Setkáváme se často s různými radami, co bychom měli a neměli dělat jako silní a vyrovnaní jedinci. Co nepatří k chování dospělých osob? Co je pro dospělost typické? Možná vyzrálost, moudrost, zkušenost… Pro mě jde především o odpovědnost za sebe sama a své blízké, za svůj život.

Příklady, které nabízím jako svůj pohled na dospělost, jsou podle mě naprosto přijatelné v době našeho dospívání a hledání identity, patří k dozrávání osobnosti či hledání smyslu života. V dospělosti bychom se však měli určitému jednání vyhnout, protože ubližuje především nám samým.

Jaké chování je tedy podle mě nedospělé?

Můj názor, univerzální pravda

Někteří lidé považují svůj názor za pravdivý už z toho důvodu, že si jej myslí. Místo abychom byli schopni přemýšlet v souvislostech, naslouchali lidem kolem nás nebo se snažili vidět věci z různých pohledů a vytvořit si vlastní obrázek, zobecňujeme, opakujeme názory druhých a odsuzujeme.

Třeba je to ještě pozůstatek výchovy našeho podle mě ne příliš šťastného školského systému, kde se přemýšlení moc nepodporovalo. Jako dospělí bychom se měli snažit dívat se na věci z více úhlů pohledu a respektovat i odlišné názory a zkušenosti druhých.

Jen počkej, tohle ti nedaruju!

Pomsta, pomluvy, stejně jako ignorace nebo naschvály patří k chování nedospělých jedinců. Pokud máme tendence se takto chovat i po dovršení dospělosti, znamená to určité zaseknutí se v dětském vzdoru. V dospělosti bychom měli mít dostatek náhledu, uvědomovat si, které způsoby chování v nás vyvolávají vztek, agresi nebo zoufalost, a naučit se je procesovat způsobem, který bude zdravější.

Měli bychom umět vyjadřovat svá přání a potřeby a nesnižovat druhé. Možná se nám to nepodaří vždy, ale toto chování by mělo převládat. Dospělý jedinec by měl být schopný si přiznat svá slabá místa a své obrany a příkoří zastavit včas.

Chci to všechno, chci to hned

V dospívání nám večírky, drogy nebo sexuální experimenty přijdou jako zábavné. Jsou pro nás obohacující zkušeností, něčím novým, revoltou proti společnosti či rodičům nebo jen prozkoumáváním možností a rozšiřováním obzorů.

Pokud se však v průběhu dospělosti nic nezmění a my nadále pořádáme nekonečné večírky, nejsme schopni být věrní svému partnerovi nebo nadužíváme marihuanu či jiné drogy, je to na pováženou. Těžko můžeme vytvořit spokojený život nebo rodinu, pokud nejsme schopni se vyvarovat nezdravého způsobu života, který má enormní dopad na naši psychiku.

Chyby? To neznám!

Jako malí či dospívající nemáme dostatek zkušeností poznat, že za své problémy můžeme my sami. S přibývajícími zkušenostmi bychom však měli dostat náhled na naše chování a být schopní reflektovat své chyby a poučit se z nich. Také bychom se měli naučit, že ať se k nám druzí chovají jakkoli, je vždy na nás, jakým způsobem na to budeme reagovat. Jako dospělí bychom měli umět uznat svou chybu a omluvit se za ni, ne ji donekonečna opakovat.

Já a jenom já

Jako děti můžeme být egocentričtí a vyžadovat, aby se každý staral o nás. V dospělosti bychom však měli být schopni nejen přijímat, ale také dávat. Z dětské sobeckosti bychom měli dozrát do empatičnosti a vrátit společnosti, partnerovi nebo rodičům, co jsme dostali jako děti. Pokud zůstaneme v dětském egocentrismu, vyrostou z nás narcističtí manipulátoři, kteří budou druhé vysávat a těžit pouze z toho, co od nich mohou získat.

Vlaju si, ani nevím kam

Nemít jasný cíl v životě, žít ze dne na den, bavit se a nemyslet na budoucnost je v pořádku během dospívání. Čím jsme starší, tím více bychom si měli osvojit nejen prožívání přítomnosti, ale také schopnost myslet na budoucnost. Nemít ve třiceti ani pořádnou práci, ani vzdělání a nevědět, co od života chceme, mi přijde nepříliš šťastné. Samozřejmě, že nejde pouze o materialismus, jako spíš o schopnost být soběstačný a žít spokojený život, ať nás uspokojuje cokoli.

To je hrozné, co se mi děje…

Jako dospělí bychom měli vědět, že naše činy mají větší váhu než slova. Neznamená to, že musíme vždy jednat, aniž bychom své problémy nebo pocity probírali s ostatními. Na druhou stranu – pokud budeme neustále mluvit o tom, že je nutné se rozejít se svým přítelem, přestat pít nebo kouřit, začít sportovat, hubnout nebo se učit cizí jazyk, a nic pro to neuděláme, nejspíš naše řeči druhé nakonec otráví. Všichni víme, co je pro nás dobré, jde o to to realizovat.

Za všechno můžou oni

Neustále se setkávám s tím, že spousta lidí je i v dospělosti schopna obviňovat své rodiče, své učitele, nespolehlivé přátele, partnera nebo kohokoli za všemožné těžkosti, které se jim v životě staly. Je jasné, že v průběhu života jsme do určité míry vždy závislí na druhých. V určitých obdobích více, v jiných méně. Pokud však obviňujeme druhé za náš život, dáváme jim tak moc rozhodovat o tom, jak se cítíme.

Jako dospělí bychom měli být schopni vzít svůj život pevně do svých rukou a nenechat se druhými manipulovat do rozhodnutí, které nechceme. Neznamená to jednat bezohledně a jít přes mrtvoly, abychom dosáhli svých cílů. Druzí ovlivní náš život natolik, nakolik jim to sami dovolíme. Máme možnost se rozhodnout, do jaké míry budeme v kontaktu s lidmi, kteří nás zneužívají, jsou negativističtí, agresivní nebo nás nerespektují.

Všechny zmíněné body jsou chování, se kterým se běžně setkávám u věkem již dospělých jedinců. Píšu o něm proto, že má podle mého názoru poměrně významný dopad na naši psychiku.

Samozřejmě, že nikdy nebudeme perfektní a nejspíše se občas necháme strhnout k drobným prohřeškům proti našim dobrým záměrům, jde spíš o to, abychom se nenechali vláčet životem jako proudem. Abychom měli náhled na jednání, které ubližuje nám samým, dokázali ovlivňovat důležité události a žít svůj život podle sebe.