Ještě jednou zažít blízkost

Chci se tentokrát zamyslet nejen nad setkáváním s druhými, ale také nad smutnější stranou téže mince – nad pocitem osamělosti a nad nepřítomností blízkých lidí, kterým o nás jde a kteří nám rozumí. Blízkost je hodnotou, která se v ideálním případě děje při našich setkáváních. Blízkostí míním více věcí – pocit zájmu o druhé, dávaní a přijímaní lásky (ať už partnerské, přátelské, rodičovské atd.), přesvědčení, že nám druzí v zásadních věcech rozumějí, že nás podporují.

Vytvoření blízkosti je pravděpodobně pro většinu z nás složitý proces, a pokud máme pocit, že se nám k ní s nikým přibližovat nedaří, můžeme se lehce ocitnout na místě její absence, tj. v pocitu osamění, nepochopení, nezájmu. Co mám na mysli pocitem osamění? No, asi se to musí prožít a nevím, zda ho všichni prožíváme stejně – u mne jde především o pocit, že i kdybych mohla s někým blízkým být a mluvit, stejně bych nedokázala vysvětlit, jak se cítím, a dostat se z toho pocitu, že jsou všichni lidé příliš daleko a „jinde“ na to, aby mi rozuměli. Znáte takový pocit nebo něco obdobného?

Pro mne představuje jeden z těch základních životních pocitů, které nejsou vůbec příjemné, ale u nichž přesto nějak cítíme, že se v nich dotýkáme něčeho hodně podstatného – možná dokonce nějakého vnitřního „jádra“ nás samých. Existenciální filosofové a psychologové by řekli, že se jedná o základní prožitek, v němž jsme si vědomi svého bytí a toho, že je zcela na nás, jak s naším životem a s námi samými v něm naložíme.

Nechci rozhodnout, zda jde o takhle elementární prožitek – každopádně jde ale o pocit, který se zdá být podstatný (ač je zároveň velmi bolestný) přinejmenším v tom, že jsme v něm se svým opuštěným „já“, které se cítí zcela samo a musí tento zážitek nějak překonat.

Touha po porozumění beze slov

Nedávno jsem objevila článek, který mne nadchl právě tím, jak se prožitek samoty pokusil popsat. Jedná se o text s přiléhavým názvem O pocitu osamělosti (On the Sense of Loneliness), který napsala jako svůj poslední článek významná britská psychoanalytička Melanie Kleinová. Osamělost popisuje jako pocit, který vzniká kvůli tomu, že jsme na úplném počátku našeho života prožívali dokonalou blízkost a spojení s matkou a nyní si uvědomujeme, že se takový pocit totální blízkosti již nikdy v životě nebude znovu opakovat.

Předpoklad, že takový raný vztah s matkou dítě prožívá a i v dospělosti si na něj nějak nevědomě pamatuje a srovnává s ním všechny vztahy příští, je spekulativní a nemusíme ho přijmout. Můžeme ale prostě vyjít z pozorované skutečnosti, že pocit osamělosti prožíváme, a brát vysvětlení Kleinové jako jednu z možných interpretací jeho příčiny.

Její popis pocitu osamělosti je každopádně podnětný – osamělost se podle Kleinové projevuje jako „všudypřítomná touha po nedosažitelném dokonalém vnitřním stavu“. Pocit osamění vzniká vposled kvůli tomu, že cítíme v každém přiblížení k jinému člověku určitý deficit vůči dokonalému stavu pochopení, splynutí a sjednocení – ať už tento dokonalý stav někdy nastal nebo je to pouze ideální konstrukt, s nímž srovnáváme nedokonalou realitu.

Tento ideál dokonalého splynutí a rozumění, který si v sobě dle autorky neseme, je tragická záležitost: způsobuje totiž, že žádné porozumění, kterého se budeme v průběhu života snažit dosáhnout ve vztahu k jinému člověku, nebude zcela uspokojující – vždy nám bude k dokonalému setkání něco chybět. Tudíž vždy budeme také více či méně pociťovat vlastní samotu. „Jakkoli je v pozdějším životě uspokojující sdílet myšlenky a pocity s milým člověkem, přetrvává tu neuspokojená touha po porozumění beze slov.“

Upřímně řečeno nevím, zda má kdo z nás ve své psychice tento ideál zakořeněný. Ale i pokud nikdo, odpovídá alespoň pro mne tento popis do velké míry tomu, jak pocit osamělosti prožívám – totiž jako stav, v němž k druhému člověku vede nekonečně dlouhá cesta, kterou nejsem schopna ze sebe k němu ujít, jako pocit, že pokud druhý nedokáže být se mnou jaksi opravdově a beze slov mi absolutně porozumět, zůstává pro mě nedosažitelně daleko.

Pokud však existuje takovýto pocit osamělosti, mohou vztahy – znovu, jakékoli od vztahů rodičů a dětí, po vztahy přátelské a partnerské – být skutečnými „setkáváními duší“, jak se o nich s romantickým patosem občas mluví? Existuje mnoho smutných, osamělých duší, které jsou přesvědčeny, že žádný stav splynutí duší není a být nemůže. Tak třeba Pascal Lainé v knížce Krajkářka posmutněle uzavírá, že „duše jsou nevyhnutelně souběžné světy, kde objetí, ba i ta nejdůvěrnější splynutí vyjevují jedině navždy neutišenou touhu po opravdovém setkání“.

Jakýkoli vztah je z tohoto pesimistického pohledu jen neustálým frustrujícím míjením dvou duší toužících po setkání. A možná zpívá o podobné osamělosti a nedosažitelnosti sebe sama pro druhého člověka i Richard Müller ve své písni Nespoznaný:

V izbách nik a v zrkadle tá istá tvár
A deň je nádherný len ja som sám
Konečne chcem ťa nájsť v kolotoči
neistôt
V kolotoči tápania
A keď už ťa mám
Keď ťa mám
Ostávam
Nespoznaný

Naděje na opravdové setkání

Jsem přesvědčena, že situace člověka a jeho vztahu k druhému a druhým není tak pesimistická, jak by se mohlo zatím zdát – setkávání s druhými není jen míjením a neporozuměním, v kterých nikdy nedokážeme uspokojit naši touhu po dokonalém stavu porozumění. Jistě, setkávání nenaplňující a „nijaká“ být mohou a jistě si každý dokáže mnoho takových vybavit – třeba když hovoříme s někým, koho příliš neznáme, a vymýšlíme, jak udržet plynutí nezávazného, nekontroverzního hovoru – společenské small talk.

Nicméně jsem přesvědčena, že skutečně naplňující setkávání, ve kterých nezůstává místo pro vnitřní pocit prázdnoty, též existují. Věřím, že i taková setkání si dokážete vybavit – nebo ne? Pro mne je to třeba společné prožití nějakého filmu, které mohu sdílet s druhým – jak v podobě společného sledování, kdy se na sebe ve stejných okamžicích pousmějeme a „víme“, tak třeba v následné diskusi.

Možná se taková setkání, takové spojení duší, dějí častěji, když intimně hovoříme o nějakém svém trápení – smutek, zklamání a bolesti se nás dotýkají tak hluboce, že i promluva o nich se nám většinou zdá bytostná. Otevíráním svých třináctých komnat odkrýváme nejtajnější a zřejmě i nejhlubší vrstvy sebe a pozvání jiného člověka do těchto míst provází pocit, že nás někdo skutečně poznal.

Mám takové podezření, že trochu násilnou snahou o dosahování pocitu blízkosti je obliba některých párů v hádkách – následné usmiřování je pak totiž emocionálně vypjaté a zároveň uspokojující a zdá se, že překonáním „bouře“ vztah ještě nabyl na síle.

Je možné, že bolest působí jako katalyzátor hlubokých setkání lépe než zážitky štěstí a radosti – prožitky radosti se často popisují jako povznesení, kterým se snažíme alespoň krátkodobě oprostit od naší jinak náročné existence. Ale ani tohle nemusí platit univerzálně – ostatně v psychologii jsou všechna univerzálně platná tvrzení podezřelá, protože každý z nás je bytostí zcela jedinečnou, a zůstává otázkou, zda nějaký psychologický princip nebo pravidlo může platit pro všechny bez výjimky.

Každý z nás tedy pocit opravdového setkání pravděpodobně prožívá v jiných okamžicích – někdo při sdílení radosti, někdo při intenzivním rozhovoru o nějakém společném tématu, při společném poslechu hudby … příkladů by se našlo nepřeberně.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pocit skutečného setkání znám. Ale znám i ten pocit osamělosti, kdy se všechna pomoc zdá nedosažitelná, kdy je člověk jen sám se sebou a naprosto osamělý. I takové stavy jistě znáte také vy a jsou to pocity, které se objevují právě ve vztazích, protože osamělost spočívá v tom, že chybí někdo druhý, kdo by nás vyslechl, pochopil, duševně nebo fyzicky obejmul. Pak prožíváme to krajkářčino míjení duší, bytí vedle sebe, ale nikoli spolu, v němž narážíme jen na někoho cizího, kdo nám není s to porozumět.

Prožívání pocitu osamělosti a nepochopení je ze své podstavy veskrze negativní a trýznivé; lidé se do něj často dostávají po prožití nějaké traumatické události, u níž se zdá nemožné sdělit druhému svoji bolest – po smrti někoho blízkého, po rozchodu nebo rozvodu, při selhání nějakého významného životního plánu.

Pointou pro mne ale zůstává, že bolestná osamělost, kterou v těchto stavech prožíváme, není něčím, co by bylo přítomné ve všech lidských vztazích a setkáváních, jak pesimisticky tvrdí Melanie Kleinová, které by jistě přitakalo mnoho depresivně laděných umělců. Ano, umělci si takových stavů „užijí“ zřejmě mnohem více než ostatní lidé – i proto mají sklon generalizovat a popírat možnost jakéhokoli vnitřně naplňujícího vztahu. Ale žádná obecná nutnost v tom není – můžeme počítat s tím, že mnohé vztahy, jež prožijeme, budou naplněny takovými setkáními, v nichž budeme alespoň někdy cítit splynutí duší. Cesta životem pro většinu z nás díkybohu není cesta pustou krajinou.

Na stranu druhou je ale třeba také přijmout (a nikoli ze strachu popírat), že pocit osamění je reálný a že pokud se v něm ocitneme, budeme se na nějakou dobu cítit naprosto sami, v totální beznaději. Psychicky (relativně) zdravý člověk je však schopen pochopit, že takový bolestný stav samoty je něčím, co je třeba vydržet, a že bude zase lépe – že blízcí lidé znovu začnou obydlovat jeho svět. Ono je to opravdu těžké: ve smutku nebo dokonce v depresi se zdá, že nikdy nebude lépe. Ale nakonec (v naprosté většině případů) lépe skutečně je.

Takže moje rada? Spíše jen podnět – pokusme se uvědomit si, že právě teď máme čas na setkávání, která se nás skutečně mají schopnost dotknout.