Rapidně stoupá množství dětí, které se narodily značně nepřirozeně. Neprošly totiž porodními cestami své matky. Jsou v něčem jiné? Postrádají klíčovou zkušenost přirozeného porodu? Jak je ovlivnilo náhlé vytažení na světlo světa?

Dvouletý Mates je jako neřízená střela. Bezhlavě se vrhá do všeho a nedbá přitom na zdraví svoje, o ostatních nemluvě. Stále je samá boule, a to ho máma vodí na kšírách. Kde se tato Matýskova vlastnost vzala? Jeho máma v tom má jasno: je to přece císařátko, dítě narozené císařským řezem. Matesovi prý stále chybí tlaky na hlavičku, které měl přirozeně prožít při porodu, nebyl „zatlačen“ na svoje místo na světě. A tak to podvědomě stále hledá.

Další matky, které rodily sekcí, touto zkušeností zase omlouvají jiná chování svého dítěte. Například Petry dcera je neprůbojná. Prý proto, že se nemusela snažit při porodu – stále čeká, že její záležitosti vyřeší jiní.

Pohled gynekologa

K tématu hovoří Doc. MUDr. Michal Mára, CSc. z Gynekologicko‑porodnické kliniky 1. LF UK v Praze (www.gynendoskopie.cz)

„Císařský řez se v průběhu 20. století stal jednou z nejčastějších ženských operací v reprodukčním věku a jeho frekvence, především v hospodářsky vyspělých zemích, neustále stoupá. V 70. letech minulého století se rodilo císařským řezem jen něco více než 10 % novorozenců, dnes je těchto porodů přibližně trojnásobek. Příčin je celá řada a lze je rozdělit na medicínské i společenské. Mezi medicínské důvody patří stále usilovnější snaha o včasnou diagnostiku nitroděložní tísně plodu (hypoxie) před porodem i v průběhu porodu (moderní přístroje umožňující tzv. fetální monitoring), možnost otěhotnění i pro ženy starší a nemocné a několikanásobně častější výskyt dvojčat (metody asistované reprodukce, mimotělní oplodnění). Příklady společenských příčin jsou větší tlak rodičů na dokonale zdravé novorozeně, strach lékařů z případných právních dopadů neúspěchu porodu, přání některých žen vyhnout se bolesti nebo močové inkontinenci spojené se spontánním porodem či tendence některých porodníků naplánovat si porod své pacientky na konkrétní hodinu a den. Jde o trend příznivý, nebo naopak varující a nebezpečný? Ještě do nedávné doby platilo, že porod spontánní čili vaginální (vedený přirozenými porodními cestami) byl považován za jednoznačně bezpečnější pro matku, protože byl spojen s několikanásobně nižší mateřskou úmrtností a s jejich výrazně nižší nemocností. Císařský řez byl proto doporučován (a lékařskou obcí v případě sporů schvalován) pouze v jasně jmenovaných, tzv. indikovaných případech. Dnes se tato situace velmi výrazně mění. V současnosti, ruku v ruce s dynamickým rozvojem medicíny, včetně oblastí chirurgie a anestézie, je za nejbezpečnější porod pro matku i plod mnohými porodníky a gynekology považován plánovaný císařský řez (tedy takový, kde nepředchází vaginální, často mnohahodinový porod „na zkoušku“), neboť s ním je, podle některých nových dat, spojeno nejnižší riziko pro matku i plod. Na druhou stranu se spekuluje o možném negativním vlivu naplánovaného operačního porodu na poporodní adaptaci novorozence či na jeho pozdější neuro‑psychický vývoj („absence fyziologického stresu při spontánním porodu) a nelze též zapomínat na riziko prasknutí dělohy v průběhu následné gravidity u matek po císařském řezu, což často vede k dalšímu plánovanému císařskému řezu… a  kruh, možná začarovaný, se tak uzavírá.“

Za všechno může „císař“?

Dr. Jane Englishová, autorka knihy Born cesarean (Zrozena „císařem“), vypočítává v souvislosti s operativním narozením mj. následující změny psychiky:

• Jelikož je operativní porod záležitostí minut, nikoli hodin, takto narození lidé svůj porod dostatečně neprožijí, chybí jim zážitek narození a tak jim trvá roky, než se začnou cítit plně narození. Do té doby mají problém s vlastními hranicemi a pocitem sebe sama.
• Císařským řezem narození lidé očekávají, že péče a výživa bude vystřídána otravou a útokem. Otravou má autorka na mysli narkotika podaná matce (dnes se ovšem s výjimkou akutních, neplánovaných sekcí provádí většina těchto operací pouze v lokální anestezii). Útokem Englishová míní „násilné vyrvání dítěte z matčina vyživujícího lůna“.
• V těle těchto lidí – například v krku – prý zbývá nezdravé napětí, neboť jejich hlava byla při porodu tažena, namísto aby zažila spíše postrkávání.
• Mají též problémy ve vztazích – vztah s druhou osobou podle jejich chápání je buď úplný a dokonalý, nebo neexistuje.
• Mají problém se zaměřením na cíl, nedokážou k němu směřovat – ani to se totiž při porodu nenaučili.
• Neznají své limity a místo na světě, neboť na ně nebyli zdravě a přirozeně při porodu zatlačeni. Nevědí, kam patří a jak se vztahovat k něčemu většímu než jsou oni sami.
• Mají pocit, že pomoc vždy přijde, aniž by o ni museli usilovat či žádat.

Podle dr. Williama Emersona, který se přes dvacet let zabývá terapií „císařského porodního traumatu“, je zase velkým postižením pro dítě neplánovaný císařský řez. Však považte: dlouhé hodiny vzdorujete tlakům, bojíte se o život a snažíte se, avšak bezvýsledně. Nakonec sice přijde pomoc, ale s vaším snažením nemá nic společného.

Takto narozené děti mají podle Emersona trauma uložené hluboko ve svém nevědomí. V noci se budí, neutišitelně pláčou, mají problémy se zažíváním, brání se dotyku. Trpí nízkým sebevědomím, neumějí směřovat k cíli a mají problém s vlastními hranicemi.

Trauma jako živnost

Zní to docela drsně, že? Obzvlášť, když si uvědomíme, že se dnes u nás rodí císařem asi pětina dětí. Ve Spojených státech, Itálii či Brazílii je to ještě víc. Trend navíc stále stoupá.

Je to ale opravdu tak zlé? Možná matky dětí narozených tímto způsobem jenom svádějí na „císaře“ chování, jež by jejich děti vykazovaly, i kdyby se narodily bez použití skalpelu. A Englishová s Emersonem mají z propagace „císařského traumatu“ živnost.

Když jsem hledala vědecké studie na dané téma, byla jsem překvapena: žádné jsem totiž nenašla. Požádala jsem dokonce o rešerši v Národní lékařské knihovně – a opět nic.

Znám řadu žen, které jsou s povahou svého císařátka spokojeny. Mají pohodové a optimistické dítě, a pokud si jeho povahu dávají do souvislosti s porodem, jsou plny vděku. Například Lucie si myslí, že její syn je díky „císaři“ optimistický, důvěřivý a spokojený – vždyť se nemusel na svět drát, lékaři mu pomohli. Nezažil hodiny silných tlaků a nedostatku kyslíku, nenarodil se celý pomačkaný, ale „jako císař“ – s maximálním komfortem.

Proč chybí odborné studie?

Jak to tedy je? Je sekce pro dítě požehnáním, nebo prokletím? Po řadě diskusí s kamarádkami, matkami císařátek, jsem se rozhodla vyhledat odborné studie na dané téma. Přes  různé názory maminek (a vlastně také díky nim) jsem se totiž nemohla ubránit dojmu, že jejich děti jsou úplně normální. Některé aktivnější, jiné pasivnější, některé poslušnější, jiné tvrdohlavé. Prostě normální děti.

Osobní dojem ovšem pochopitelně může klamat a ze zhruba desítky případů taky těžko dělat statistiku. Když jsem však hledala vědecké studie na dané téma, byla jsem překvapena: žádné jsem totiž nenašla. Požádala jsem dokonce o rešerši v Národní lékařské knihovně – a opět nic.

Existuje spousta studií, týkajících se vlivu císařského řezu na rizika různých onemocnění, ale patologické vlivy na psychiku nikdo nezkoumal. Příčina je, domnívám se, nasnadě: není důvod. Porod je sice klíčovou událostí v životě člověka, avšak skutečnost, zda šlo o porod normální, nebo operativní, na psychiku určující vliv nemá.