Možná znáte ten pocit, když máte práce více než dost. Nemluvím o pracovní vytíženosti, nýbrž o vlastnosti některých z nás: i když máme udělat jen jednu věc, necháme se zaměstnat tolika jinými, že večer nevíme, co jsme vlastně udělali. A obvykle zjistíme, že nic kloudného.

Možná znáte v okolí někoho, kdo dělá sto věcí naráz a jinak to snad ani neumí. Podniká, sportuje, věnuje se charitě a podobně. Na tom není nic špatného, problém nastává, když se hyperaktivita spojí s poruchou pozornosti. Možná se to nezdá, ale je to svým způsobem takové malé prokletí.

Odborně se to jmenuje ADHD. Strašák dnešních rodičů. ADHD je porucha, jejíž  příčina není dosud detailně vysvětlena. Předpokládají se různé důvody: organické poškození mozku, sociální determinanty a podobně.

Obvykle si tuto poruchu pojíme s dětmi, ale není tomu tak – dospělí trpí stejně. Je to vcelku logické: děti s ADHD přece rostou, až vyrostou do dospělého „hyperaktivce“.

Sto věcí a nic pořádně

Představte si, že se nedokážete pořádně soustředit. Nebo alespoň ne dlouhodobě. Ráno začnete s jednou činností, za pár minut (hodiny jsou lepším případem) vás omrzí a jdete k činnosti jiné. Nic přitom neuděláte pořádně.

Ve škole je to jednoduché – učitelka dítě napomene, v lepším případě mu pomůže. V dospělosti však nedosáhnete zhola ničeho. Nejenom že je problematické se takto uživit, ale může se vám rapidně snížit i sebevědomí. Takový člověk jednoduše nemá klid.

To, co jiné děti tvrdě pilují hodiny, zvládne malý hyperaktivec za pár minut a pak se nudí.

Osobně znám tento problém velice dobře: taky mám rozběhnutých pár věcí a rozečtených (momentálně) asi deset knih. Otázkou zní, co s tím. Dobrá rada „nedělej to“ nemá žádný efekt pro dítě ani pro dospělého. Je potřeba na tom pracovat.

Při práci s lidmi s ADHD se osvědčily jednak relaxační techniky a jednak kognitivně‑behaviorální výcvik. Máte‑li v okolí někoho takového, doporučte mu tedy literaturu. Otázkou však je, jestli knihu dočte…

Zklidnit a pracovat po troškách

Jestli máte dítě s ADHD, nepodceňujte to jako blábol psychologů a speciálních pedagogů. Takové dítě má problém zejména s tím, že jeho vědomí je neustále zaměřeno na něco nového. Potřebuje zklidnit. Toho se dá docílit nácvikem, už vzpomínanou relaxací a hlavně respektováním jeho potřeb.

Jinak se věci jenom zhorší, i když rodič může mít pocit, že když na dítě zakřičí a ono pak udělá, co po něm chce, dosáhl svého. Nedosáhl – dítě si zapamatuje jen to, že když chce klid, musí se tvářit, že dělá to, co chceme. A to je všechno. Problém si s sebou ponese do dospělosti.

Dospělý s ADHD se musí naučit buď snížit riziko vyrušení z myšlenek, nebo pracovat chvilku a zvládnout velice rychle to, co ostatní dělají delší dobu.

Cvičení, které se osvědčilo mně, je snaha o rozdělení úkolů do menších jednotek. Když například musím napsat práci do školy, rozdělím si ji na menší úkoly: Vyhledat literaturu. Přečíst jeden zdroj. Přečíst druhý zdroj, a tak dále. A jestli dostanu inspiraci a chuť k práci, musím všeho nechat a pracovat, neboť je těžké se pak k problematice vrátit.

Kladné stránky hyperaktivity

ADHD má taky jednu výhodu, i když se o ní mluví poněkud málo a není vždy dostatečně oceněna. Ta spočívá v možném propojování věcí, faktů nebo témat, která navenek nemají žádnou spojitost. Když čtete deset knih z deseti oblastí současně, je jednodušší najít někdy i hodně neobvyklé souvislosti.

To je možná jeden ze způsobu, jak podpořit děti s poruchou pozornosti. Naučit je, jak využít svého „společenského nedostatku“ a třeba i předčit své spolužáky. Je zajímavé, že děti s touto poruchou někdy dokážou pracovat velice rychle. To, co jiné děti tvrdě pilují hodiny, zvládne malý hyperaktivec za pár minut a pak se nudí.

Jestli se dítěti lépe pracuje „na etapy“, nemá smysl nutit ho sedět nad školními úkoly od pěti do sedmi.

Je proto potřeba neustále ho zaměstnávat. Když mu to nejde takto, osvědčila se technika používaná v školách v zahraničí – oddělit ho od okolních vlivů (využívá se zástěna, za kterou žák sedí a jeho mozek tak není vyrušován tím, co se děje v okolí). V našich zeměpisných šířkách zatím asi iluze.

Jak už jsem napsal, je velice důležité dítě respektovat s jeho potřebami. Jestli se mu lépe pracuje „na etapy“, nemá smysl nutit ho sedět nad školními úkoly od pěti do sedmi. Nedosáhneme žádoucího výchovného výsledku, zprotivíme dítěti školu a ještě mu zabráníme, aby se naučilo pracovat samostatně a poznat svůj vlastní talent a způsob, jak něčeho dosáhnout.

Dospělý s ADHD se musí naučit buď snížit riziko vyrušení z myšlenek, nebo pracovat chvilku a zvládnout velice rychle to, co ostatní dělají delší dobu. Je to totiž hra o čas a v případě člověka s poruchou pozornosti a hyperaktivitou může být čas, během kterého je schopný věnovat se jediné činnosti, velice krátky. A tudíž vzácný.