U jednoho ohně se na sklonku léta potkala dost nesourodá společnost – středoškolský učitel, podnikatel, řidič autobusu a psycholožka. Jak k takovému setkání došlo, není důležité. Opekly se buřty, probral se fotbal, politika a pak se autobusák zeptal psycholožky: „Proč se pořád nemůžu usadit a neudržím korunu? Proč jsem takový, jaký jsem?“
„No to by mě taky zajímalo,“ přidal se učitel, „já zase všechno plánuji, nemám rád nejistotu…“ Zatímco psycholožka trochu zaskočena přemýšlela, co odpovědět, zasmál se podnikatel a povídá: „Psychologové o tom nic nevědí. Myslí si, že je to dětstvím nebo geny, přitom záleží úplně na něčem jiném!“
„Aha, a na čem tedy?“ podivili se ostatní a nejvíce asi psycholožka. „Přece na tom, jaký je váš bůh! Čemu věříte, co uctíváte, před čím se klaníte, co milujete.“ Následovala prý dost neobvyklá debata, tvrdila kolegyně psycholožka, která mi svůj letní zážitek vyprávěla.
Přišlo mi zajímavé podívat se na naše vnímání světa, prožívání a chování skrze hodnoty, které jsou pro nás nejdůležitější, a skrze autority, ke kterým se vztahujeme. Můžeme se z přemýšlení a povídání o těchto věcech dozvědět o nás samých více než ze zkoumání naší osobní historie? Jaký je tedy můj bůh, bozi mých přátel a dlouhodobých klientů?
Hledání opěrného bodu
Na konci textu vám řeknu, k čemu dospěli čtyři společníci u ohně. Nebudu tak osobní, abych tu psal o svém bohu. Ale pokusím se zobecnit své malé bádání a podělím se o zkušenosti s několika „bohy“, kteří podle mého soudu výrazně ovlivňují život, každý svým specifickým způsobem.
Pevně věřím, že se slovem bůh nedotknu nikoho z věřících čtenářů; snažím se co nejvýstižněji pojmenovat to, co by bylo snadné rozmělnit odbornou hantýrkou.
Určitě si nekladu za cíl předložit kompletní seznam členů panteonu, vlastně půjde jen o příklady – o shrnutí pohledů z několika setkání s lidmi, z nichž někteří byli mí pacienti, jiní zase známí. Někteří se mají dobře, jiní prožívají náročné životní období, někdo má dokonce pocit, že má celý život naruby…
A nakonec proč si tento myšlenkový pokus neudělat společně – každý minipříběh očísluji a přidám zamíchanou sbírku bohů označenou písmeny. Koho tento způsob uvažování zaujme, může si k lidem přiřadit jejich bohy, případně vymyslet lepší definice.
1. Marek
55letý bohatý muž, který má podle svých slov vše, na co si vzpomene – kromě pocitu štěstí, naplněnosti. „Byli jsme chudí, všechno jsem si odmakal… Ve třiceti letech jsem zkolaboval z přepracování, teď už tolik pracovat nemusím, můžu si užívat – ale nebaví mě to. Můžu mít, na co si vzpomenu, ale šťastný nejsem.“
Vysoké sebevědomí, pocity prázdnoty, nedůvěra v druhé… Neřešili jsme orientaci na výkon rodičů, touhu žít jinak, než v čem vyrůstal, nemluvili jsme o pocitech bezmoci, které toužil Marek zahnat mocí… Mluvili jsme o tom, jaký je Markův bůh.
2. Eliška
Dvacetiletá slečna, která už pět let každou vteřinu sleduje své tělesné proporce, kolik váží a co jí. Je posedlá zdravou stravou, má podváhu a o kaloriích ví vše. „Za psychologem jsem přišla proto, že to přeháním, vím o tom, ale nemůžu si pomoci. V dětství jsem dělala atletiku, pak krasobruslení, teď už na sport nemám sílu. Snažím se cvičit, abych zůstala v kondici…“
Nezkoumali jsme spolu vztah s matkou a to, jestli jí byla v dospívání dobrým vzorem, ani vztah s otcem, který ji možná kritizoval, když se jí v pubertě měnila postava. Nezkoumali jsme její vztahy s vrstevníky a extrémní potřebu vyniknout, být nejlepší. Ptali jsme se spolu, jaký je Eliščin bůh.
3. Simona
Na své první sezení přichází asi čtyřicetiletá Simona: „Doktore, jste můj čtvrtý terapeut – a doufám, že i poslední. Zatím jsem se nedozvěděla, proč mám takovou smůlu na chlapy a vůbec na lidi. Všichni mě nakonec jen zneužívají – partneři se nechávají živit, kolegové po mně stále něco chtějí, kamarádi si říkají o pomoc…“
Nevšímali jsme si nízkého sebevědomí klientky, nepátrali jsme po nějaké formě zneužívání v dětství, nehledali jsme souvislosti s matkou, která byla vždy všem k dispozici a tím posilovala svou sebehodnotu… Pokusili jsme se definovat, jaký je Simonin bůh.
4. Vladimír
Otec tří dcer, středního věku, ve velmi dobré kondici. Je majitelem stavební firmy, v práci spíše spokojený, jen s dospívajícími potomky má kříž: „Všechny dcery jsou šikovný, nadaný… a svéhlavý. Kdyby mě poslouchaly, měly by lepší známky ve škole, líp by jim to šlo ve sportu… Já vím, co je pro ně dobrý, ale ony tomu nechtějí rozumět.“
Pokusíme se spolu vyhnout povídání o jeho otci, který sloužil v armádě, také se hned nepustíme do otevírání rozdílného pohledu na výchovu obou rodičů. Budeme spolu pátrat, čemu Vladimír věří, jaký je jeho bůh.
Co stavíme nejvýše?
Tak, máme čtyři příběhy, pojďme si představit naše bohy – jak už jsem napsal, označím každého z nich písmenem a pořadí bude náhodné:
A. Obchodník s láskou
Bůh, který nikdy nezažil bezpodmínečnou lásku, touží být milován, ale nevěří lidem. „Musí mě potřebovat, aby si mě cenili.“
B. Mocný samotář
Bůh, který je zvyklý spoléhat se jen sám na sebe. Vlastní hodnota stoupá s mírou vlivu, který lze vyčíslit penězi. „Peníze mi dávají moc, berou mi blízkost a klid.“
C. Velký šéf
Bůh přísný na sebe i na druhé, hodnotící, kontrolující a frustrovaný. Svět funguje, jak má, když se nechá řídit jeho představami. „Je tak únavné mít pořád pravdu…“
D. Laskavý přítel
Bůh, který touží po harmonii, má pochopení pro slabost druhých a také vlastní chyby si dokáže odpouštět. Umí být kritický, ale také podpůrný. „Když se něco nedaří, učím se tím něčemu novému.“
E. Neklidné dítě
Bůh, který všechno chce hned. Je netrpělivý, protože příležitosti rychle mizí… Má často chuť jít do nového, strach, že něco důležitého promešká, když zůstane stát. „Zvědavost, nespokojenost – to je můj motor.“
F. Hledač jistot
Bůh, který potřebuje mít svět čitelný a předpověditelný. Chce být připraven nejlépe na vše, co přijde. Je to bůh preventista, bůh pořádku. „Lidé potřebují pravidla a jistotu.“
Proč tolik bohů, když máme jen čtyři příběhy? A co autobusák, podnikatel a učitel z debaty od ohně? Našli jste v panteonu příznačného boha pro každý příběh? Nebo vás napadala výstižnější vyjádření?
Podívat se na náš život z pohledu hodnot, kterým věříme a hlavně kterými se řídíme, byť nám to často štěstí nepřináší, dává šanci úvahám, co nám v životě dlouhodobě chybí a co bychom potřebovali. Nejde tu jen o hodnoty, ale o potřeby, stereotypy, předsudky.
Svého boha může mít i generace, subkultura či celá společnost. Vystavujeme se tu ale více riziku velkého zobecňování, ignorování individuálních rozdílů a ohýbání nastaveného zrcadla podle vlastních představ, jak věci jsou.
A jaký je ten váš bůh? Je to přítel, který vás podpoří, když jste v nesnázích, nebo zkritizuje a obviní? A jak vnímá svět – je to bezpečné místo, závodiště či třeba velehory? A jaké má váš bůh vztahy s lidmi? Čemu věří, čeho se bojí?
Můj bůh pochází zřejmě z doby osvícenství – věří v člověka i v přesah nad ním, v sílu vztahů a sdílení. Někdy je netrpělivý a… víc už nepovím.
