „Mám pocit, že jenom čekám, až umřu, a mezitím se snažím nějak se zabavit.“
- „I když se teď zrovna mám dobře, jen vyhlížím a čekám, co se kdy dalšího pokazí. Pořád si dělám starosti s tím, co by mohlo, a dokonce ani nemuselo přijít – místo toho si užívat, co je teď.“
- „Pořád mám na sebe nějaké nároky, řeším, jak by věci měly být, což je samozřejmě zpravidla jinak než to, jak doopravdy v tuhle chvíli jsou. Místo toho, abych se proboha nechala žít.“
Od běžné únavy k derealizaci
V nějaké míře všichni známe rozdíl mezi tím, když žijeme, prožíváme a jsme teď a tady, a mezi tím, když se cítíme být vypnutí, odpojení, mimo kontakt se sebou i s druhými. Podívat se na to můžeme třeba optikou window of tolerance – k tomu, abychom neurologicky byli schopni jít do kontaktu a adekvátně reagovat na podněty zevnitř našeho těla i z venkovního světa, se potřebujeme vejít do nějaké optimální míry nabuzení celého našeho organismu.
Když je tělo přebuzené, třeba příliš ve stresu, hněvu nebo v úzkosti, vypíná se nám rozumné myšlení. A stejně tak nejsme schopni být pořádně přítomní třeba při dlouhodobém vyčerpání, nudě, velké únavě. Každý zmožený rodič s několikadenní spánkovou deprivací by mohl vyprávět o mozkové mlze a fungování z rutiny, zvyku a zodpovědnosti.
Současně tento běžný stav může přerůst do stavu chronického nebo patologického – třeba až do pocitu depersonalizace a derealizace, kdy mám pocit, že já sám nebo sama nejsem, že sama sebe necítím a nevnímám, že co se děje, působí nereálně, nebo že se to všechno děje někomu jinému.
Pojďme se podívat na některé důvody, které ovlivňují naši schopnost být tady a teď. A které nás naopak někdy zazdí ve stavu „fyzicky tu jsem, ale prožitkově moc ne“.
Tělo bez duše, nebo mozek bez těla?
Úsloví chodí jako tělo bez duše je trochu paradoxní. Aspoň dokud si bez duše nepřeložíme jako bez života. Lidé prožívající derealizaci, lidé žijící jako v bublině, přítomní jen fyzicky, jsou zpravidla odpojení hlavně od svého tělesného prožívání. Je to naše tělo, které nás spojuje s vlastními potřebami a emocemi.
Psali jste někdy ročníkovou práci? Učili se na zkoušky? Taky se vám dělo, že jste několik dní nebo týdnů nevnímali únavu, případně vám až po čtyřech hodinách psaní došlo, že máte strašný hlad, potřebujete na záchod nebo jste si přeseděli nohu? Vypnulo se vám někdy vnímání fyzických potřeb třeba i na pár týdnů, než jste v práci dokončili velký projekt? A taky už se vám stalo, že jste projekt odevzdali, zkoušku složili – a den nato dostali chřipku?
Umět se odpojit od těla je v mnoha situacích praktické – třeba když potřebujete nejprve utéct z místa ohrožení, než začnete cítit bolest. Když máte nemocné dítě a musíte se o ně postarat bez ohledu na vlastní vyčerpání. Když vás zítra čekají státnice. Ale stává se, že se od těla odpojíme dlouhodoběji.
Někdy proto, že napojení na tělo by nás propojilo taky s emocemi, které jsou moc bolavé. Protože jsme se naučili, že naše potřeby nejsou důležité. A třeba i jenom ze zvyku – tak dlouho jsme na své tělo zapomínali, až jsme na ně opravdu zapomněli. Jenomže jsme tělesné bytosti. Přesvědčujeme se, že jsme chodící mozky, často se tak chováme, ale není to pravda.
Tady jsme na stopě také tomu, kudy se můžeme po malých krůčcích vracet zpátky do přítomnosti – tedy přes tělo. Přes celkem jakékoliv uvědomování vlastního těla:
- Tělesný pohyb, cvičení, jóga, tanec.
- Zaměřená pozornost v obchodě nebo v restauraci na to, na co dnes mám chuť, co by moje tělo dnes dobře vyživilo.
- Cílené vnímání toho, jak mi ve sprše teče voda po kůži. Soustředěné natírání kůže krémem. Wellness. Nebo třeba podomácku vyrobený peeling z kávového lógru, když na wellness nemám peníze.
- Soustředění na vlastní smysly a to, co jimi vnímám. Vůně. Dotek plyšové deky. Studená voda, teplá voda. Pomalá vědomá chůze, třeba bosky. Pomalé pití čaje nebo kávy. Chvíle se zavřenýma očima na slunci.
- Poznávání sebe sama v sexualitě a objevování toho, co je mi příjemné.
- A vlastně jakékoliv další podoby mindfulness zaměřené na tělo.
Neprožité emoce, nedokončené příběhy
Dobře je nám v přítomnosti taky tehdy, když nám ani v těle, ani v mysli nevisí nějak moc nedokončených záležitostí. Emocí, které nebylo možné úplně odžít, nebo jsme se jim úspěšně ubránili, a tak si zalezly někam dovnitř do kouta naší duše – a teď se ozvou, když nám je něco připomene. Příběhů, které nemají rozuzlení nebo vyjasnění. Vět, které jsme potřebovali někomu říct, nebo od někoho slyšet. Gestalt terapeuti by to nazvali nedokončený kontaktní cyklus.
Nedokončené příběhy nám kradou energii a drží nás mnohdy v některé oblasti našeho života v minulosti. Zpravidla se nám líp dýchá a prožívá přítomnost, když se podaří je uzavřít. Ať už to zvládneme sami v sobě díky nějakému zážitku, po hlubokém rozhovoru s blízkým přítelem, nabráním odvahy a kontaktováním člověka, o kterého se jedná.
Někdy se podaří příběh uzavřít na terapii, třeba Gestalt Theatre Therapy to dělá prostřednictvím divadelní improvizace. Někdy je zřejmé, kdy a jak se příběh uzavřel, třeba nějakým konkrétním zážitkem, rozhovorem nebo rituálem. Jindy se nám prostě udělá v životě lehčeji, najednou nás život baví a jsme přítomní jako dlouho předtím ne… a ani nevíme, jak se to přesně stalo.
Dobré je si uvědomit, že mít v sobě nevyřešené věci není žádná patologie, ale život. Občas jsme prostě v procesu zpracovávání a ten může trvat déle, než by se komukoliv v našem okolí jevilo pochopitelné. Můžeme se snažit nechat sebou a svým tělem procházet emoce, které daný proces přináší, nebránit jim a žít daným procesem. Ale je nesmysl sobě nebo komukoliv jinému v duchu moderních new age pouček vyčítat, že něco zrovna teď „nemáme zpracované“.
Úzkost a potřeba kontroly
Úzkost se příliš nepřátelí s životem v přítomném okamžiku. „I když se teď zrovna mám dobře, jen vyhlížím a čekám, co se kdy dalšího pokazí.“ To je věta, která dobře ilustruje, jak nám úzkost krade radost z přítomného okamžiku. A funguje to i naopak. Když jsme v přítomnosti, jsme zpravidla klidnější, než když svou mysl zaměstnáváme tím, co se všechno teprve může stát. Na tento fakt míří různé meditační a relaxační techniky, které vedou naši mysl do přítomného okamžiku – jak pravil můj lektor z výcviku Gestalt Theatre Therapy Diego Maríno, „přítomnost je obvykle mnohem poklidnější než budoucnost“.
Tam, kde je úzkost hlavním podezřelým v kauze proč mi nejde žít tady a teď, ji obvykle potřebujeme vzít do hry. Co nám říká? Kde se vzala? Jak ji přijmout, nezahánět a současně v sobě najít taky dostatek klidu? Není možné si poručit a úzkost necítit, tak lidská duše jednoduše nefunguje. A tak hledáme způsoby, jak si dostatečně připustit myšlenku, že moje obavy z budoucnosti jsou jenom úzkost rozptýlená v organismu, které se nechce na nás skákat ve své syrové podobě, a tak hledá, na co se nalepit.
Jednou to bude obava, že mi pes vběhne pod auto. Jindy strach o děti nebo manžela. Anebo prostě amorfní strach, že se pokazí něco. Někdy se lidem uleví, když jim dojde, že pořád jde jenom o úzkost rozptýlenou v těle, a tak se můžu zabývat přímo jí, a ne tou myšlenkou, na kterou je aktuálně nalepená. Něčím se zaměstnat, nebýt přítomní, to bývá pro mnohé lidi docela funkční způsob, jak svou hlavu zaneprázdnit a znemožnit si úzkost cítit. A paradoxně někdy zafunguje učit se být přítomný – i se svou úzkostí. Už jsi tu zas, no dobrá, pojď, pobudeme tady spolu. Vezmu tě dneska za kamarády na pivo s sebou.
Potřeba kontroly s úzkostí dost často souvisí. Snažíme se třeba předejít jakýmkoliv rizikům a nepříjemnostem, ze kterých máme obavy. Jenomže pak se ocitneme v jiné pasti, kterou už jsme zmínili: „Pořád mám na sebe i na druhé nějaké nároky, řeším, jak by věci měly být, což je samozřejmě zpravidla jinak než to, jak doopravdy v tuhle chvíli jsou.“ A i to je naprosto lidské a přirozené – prostě máme nějaké představy, i když obvykle bývá energeticky úspornější učit se přijmout, že realita je teď jiná. A smysl má v našich rozhodnutích a postojích vycházet právě jenom z reality. Je to snadné? Jistěže ne.
Smysl, vášeň a zaujetí
Faktorů ovlivňujících naši schopnost žít v přítomnosti je určitě víc, zmíním ještě jeden poslední: Mám v životě něco, co mi dává smysl? Lidi, se kterými je mi dobře? Jsou v mém životě činnosti, které mě baví? Zažívám občas něco nového, mám chvíle, kdy mě něco zaujme nebo třeba docela pohltí, kdy mi čas rychle utíká?
Občas takové věci v životě máme, ale nepřikládáme dost velkou důležitost tomu se jim věnovat. Nedáme jim prioritu. A je to škoda – i takové nastavení totiž přispívá k tomu, že spíš rutinně fungujeme, než abychom žili a prožívali. Proto lidé tak často ožijí, zpřítomní se a ztělesní se, když se zamilují, ale taky když najdou nějaký koníček nebo téma, které je baví a kterému propadnou. Může to být samozřejmě i tak, že do našeho života přijde třeba deprese a připraví nás o veškerou radost právě z těchto věcí, které nám dřív dávaly smysl – to je ale ještě jiný příběh.
Když se podrobněji podíváme, co všechno hraje roli v tom, jak moc jsme schopní být v přítomném okamžiku a napojení na sebe i na svět kolem sebe, začne dávat smysl, proč se to nedá jednoduše zařídit rozhodnutím a lusknutím prstů. Ano, je to něco, o co stojí za to usilovat. Je to něco, co nám může pomoci žít plnější život. Stojí za to zamyslet se, co by mi pomohlo být víc tady a teď a míň jindy a jinde.
Ale taky je fajn vědět, že nejde o žádnou poruchu, když to jde občas ztěžka. Hledání smyslu a vášně v životě, obnovování kontaktu s vlastním tělem, sžívání se s vlastní úzkostí a balancování, kolik kontroly nad svým životem si nechat a kolik jí pustit, učení se nakládat s vlastními emocemi tak, ať dovedu v celém spektru prožívat ty příjemné i ty nepříjemné… to všechno jsou přece nelehké a vlastně celoživotní úkoly, které tak nějak patří k tomu být člověk.