Občas si říkám, jaké by to bylo, kdyby životy byly jako rovnice – kdyby byly přehledné, odvoditelné a bylo by jasné, co je příčina a co následek. Možná by se pak dalo říct, jak vzniká zdraví a jak vzniká nemoc. A jak porazit duševní trápení.
Tomáš by možná zapadl do rovnice, kterou občas máme spojenou s vyvrheli. Polovinu svého života bral drogy, dlouhá léta strávil ve vězení a na ulici. V naší terapeutické komunitě byl celkem třikrát, v prvních dvou případech vždy jen na pár týdnů nebo měsíců, naposledy téměř na rok. Byl to pro něj velký úspěch, přesto odešel možná dřív, než měl.
Před pár dny umřel. Představuji si ho jako to dítě, které přišlo na svět a které mělo před sebou celý život. A nějak mám potřebu, asi hlavně pro sebe, dát jeho životu hlas.
Rovnice závislosti
Přestože drogy Tomáše provázely „jenom“ polovinu jeho života, mám za to, že závislost – jako způsob, jak si z vnějšku dodávat něco, co si neumím dát zevnitř – byla jeho celoživotním společníkem. Byl to i způsob, jakým se sám identifikoval. Mohli bychom tedy porozumět Tomášovu životu, pokud správně vysvětlíme, co je závislost?
Věřím, že tradiční vysvětlení závislosti v rovině „chemického háčku“, který nás po požití nějaké látky chytí a nepustí, je na ústupu. Dalších vysvětlení závislosti jsou ale zástupy – od neurobiologického onemocnění mozku přes teorie týkající se sociálních vlivů na závislostní chování až po vysvětlení spirituální.
Zajímavý pohled nabízí docela čerstvý článek Hanny Pickard, jehož překlad pod názvem Hledání smyslu v chronické závislosti přinesla důležitá platforma Závislosti komplexně. V podstatě souhlasím se sdělením, které nese: dívat se na závislost čistě jako na onemocnění mozku je mylné, protože užívání návykových látek je vlastně problém jinak psychiatricky nemocných lidí, kteří na rozdíl od těch jinak „zdravých“ z užívání „nevyrostou“. Zároveň mi tam ale něco nesedí – protože závislost je něco hlubšího než užívání heroinu, a duševní utrpení je něco hlubšího než psychiatrické onemocnění.
Na otázku „Co je závislost?“ neexistuje jednoduchá odpověď. Pokud ji hledáme, ztrácíme právě ty lidi, kterým se snažíme pomoct. Tím neříkám, že bychom odpověď hledat neměli. Měli bychom ale pamatovat na to, že vždycky jde jenom o kus pravdy a že možná celou ji nikdy neodhalíme.
Rovnice obyčejného šílenství
Optikou toho nemocného by se dalo říct, že Tomáš byl narkoman, psychiatrický pacient a člověk s bohatou trestní minulostí. Jinou optikou bych řekl, že to byl člověk, kterému bylo samému se sebou těžko a v drogách nacházel útěk a úlevu, kterým nedokázal odolávat. Že to byl člověk, který se ve své duši necítil úplně v bezpečí a doma. A že to byl člověk, který neuměl být s mnoha svými pocity, člověk, na kterého byl svět občas příliš složitý. A který nevěděl, za co na světě bojovat – nebo to věděl, ale necítil.
Byl to člověk, ve kterém bylo hodně vzteku, agrese a hlavně nedůvěry. Taky vřelosti, smyslu pro humor a něčeho, kvůli čemu ho lidi měli rádi a díky čemu i on dokázal mít rád je – i když takovým svým křehkým způsobem, protože to pro něj znamenalo nedůvěřovat své nedůvěře. A taky v něm bylo hodně hledání (asi ani on sám úplně nevěděl čeho) a potřeby si tím hledáním projít sám.
Tomáš nebyl černobílý. Setkalo se s ním v životě hodně lidí a mnoha z nich ublížil. A Tomáš byl hlavně člověk, stejně jako my ostatní. Něco uměl a něco ne – jen zrovna to, co neuměl, mělo moc ho zabít. Proto přišel k nám do komunity.
Pamatuji si na jeho přestup do první fáze před lety, kdy řekl: „Chci se naučit žít, protože to neumím.“ Potom zazpíval When September Ends od Green Day a já měl pocit, že je na správném místě. O pár týdnů později z komunity odešel a pokusil se předávkovat léky.
Kde se stala chyba?
Rodiče a blízcí závislých, oni sami i ti, co s nimi pracují, se často ptají sami sebe nebo těch druhých, kde se to vlastně zvrtlo. Co bylo špatně? A když přemýšlím o Tomášovi, jediná upřímná odpověď, která mě napadá, je: „Nevím.“
Napadá mě hodně událostí v jeho životě, které jej formovaly; psychiatrických diagnóz, které mu byly přiděleny; bolestí, s nimiž se neuměl smířit. Ale nějak nemám pocit, že by cokoliv z toho bylo „ono“.
V roce 2006 napsal Alexander Masters knížku Stuart: A Life Backwards, podle které byl natočen i stejnojmenný film s Benedictem Cumberbatchem a Tomem Hardym. Obojí co nejvřeleji doporučuji. Velmi hezky například ukazuje, jak život často vzdoruje vysvětlení, a to největší, o co se můžeme snažit, je porozumět člověku, který jej žije.
Takové hledání je totiž lákavé, protože se snažíme přijít na kloub nějaké záhadě, na základě které to najednou udělá „klik“ a všechno bude dávat smysl.
A často to tak bývá – je velmi potřebné, aby člověk procházející duševním trápením své zkušenosti nějak porozuměl, dal jí příběh. I to je důležitý aspekt psychoterapie, protože porozumět mému životu mi umožňuje ho převzít do svých rukou. Jsou ale často lidé a zkušenosti, kde hledání kauzalit a vysvětlení vede jen k tomu, že ty lidi a jejich zkušenosti redukujeme. Ořezáváme je do podoby, která není věrná pravdě.
Při trávení času s Tomášem mi Stuart, hlavní postava zmíněného příběhu, často přicházel na mysl. Stejně jako pár slov, která použil J. D. Salinger k popsání jedné z postav: unequipped to meet life. A taky koncert Glena Hansarda, který jednu svoji píseň uvádí vyprávěním o své známé, která can’t help but fuck up.
Bylo něco, na co Tomáš nedosáhl, co neuměl. Co bylo větší než on, a proto se tomu nedokázal postavit a kráčel životem sebedestruktivně. Věřím, že něco takového máme všichni, ale naštěstí většinu z nás nezvládání těch „našich“ věcí tolik neohrožuje na životě.
Závislost dokáže mít ohromnou sílu. Je to jako pomocník, kterého pozvete do svého domu, protože na něco prostě nemáte. On pak vaší nemocnosti využije, a než se nadějete, vašemu domu vládne a je velmi těžké se mu vzepřít nebo ho vyhnat. Je už totiž zabydlený a nechce se mu.
Navíc, je už pro vás něčím známým a jistým ve světě, který je nejasný a snadno otřesitelný. To dává určité bezpečí, jakkoliv zvenčí těžko pochopitelné.
Sedm miliard světů
„Tak tohle byl celý život, pěnkavko, a já nevím, byl‑li ze šťastné látky,“ napsal Karel Čapek.
Na Tomášův pohřeb jsme se rozhodli jet z týmu všichni, kteří jsme mohli. Obřad proběhl v katolickém kostele. Byl dlouhý, usmiřující a utěšující. Rozloučili jsme se s někým, kdo nám byl velmi blízký. S každým z nás strávil mnoho hodin v souznění, v konfliktu nebo i třeba jen tak, u kafe. Taky tam byla vděčnost Tomášovy rodiny, že jsme přijeli, a od nás taky – že jsme mohli.
Jestliže je v našem světě momentálně nějakých sedm miliard vnitřních světů, tak jeden vyhaslý zdánlivě nemusí znamenat moc. Zároveň každý z těch světů je natolik jedinečný, že jeho vyhasnutí znamená mnoho. I pro ty jiné světy, kterých se dotkl a ve kterých něco zanechal.
Do mého života Tomáš přinesl mnoho, co se mnou už zůstane, a mnoho jsem se díky němu naučil. A taky mě naučil „trik se sirkami, co znám z basy“.
Občas si říkám, jaké by to bylo, kdyby byly životy jako rovnice – kdyby byly přehledné, odvoditelné a bylo by jasné, co je příčina a co je následek. Životy se ale zjednodušení vzpírají a tak je to v pořádku.
Říkám si, že smysl má povyprávět i subjektivní příběh, který nepřichází s žádným světoborným rozuzlením, dokud je v něm kousek porozumění a pokora pro to, co je nevysvětlitelné.
A taky si říkám, že jedním z úkolů nás, terapeutů, je dovolit klientům, ať jsou pro nás důležití. I to je léčivé.
