odemčené

Jsem dobrá

Není jedno, jaká síla nás žene k touze uspět, překonat překážku, naučit se něco nového.

17:18
Petra Detersová

Petra Detersová
Psycholožka

24. 12. 2020

„Ty jsi ale šikovná holčička!“ „Dobrá práce!“ „Pěkně jsi vyřešil ten úkol, musím tě pochválit.“ „Podívejte se všichni na něj, jak to má hezky udělané.“ Znáte to? Já ano. Pochvaly dávané s nejlepším úmyslem – přesto mohou nadělat paseku v našem vnímání vlastního úspěchu, potažmo ve vytváření zdravého sebevědomí. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, proč nedokážu zahrát před publikem na klavír vůbec nic, přestože jsem se osm let trápila na hodinách s učitelkou, která mě vždy chválila do nebe. Že vám to nedává smysl? Přece jsem dostávala spoustu podpory, ne?

Až díky této mé zkušenosti jsem si dokonale uvědomila, že i pochvala je hodnocení. Hodnocení, které přichází zvenku. Pokud jsme mu vystaveni od mala a často, zvykáme si na to, že každá naše akce bude posílena pozitivními slovy, nebo oslabena kritikou od někoho jiného. Naše akceschopnost a chuť dělat věci z vlastní vůle se však stává zákonitě závislou na vnějších faktorech. Tím se oslabuje naše vnitřní motivace a radost z úspěchu. Ta je živena pozitivními pocity, zejména pokud jsme překonali náročnou situaci, nebo vyřešili těžký úkol.

Pokud se nám nedostává příležitostí budovat si svou motivaci zevnitř, může se z nás stát vlastně tak trochu „závislák“. Abychom získali skvělý pocit z úspěchu a vyplavily se nám hormony štěstí, potřebujeme, aby náš výkon někdo ocenil a dal mu hodnotu. Postupně se dostáváme do pasti, kdy se jen snažíme vyhovět – rodičům, učitelům, partnerům.

Princip posilování vnitřní motivace je nedílnou součástí takzvané self‑efficacy, která se do češtiny nejčastěji překládá jako vědomí vlastní účinnosti. Myšlenka, že naše jednání je silně určováno naším sebepojetím, není nová, jen mírně se odlišuje autor od autora. V pojetí Alberta Bandury se vědomí vlastní účinnosti popisuje jako sebedůvěra ve vlastní uplatnění v určité oblasti. Koncept je hojně využíván například v teoriích očekávaného výsledku: toto očekávání je regulátorem našeho chování. A výsledky, které očekáváme, závisí právě na tom, jak posuzujeme vlastní výkon, jehož jsme schopni. Například očekávám, že se mi podaří napsat písemku na trojku, takže se příliš neučím, trojku dostanu a postupně si o sobě začnu myslet, že jsem trojkař.

Další oblastí, kde se vlastní účinnost ukazuje být určující, může být, jak uvádí Ivo ČermákTomáš Urbánek, přesvědčení o kontrole vlastního jednání. Od toho se odvíjí, jak plánujeme a směřujeme své kroky, jež nás vedou k cíli. Přesvědčení o kontrole je také součástí sebepojetí a určuje pocity sebeúcty tím, že vyvolává emoce jako hrdost nebo stud. Tady se potom rozdělujeme na ty, kteří věří, že dosažený úspěch byla naše zásluha, a ne náhoda (máme pocit vlastní kompetentnosti), a na ty, kdo se soustředí spíše na nezdar, případný úspěch označí za náhodu a do dalšího snažení se pouští jen málokdy.

Proč je důležité věřit ve vlastní schopnosti?

Možná se ta otázka zdá být banální. Ale způsob, jakým přistupujeme k řešení problémů, které nás potkávají při dosahování našich cílů, se proplétá všemi aspekty našeho života. Kdo má nízké vědomí vlastní účinnosti, vzdává se řešení náročných úkolů mnohem rychleji, protože je vnímá jako osobní ohrožení. Spíše se věnuje překážkám a vlastnímu selhání než snaze úkol úspěšně dokončit. Nemusí ani mít za sebou dlouhou sérii neúspěchů, aby uvěřil, že příčinou nezdaru je nedostatek vlastních schopností. Tito lidé se stávají častěji oběťmi stresu a depresí.

Naopak, silné self‑efficacy zvyšuje náš výkon a pocit osobní pohody. Narazíme‑li na náročný úkol, vidíme ho jako výzvu, kterou je potřeba překonat, a ne jako ohrožení, kterému se musíme vyhnout. Případný neúspěch si vysvětlujeme tak, že jsme neměli dost informací, znalostí nebo jsme nevynaložili dostatek úsilí, abychom úkol zvládli. Máme větší jistotu, že dokážeme získat kontrolu nad ohrožujícími situacemi, dáváme si vyšší cíle. Jsme méně zranitelní a více odolní vůči stresu a depresím.

Jak s vědomím vlastní účinnosti zacházíme

Klíčovou je v této oblasti již zmíněná vnitřní motivace. Ale kde se taková věc bere? Když si teď v mysli přehrajete poslední situace, kdy jste chtěli uspět: Proč jste to dělali? Co vás skutečně hnalo? Co vás potom při dosažení výsledku těšilo nebo mrzelo? Pokud se něco povedlo, jak dlouho trval pocit Jo, jsem dobrá/dobrý! Nebylo náhodou potřeba se hned pustit do něčeho nového, aby se dostavila nová dávka endorfinů?

Absolvovala jsem před časem kurz Feuersteinovy metody, která se zaměřuje na rozvoj potenciálu člověka a jeho schopnosti se učit. Jako „žák“ dostanete sérii úkolů a lektor (zprostředkovatel) vás jimi provádí. Jednoduchý podnětový materiál obsahuje spousty různě náročných úkolů a skýtá žákovi či žákyni spoustu možností, jak si zažít, že se s něčím poprali a uspěli. Nástroj vznikl především k rozvoji nejrůznějších kognitivních funkcí, ale postupně se začal hojně používat i k podpoře lepšího zvládání impulzivity, rozvoji kreativity a pomocí toho i důvěry ve vlastní schopnosti.

Podělím se o zážitek z tohoto kurzu. V místnosti sedělo dvacet dospělých, před sebou stránku s okénky a puntíky, jež se nápadně podobaly těm, které známe z křížovek. Čekaly na to, až je „vyřešíme“. Pokyn ale zněl zatím pouze přemýšlet a případně mluvit o tom, co se asi po nás na stránce bude chtít (stránka neobsahovala písemné zadání) a jakou zvolíme strategii k řešení. Nevyplňovat. Několik účastníků však tlak nevydrželo a začali tužkou úkoly řešit. Chtěli být první. I já, když jsem začala s pokynem lektorky přistupovat k úkolům, jsem cítila tlak: jen nebýt poslední, mít správná řešení, nebo nejlépe ta nejsprávnější ze všech, přece jsem byla od mala na všechno hrozně šikovná, dostávala jsem spousty pochval, razítek sluníček, hvězdiček, Šmoulinek a kdovíčeho ještě.

Ovšem zadání udělat stránku co nejrychleji vůbec nezaznělo, nikdo nám neměřil čas a po skončení nepadlo žádné hodnocení. Nikdo nebyl lepší, horší, ani se nevypisovalo pořadí vítězů, nedávaly se známky, nerozdávaly pochvaly. Pouze jsme diskutovali, kdo jak k úkolu přistoupil a co jsme během řešení zažívali. Tlak uspět ve srovnání s ostatními máme zkrátka v sobě zvnitřněný z mnohaletých školních zkušeností.

Během řešení dalších úkolů nám všem ve skupině pomalu svítalo. Lektor, trénovaný v záměrném nehodnocení, pouze přijímal naše nápady, když jsme mluvili o řešeních, a dával nám pocítit, že si můžeme své odpovědi promyslet, že je důležité mít každý pro sebe vlastní plán řešení, že je nutné dobře rozumět pojmům a být co nejvíc otevřený dalším možným řešením a novým strategiím. Jak odlišné od toho, co známe ze školy, co znám z hodin klavíru, říkala jsem si.

Když jsem si dovolila opustit onen tlak, který jsem vyvíjela sama na sebe (a skutečně, skoro fyzicky jsem cítila, jak se mě po několika úkolech konečně pustil), mohla jsem se začít těšit ze svého úspěchu ne proto, že mě někdo pochválí, ale proto, že jsem zažila radost z překonání překážky. A lektor to svými slovy potvrzoval: Všímejte si, že radost, kterou zažíváte, je vaše. Stejně jako všechno ostatní. Já vám ji nedal, ani jsem neudělal nic proto, aby vznikla nebo zanikla. Sami jste si vytvořili strategii k úkolu, o kterém se zdálo, že ho není možné vyřešit, překonali jste překážku a teď se vám chce pustit do nového úkolu.

Takže takhle jednoduché to je, říkám si. Dvacet dospělých lidí sedí nad sešitem a ochotně a se zápalem spojuje tužkou tečky na papíře s dětskou radostí z vlastního úspěchu. Bylo cítit, že nám podobných podnětů v naší výbavě nepřebývá a že prahneme po dalších.

Kolem mě ve skupině lidé zažívali i další emoce: někdo úkol nezačal, aniž by komentoval, že to přece není možné vyřešit, že se na nové stránce změnila pravidla, že to vzdává, že je to provokace, či dokonce zrada. Někdo jásal, že na něco nového přišel. Někdo se bavil. Jiný zjistil, že chtěl podvádět, ale záhy pochopil, že nemá koho. A cílem této činnosti bylo toto prosté uvědomění: To, co právě prožívám, je moje.

Tato metoda nám s lehkostí a hravostí přinesla do centra naší pozornosti nejen způsoby, jakými se stavíme ke školsky vyhlížejícím úkolům, ale i k problematickým situacím všeobecně, potažmo potom k tématu vědomí vlastní účinnosti. Mě přiměla přemýšlet nejen o svých procesech, ale i o dětech, se kterými pracuji, případně o jejich rodičích.

Jak jsme byli vedeni, jak vedeme

Vytváření zdravého vědomí vlastní účinnosti se samozřejmě nabízí sledovat zejména u dětí. Ukazuje se, že rodičovské, učitelské a dětské self‑efficacy navzájem souvisí a má vliv na školní výkon dětí i pocity kompetentnosti rodičů. Vyšší vědomí o vlastní účinnosti u dětí správným směrem reguluje jejich vlastní učení a zvládání požadavků: kladou si vyšší cíle, jsou víc motivované.

Zároveň, pokud si o sobě myslím, že jsem dobrý rodič nebo dobrý učitel, budu víc podporovat kompetence dětí a motivovat je k vlastní školní práci. Tyto procesy jsou provázané – rodiče mají vyšší víru ve své schopnosti, pokud dítě nezlobí a má dobrý výkon, a naopak. Pokud bude rodič dítě trestat za špatný výkon nebo nevhodné chování, ani jednomu to víru ve vlastní schopnosti neposílí.

Zajímavé bylo i sebeposouzení dětí s nízkým vědomím vlastní účinnosti: samy sebe vnímaly jako agresivnější, zlobivější, hyperaktivnější a s více somatickými projevy. I učitelé je vnímali jako nervóznější a méně pozorné. Je pravděpodobné, že to, jak tyto žáky učitelé hodnotí, zpětně ovlivňuje jejich self‑efficacy.

Výzkum potvrdil i provázanost vědomí vlastní účinnosti s problémovým chováním dětí. Ty, které měly vyšší míru self‑efficacy, byly odolnější vůči tlaku svých vrstevníků, kteří je sváděli k asociálním aktivitám, více kontrolovali svoje problémové chování a měly tendence samy si uložit nápravu, pokud někomu svým chováním ublížily.

Role učitelů a rodičů by měla být silně zaměřená ne na dril a hodnocení, ale na provázení s hlavním cílem posilovat vnitřní motivaci a sebedůvěru dětí. To nám může výrazně pomoci zvýšit šanci, že nebudeme populací nervózních, nejistých lidí, kteří dosahují úspěchu, pouze když je někdo odmění. Jak ovlivnitelní, manipulovatelní a zranitelní se potom stáváme, podle mě daleko přesahuje zdi školních tříd.

Vnitřní motivace nebo nic

Experimentální výzkumy opakovaně potvrzují, že odměna naši motivaci k činnostem spíše oslabuje. Známé jsou výzkumy Marka LepperaDavida Greena ze Stanfordu, kteří nechali předškolní děti kreslit, tedy dělat něco, co dělaly rády už předtím. Jedné skupince však za kreslení dali odměnu. Později se ukázalo, že očekávání odměny snížilo chuť dětí samovolně znovu kreslit až o polovinu. A další podobné výzkumy (například s odvykáním kouření) tato zjištění potvrzují. Měli bychom být proto s vnějšími odměnami opatrní a zamýšlet se, jak můžeme posilovat ty vnitřní.

Je jistě náročné ve školním systému zjišťovat u každého dítěte, jak a čím se dá podpořit jeho vlastní radost z činnosti, nicméně snažit bychom se o to přestat neměli. Ano, i podávání výkonu je důležité, ale neměl by se vytratit důraz na strategii a uvědomování si toho, co děláme a jak. Teprve potom můžeme naslouchat našemu vnitřnímu hlasu, kam chceme sami směřovat, co nás vyživuje zevnitř a předcházet tak dalším frustracím.

Kam všude dosáhne vliv vědomí o vlastních schopnostech

Autorka webuself‑efficacy to pěkně shrnuje: Podle toho, jak „si věříme“, myslíme buď produktivně, nebo neefektivně, pesimisticky, nebo optimisticky, rozhodujeme, kolik námahy vynaložíme na určitou aktivitu, nakolik se dokážeme motivovat a vydržet nesnáze, nastavit svou odolnost vůči stresu a depresi. Naše přesvědčení o vlastní účinnosti dokáže v důsledku výrazně ovlivnit, kolik ze svých plánů a předsevzetí doopravdy uskutečníme. Vědomí vlastní účinnosti také podstatně určuje, jakým směrem se vydáme v důležitých rozhodnutích našeho života. Obvykle se totiž zapojíme do činností, ve kterých se cítíme schopní, a vyhýbáme se těm, ve kterých si nevěříme.

Jak dopadnete při pohledu na vlastní bilanci:

  • Držíte se při zemi, nebo si troufáte spíše na vyšší mety?
  • Daří se vám jich dosahovat?
  • A v jakých oblastech se vaše víra ve vlastní účinnost liší?
  • Co když tyto otázky aplikujete na sféru svých vztahů?

Neříkám, že máme opustit všechna hodnocení, to dost dobře ani nejde. Co udělat můžeme, je zamyslet se, jak je rozdáváme, případně přijímáme. Když chválíme dítě, mělo by to být upřímné, konkrétní, nesrovnávající a z chvály by se neměla stát jediná motivace k dalšímu žádoucímu chování. Když potřebujeme něco korigovat, či dokonce trestat, strach z dalšího trestu by neměl být jediným hnacím motorem další akce. Také můžeme sledovat, kdo a čím nás dokáže opravdu motivovat. Komu se snažíme pouze vyhovět? Proč máme někdy chuť po šéfovi hodit tužku a úkol vzdát? A kdy se naopak s výzvou popereme a jedeme na vlně radosti z vlastního úspěchu?

Výborně, dočetli jste až do konce, šikulky! Přeji hodně štěstí při zkoumání vlastních motivací uspět a jdu si teď zahrát na klavír. Nikdo totiž není doma.

Články k poslechu

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

24. 12. 2020

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.