Většina zdravotnických preventivních programů vychází z předpokladu, že zdraví je největší hodnota, kterou člověk má. Taková prevence je postavená na mylném předpokladu. Děti a zdraví mladí lidé na tuto argumentaci neslyší. Nemohou.
Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit. Před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví nebo dokonce jejich životy.
Generace odborníků, vědců, lékařů, hygieniků či pedagogů a rodičů opakovaně tvrdí a zřejmě i věří tomu, že hrozba nemocí nebo úrazů je pro děti a dokonce i pro dospívající dostatečnou a účinnou motivací k ochraně svého zdraví, k opatrnosti a vedení tzv. zdravého životního stylu.
Osobně si ale těžko vybavím dítě, které by si mylo pravidelně zuby nebo si odepíralo čokoládu, aby nemělo kazy, a pokud to tak nějaké dítko říkalo, bylo to buď chvilkové (např. po návštěvě zubaře) anebo neautentické, falešné tvrzení.
A nevzpomínám si ani na žádného adolescenta, který by si odepřel sdílenou cigaretu, aby nedostal rakovinu. Pro každého myslícího člověka jsou totiž varování a obrázky černých plic na krabičce nevěrohodné ve světle vlastních zkušeností, ať už v rodině nebo svých vlastních.
Pokud se děti či dospívající chovají „k sobě zodpovědně“, dělají to jen z potřeby zalíbit se nebo vyhnout se trestu.
I kdyby adolescent přepjatým varováním dospělých uvěřil, předpokládám, že mnohem více než na jeho zdraví mu v daném životním období záleží na tom, jak vypadá před svými vrstevníky, čili jakou hodnotu pro ně a tím i pro sebe má.
Zdraví. Co to je?
Pokud dítě či dospívající žádnou velkou hodnotu v sobě nevidí, protože se k němu rodiče či okolí chovají přezíravě nebo jej dokonce chtějí připravit o existenci (stačí symbolicky), varování před ztrátou zdraví pro něj nemá žádný smysl. Naopak, riziková aktivita je pro něj přitažlivější.
Pokud se děti či dospívající chovají k sobě zodpovědně, dělají to obvykle z potřeby zalíbit se svým rodičům nebo vrstevníkům. Nebo z potřeby vyhnout se trestu či odmítnutí. Pokud děti mají mít pocit vlastní hodnoty, potřebují autority, které o ně mají autentický a nehraný zájem. Potřebují dospělé, kteří si jich všímají, kterým záleží na tom, co se s nimi děje, co dělají, jak se chovají. A hlavně, zda jsou zdravé a v bezpečí.
Pokud nejsou děti přímo nebo třeba přes sourozence konfrontované s akutními projevy nějakého onemocnění, je pro ně zdraví stejně abstraktní a neuchopitelnou kategorií jako třeba budoucnost nebo mír.
Ale i po té, co toto ujištění mají, pojem zdraví nemusí dětem nic moc říkat. Pokud nejsou přímo nebo nepřímo, například přes sourozence konfrontované s akutními projevy nějakého onemocnění, je zdraví stejně abstraktní a neuchopitelnou kategorií, jako třeba budoucnost nebo mír. A je to tak v pořádku.
Se strašením opatrně
Kdyby si děti myly ruce nikoli kvůli svým rodičů (v dobrém nebo negativním smyslu), ale kvůli strachu z konkrétních nemocí, hrozilo by, že se z nich brzo stanou pacienti s kompulzivně‑obsedantní poruchou.
Strach u dětí totiž není abstraktní. Má vždy bezprostřední a konkrétní podobu. Vyvolávání strachu u dětí tedy může vést k tomu, že se budou bát pořád, anebo se nebudou bát ničeho, protože se pro ně dospělí stanou nevěrohodnými. Obě tyto možnosti nakonec mohou vést ke generalizované úzkosti s následkem opoždění přirozeného emočního a intelektuálního růstu.
Smysluplnější, než vychovávat děti ke zdraví, mi proto přijde vést děti k respektu k sobě a k druhým.
Děti potřebují mít kolem sebe dospělé, kteří jsou schopni vnější realitu vnímat a interpretovat diferencovaně, nikoli totalitně nebo hraničně. Jenom tak se pro ně vnější svět stane přitažlivým místem, kam chtějí patřit, se kterým se mohou identifikovat a tvořivě jej měnit.
Smysluplnější, než vychovávat děti ke zdraví, mi proto přijde vést děti k respektu k sobě a k jiným. Tento respekt však nelze natrénovat ani naučit. Lze jej získat prostřednictvím setkání s věrohodnými dospělými a vnějším světem, který je pro ně, řečeno psychoanalytickou terminologií dobrým objektem. Objektem, který je více dobrý než špatný, více bezpečný, než ohrožující.
