Pokud chceme pochopit svět závislého člověka, musíme se ve svém přemýšlení dostat „za“ drogu, na které je závislý. Závislost totiž není věc látky, na kterou je navázána – je to věc našeho vztahu k sobě, druhým i světu. Závislost je především jeden ze způsobů, jak zvládat život.

Přijměme na okamžik myšlenku, že každé chování má svoji funkci a plyne z nějaké potřeby. Že to, co člověk dělá, bývá smysluplné, i když se to tak nemusí zdát. A že pravděpodobně to zrovna takhle potřebuje. Platí to i pro narkomana, který si vpouští do žíly drogu?

Mám za to, že ano. Když poslouchám příběhy klientů v naší komunitě, jsou to příběhy plné bolesti, smutku, zlosti, toužení. A útěku – od těchto pocitů, od sebe, od světa.

Připomíná se mi často jedna postava z povídky Jeroma D. Salingera, o které autor píše, že je unequipped to meet life – nevybavena k tomu se setkávat se životem. Stejně jako té postavě, i jim jako by chybělo něco, co by jim umožňovalo setkávat se s životem. Nějaké dovednosti, díky kterým by byli schopnější užívat si toho dobrého a zvládat to špatné.

Tyto dovednosti se ale většinou ani neměli kde a jak naučit. Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, co to je léčivé prostředí a jak je ho zejména v dětství zapotřebí, abychom uměli vyjít z izolace a bezmoci. Závislost bývá způsob, který závislému v minulosti pomohl nebo umožnil přežít, protože takové prostředí mu nebylo dopřáno.

Překonání propasti

Britský žurnalista Johann Hari tvrdí, že opakem závislosti není střízlivost, ale blízkost. Podporuje tím vidění závislosti a vůbec světa, ve kterém má pochopení druhých přednost před jejich souzením z pozice toho, co je „správné“. Takové pochopení pramení zejména z ochoty překonat propast mezi „my“ a „oni“.

Tato propast bývá často shrnuta v tvrzení: Můžou si za to sami. Je toto tvrzení pravdivé? Ano i ne. Je to mýtus i fakt, kde jedno za druhé zaměňují samotní závislí, ale i „nezávislá“ veřejnost.

Za svoji závislost si může člověk sám asi natolik, jako za svou depresi. Věta můžou si za to sami obsahuje přesvědčení, že závislost je věc vůle a že závislí se buď své závislosti zbavit nechtějí, nebo jsou slabí. V obou případech nám toto přesvědčení umožňuje jimi pohrdat a nebrat je příliš vážně.

Proč se na narkomany díváme často jako na „méně‑lidi“? Proč jsou nám odporní a štítíme se jich? Věřím, že do velké míry i proto, že odrážejí naše vlastní závislosti a neupřímnosti. Naše vlastní tendence hledat uspokojení venku a utíkat od sebe.

I když to zní zvláštně, právě tyto pocity, které jsme pravděpodobně někdy vůči někomu zažili každý, nám mohou pomoci se s nimi dostat do kontaktu. Pochopit je skrze to, co máme společné.

Být závisle a být poctivě

Mám za to, že zmíněná propast je iluzí. Tato iluze má funkci: chrání nás před pravdivějším nahlédnutím na sebe. Copak všichni občas nehledáme vnější zdroje spokojenosti v drogách, vztazích, penězích nebo ocenění od druhých? Copak všichni občas nežijeme v přesvědčení, že nám bude dobře, až budou ty „správné“ okolnosti? Že za naše potíže mohou ostatní, „ti nahoře“, vláda…

Myslím si, že můžeme existovat dvěma způsoby, a to závisle nebo poctivě. Přitom ale nejde říct, že platí buď / anebo. Prosím, chápejme také všechna slova, zejména „poctivost“, bez jakýchkoliv morálních konotací – závislost není záležitostí etiky. Při těchto způsobech jde o to, jak jsme, a to je věc postihnutelná pouze bez hodnocení.

Různé národní i nadnárodní plány mající za cíl „vymýtit“ závislosti vycházejí většinou z mylného přesvědčení, že na vině jsou drogy.

Když jsem závisle, znamená to, že moje prožívání je závislé na něčem vnějším. To je úplně normální, protože se mě svět nějak dotýká a ovlivňuje mě, ale když jsem závisle, tak u těchto pocitů nezůstávám, ale utíkám od nich. Jsem tak trochu v útěku od sebe, od nepříjemných nebo nesnesitelných pocitů. Jsem konformní. V závislosti se sami sobě vzdalujeme, protože něco necháváme, aby nás ovládalo.

Kanadský lékař Gabor Maté říká, že závislost je vždy slabou náhražkou lásky. U našich klientů v komunitě vidíme často, jak nenaplněná potřeba dítěte po lásce způsobuje, že si ji nejsou schopni dát sami. Potom ji hledají venku. Každý přeci potřebuje občas obejmout a říct, že to bude dobré. Problém těchto úniků ale spočívá v tom, že hledáme řešení venku a nutně selháváme.

Když jsem poctivě, znamená to, že jsem u sebe, plně přítomný a otevřený vůči tomu, co se odehrává venku i uvnitř. Je to, když zůstávám sám sebou, i když mi je hrozně. Když zůstávám zranitelný, i když bych mohl svou bolest překřičet a dělat siláka.

Být poctivě zdaleka neznamená, že mi bude pořád dobře – ale že i v častém „nedobře“ zůstanu u sebe. Že mám (nebo chci mít) důvěru, že mé pocity jsou v pořádku, ať jsou jakékoliv.

Pokud umíme být poctivě, můžeme se učit lépe přijímat rány osudu, smutek, bolest. Můžeme je lépe integrovat do své osobnosti a chápat je jako nedílnou součást svého životního příběhu. A pak psát další kapitolu.

V různých okamžicích svého života se tedy pohybujeme mezi tím, že jsme u sebe, nebo utíkáme, ale tak je to v pořádku. Někdy jsou naše pocity tak nesnesitelné, že aktuálně nevidíme jiný způsob, jak se s nimi vypořádat, než jim utéct nebo si nasadit masku. Jde o způsoby bytí na světě, kdy to, co děláme, je často jediný možný způsob v tu chvíli.

Nakonec je to tak, že všichni děláme to nejlepší, co aktuálně umíme. Dosáhneme jen tam, kam dosáhneme, a uvědomujeme si jen to, co si uvědomujeme. Není nám pak nic platné, když si říkáme, co by bylo, kdybychom byli moudřejší, zkušenější, silnější… V tu chvíli jsme prostě nebyli a je to v pořádku. Nyní se ale můžeme naučit i jiné způsoby a příště se zachovat jinak.

Cesta ze závislosti

A jak se to tedy má s tvrzením můžou si za to sami? Jeho mytická složka nás chrání před tím uvědomit si, že feťák přede mnou je především člověk, stejně jako já. A že máme mnohem více společného než rozdílného.

Zároveň je ale faktem, že závislý nutně musí vzít život do svých rukou, aby se vyléčil. Musí převzít autorství svého životního příběhu – a být za něj odpovědný. Velmi dobře tento paradox vystihuje Heinz‑Peter Röhr, který říká, že závislí lidé nejsou vinni tím, že se stali závislými, ale mají odpovědnost za „vzniklé škody“.

Není reálné říct drogám „ne“, když nemám čemu říct „ano“.

Nikdy nemůžu změnit něco, za co nepřevezmu odpovědnost. Závislost tedy je i není věc vůle. Podobné rozpory jsou v naší duši na denním pořádku a je nutným uměním naučit se je přijímat, protože snaha rozpory vyřešit vede k jednoduchým, ale neúplným odpovědím.

Různé národní i nadnárodní plány mající za cíl „vymýtit“ závislosti vycházejí většinou z mylného přesvědčení, že na vině jsou drogy, a stačí tedy lidem znemožnit přístup k nim. V podobném duchu se nese i primární prevence.

Závislost u lidí ale není způsobená neinformovaností o rizicích drog, ale tím, že si prošli bolestmi, které nemohli nebo neuměli zpracovat, a drogy – neboli být závisle – byly jediným způsobem bytí, který nesnesitelně nebolel.

Účinnou prevenci by v těchto případech představovala různá místa s terapeutickým potenciálem, která by poskytovala člověku možnost nebýt ve svých trápeních sám a bez pomoci. Taková pomoc by mu umožňovala nepadat do závislosti, ale naopak by jej povzbuzovala v cestě k sobě. Učila by jej, jak takové situace zvládat, kde hledat a jak využívat své vnitřní zdroje.

Není reálné říct drogám „ne“, když nemám čemu říct „ano“. Cestou ze závislosti není nedostupnost látek, na kterých je možné být závislý. Cestou ze závislosti je lidskost, navázání důvěry ve společnost, která na sebe dokáže poctivě nahlížet a uvědomit si, že ve spoustě věcí jsme závisle stejně jako narkomani, jenom způsoby, které jsou sociálně přijatelnější.

Čím víc si budeme všímat toho, když utíkáme od sebe, tím chápavější budeme k takovému utíkání u druhých. A čím méně budeme mezi sebou stavět zeď, která se nazývá „hodnocení“, tím více budeme chápat druhé i sebe. A poznávat, že závislost je něco, co v sobě máme každý.