Nejlepší články k poslechu: Audio ke stažení
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Mia Bergeron, www.miabergeron.com

K podstatě individuace

Vymanit se z kolektivních představ je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Ze seriálu: Kolektivní duše

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

19. 4. 2018

Nevědomost je právem považována za kořen všeho zla a lidského strádání. Postavíme-li proti utrpení štěstí jako jeho protiklad, pojí se logicky se stavem vědomým. Stojí tu tedy proti sobě dvě veličiny: uvědomění a nevědomost. Jedno je zdrojem svobody a štěstí, to druhé zdrojem podmíněnosti, bolesti, lpění a otroctví.

„Hledal jsi nejtěžší břemeno a našel jsi sebe.“ Friedrich Nietzsche

Vědomá i nevědomá mysl nejsou trvalé a konstantní psychologické skutečnosti, ale neuvěřitelně proměnlivé množiny jevů, kterým je v samém zárodku jejich existence předurčeno sjednotit se v jeden celek. Jejich oddělenost není jen imaginární či nahodilou záležitostí, ale i každodenně prožívanou skutečností každého z nás. Duševní hlad jako suma všech žádostí je mírou naší nevědomosti, a tedy i ne-celistvosti. Pokud se člověku již za života podaří obracet tento stav nejednoty a ze svého odděleného vědomí se začne probouzet, nastupuje na cestu sjednocení vědomé a nevědomé mysli. Tento proces můžeme analytickým jazykem C. G. Junga nazvat individuací.

Člověk prožívá sám sebe jako oddělenou bytost, protože dosud neví, kde proces stávání se úplností já končí. Žije jako omezená bytost, jejíž existence je založená na proměnlivém a podmíněném nevědomém základě, a proto je nejistá a existenčně nebezpečná. Nejednota sama se sebou je onen těžko snesitelný, ponižující a nepříjemný stav plný nespokojenosti, chtění, žádostí, averzí a nesnášenlivostí, který v hloubi duše prožíváme se všemi známými příznaky, a člověk by se z něj rád osvobodil.

Svoboda je výsostně etický stav. Provází ho vysoká kultura ducha. Duch musí být proto do vyspělé podoby zkultivován jedincem v průběhu života. Nikdo se takový nerodí. Primitivní nezkultivovaná pudová energie podmiňuje žádostmi a nenávistnými averzemi každého z nás. V této souvislosti lze říci, že proces uvědomování jednoty já zákonitě podporuje existenci prospěšných věcí, spěje k větší vnitřní celistvosti, k morální integritě, toleranci, etice, a proto můžeme souhrnně tyto věci nazvat dobrem, štěstím.

Individuace znamená stát se právě tím jediným a jedinečným člověkem, kterým jsem vždy byl a jsem. Je to nejniternější osobitost, která se ve mně ukrývá, nejzazší stav sama sebe, který v duši chovám.

Protiklady dobro a zlo, pravda a lež, štěstí a utrpení tvoří neustálý a nepřetržitý konflikt jednotlivce. Nad těmito otázkami přemýšlí probouzející se člověk dnem a nocí. Ne proto, že by se nudil a neměl na práci nic jiného než vymýšlet si problémy. Ale protože je sám se sebou v rozporu, což mu přináší nejeden morální problém. Převáží-li ve vás dobro, převáží ve vás i to konstruktivní, tvořivé, tolerantní, a tedy je velmi pravděpodobné, že uvědomělejší život dostává novou, snesitelnější a šťastnější podobu. To můžeme považovat za pozitivní stránku procesu uvědomování. Dávku pozitivity si tedy určujeme jen my sami svým přístupem.

Uvědomování je proces změny přístupu k vnitřní nejednotě. Ale mnohdy o tom ani takto nedokážeme přemýšlet. Jen se prostě necítíme tak, jak bychom chtěli. Jsme v zajetí stavů úzkosti, nervozity, není nám samotným se sebou dobře, jsme sevřeni neviditelnou silou, něco nás uvnitř tlačí, jsme nespokojeni a nevíme, co se to s námi a v nás děje. Nejsme schopni rozlišit, co se v nás odehrává. Tento stav jakéhosi vnitřního nesouladu se sebou samým většina z nás dobře zná. Každý, kdo se začne vnitřně oddělovat od kolektivních postojů a vzorů, každý, kdo začne uvnitř cítit tíseň ze života, se začne probouzet právě do tohoto stavu. Začne cítit a vnímat, že není v jednotě sám se sebou.

Lákavá síla normality

Na druhé straně identita s kolektivní psychikou je příliš lákavá, protože přináší pocit obecné platnosti a vypadá to, že člověka dokáže na čas zbavit všech těch nepříjemných prožitků vnitřní nejednoty. Být tím správným kolektivním občanem, za to se dá ledacos schovat, jakýkoliv nedostatek, přešlap, bezmoc i méněcennost. Jakákoliv osobní nedostatečnost se dá maskovat kolektivním postojem.

V naší společnosti je naprosto běžné a nikdo se tomu nediví, že se lidé osobně identifikují se svým úřadem, se svojí funkcí, kterou ve veřejném či pracovním životě zastávají. Mnohdy za jejich veřejnou maskou nenajdeme vůbec nic osobního, protože žijí v přesvědčení, že oni sami jsou úřad. To je ten nejkřiklavější příklad kolektivní identity. Nikdo není doma. Kolektivní identita znamená vždy potlačení jedinečnosti člověka.

Čím více stírá společnost rozdíly mezi lidmi, tím více je ideově konzervativnější, normálnější. Čím více v sobě živí předsudky proti všemu, co se vymyká většinovému normálu, tím více je jedinečnost člověka morálně a duchovně potlačována v neprospěch všeho, co je individuální povahy. V takové společnosti je individuální vědomí tlačeno ke zdi.

Proud duchovního povznesení celé společnosti závisí a závisel vždy jen na vynikajících jednotlivcích. Je úlohou jedince duchovně se povznést a tento stav žít a inspirovat druhé. Ale když je v člověku udušen, pak je vše, co je v něm jedinečné, vytlačováno do nevědomí a proměňuje se tam v destruktivní sílu. Tento proces potlačení začíná v rodině, pokračuje ve škole a týká se všeho, v čem si společnost jako celek namáčí prsty.

Člověk, jehož individualita je dokonale vytěsněna, není sám se sebou v rozporu, a proto svými projevy a kvalitami odpovídá morálnímu kolektivnímu ideálu. Jemu nebude vadit sebemenší společenské zlo – ani se nad ním nepozastaví. Nepřijde mu to divné. Je s tím ztotožněn. Bude se divit, když se tomu postavíte. Ale vždyť on jen dělá svou práci, řekne vám. Anebo podotkne, že někdo to musí dělat. A spolu s  dalšími bude věřit ve svoji vysokou bezúhonnost, čestnost a dobrý úmysl. Tak to je. Jemu budete jako člověk hledající něco jiného než to, po čem touží většina, připadat jako podivín, který neví, co chce. Bude si o vás myslet, že jste nezodpovědní a bůhví co ještě.

„Vzhledem k tomu, že individuace je zcela nevyhnutelný psychologický požadavek na KAŽDÉHO člověka, lze při pohledu na naši společnost lehce odhadnout, jakou mimořádnou péči je třeba jednotlivci a jeho znovunarození v jedinečnosti věnovat, než jej společnost zcela udusí.“ C. G. Jung

Proto každý jednotlivec, který není vnitřně odlišen od kolektivních duševních sil, pod jejich vlivem žije a koná. Tím pádem se v mnoha a v mnoha ohledech stává horším, než kdyby jednal sám za sebe, ze své jedinečnosti. Všechny nejvyšší ctnosti jsou výsadou růstu osobnosti a její vědomé jedinečnosti. Diferenciace vědomí vede k nárůstu skutečných kvalit, které jako kolektivní bytosti jenom imitujeme, ale uvnitř se nám jich nedostává.

Proto je žádoucí pro každého z nás rozlišovat mez obsahy kolektivními a obsahy osobními. Je v tom opravdu velký rozdíl. Všechny základní pudy, všechny základní formy cítění a myšlení, všechno, na čem se lidé dohodli jako na obecně platném a jako na měřítku všech, je kolektivní, stejně jako všechno to, co se má říkat, dělat, myslet a předávat dál.

Jsme vpleteni do sítě kolektivních energií a představ, každý sám za sebe. Ten, kdo naslouchá svému nitru, hledá odpověď na otázku: Jak sem patřím já jako individuální bytost? Ne tak, jak mi bylo řečeno – kým mám být, jaké hodnoty uznávat a čím se řídit. Jak objevit svůj vlastní způsob existence v této společnosti a době?

Kde je začátek cesty?

Jak moc bdělý člověk musí být na to, aby si dokázal uvědomit následující: Poznávám, že ve mně existují duševní či psychické síly a obsahy, jejichž působení jde někdy mimo mou vědomou kontrolu a vůli. Často mě ovládnou tak, že se chovám podle jejich vůle. Proměňují mé nálady a dávají mi žádosti, kterým podléhám. Jsou situace, kdy se stydím za své jednání, protože si uvědomuji, že jsem jednal pod vlivem sil, které jsem neměl pod kontrolou. Nechci za ně nést zodpovědnost a nejradši bych na takové situace zapomněl.

Některé na mě působí tak, že mi zkreslují obraz sama sebe a já se pod jejich vlivem cítím méněcenně (nebo naopak nadřazeně) a pak se také tak chovám. Ničí mé vztahy k okolí a také k sobě samému. Často cítím, že to nejsem já, kdo jedná. Často si o sobě myslím, jak jsem důležitý a ti ostatní bezvýznamní anebo naopak. Neumím k tomu najít správný postoj. Necítím se v tom vůbec dobře. Cítím, že to není správné, ale nevím si s tím rady.

Nezbytnou podmínkou výše popsaného uvědomění je, řekl bych lidově, že je „někdo doma“. To znamená někdo či něco ve mně si uvědomuje, co se děje. Této veličině říkáme já, a protože se nachází ve vědomí, říkáme jí vědomé já. Ať nám to přijde divné nebo ne, vědomí totiž může existovat i bez jakéhokoliv uvědomění osobního já. „Já jsem“ je tedy stav reflektovaného prožívání, nikoliv trvalý a jaksi automatický předpoklad vědomí. Je to právě toto já, které vstupuje do vztahu s psychickými silami, jejichž původ je v nevědomí, ať už jsou kolektivní, nebo osobní povahy.

Dostanou-li se nevědomé obsahy do vědomí a naplní je silou své přesvědčivosti, musí nás nutně napadnout otázka, jak na to bude člověk reagovat. Pokud je jeho vědomé já slabé, nevyzrálé či úplně chybí, je jasné, jak se věci asi budou vyvíjet. Buď jim plně podlehne, nechá se jimi svázat, nebo jim uvěří a pak se s nimi ztotožní, anebo je odmítne. Ani jedna z uvedených reakcí neodpovídá ideálu individuace, tedy principu postavenému na rozlišování, porozumění a asimilaci.

Introvertní člověk objevuje nevědomé obsahy v sobě samém. Extrovert jako projekce v lidských objektech a situacích, které se ho dotýkají zvenčí. V každém případě oba způsoby na člověka působí (intenzita prožitku je dána množstvím obsažené afektivní energie), a proto se jeví jako skutečné. V jednom i druhém případě však tyto nevědomé obsahy zkreslují realitu. Vyvolávají iluze, které nás samotné, druhé i vztahy i k nim činí neskutečnými.

Srozumitelně znázornit pochody, které zasahují do našeho vědomí, můžeme jen skrze vlastní zkušenost. Neviditelná podstata duše je víc než tři rozměry a čas. Je zároveň pramenem i ústím. Bodem vznikání a zanikání v jednom.

Individuace je tedy pro člověka nezbytná nejen jako předpoklad toho, aby se konečně stal sám sebou, věděl, kdo je a kam kráčí, ale také jako nejvyšší ideál a cíl snahy a úsilí o dosažení vnitřní svobody. Ten „normální“ člověk se spokojí s tím málem, co mu svět kolem nabízí, protože svobodu hledá tam, kam promítá své ideály – do vnějšího světa. Ten druhý ví, že vymanit sám sebe z kolektivních představ je to nejlepší, co může pro sebe udělat. Proč?

Protože existuje možnost, a dokonce i dost dobrý důvod a účel pro každého jednotlivce, proč a jak pokročit dál ve svém vývoji. Individuace znamená stát se právě tím jediným a jedinečným člověkem, kterým jsem vždy byl a jsem. Je to právě ta nejniternější osobitost, která se ve mně ukrývá, ten nejzazší stav sama sebe, který v duši chovám. Dalo by se to také nazvat stát se pravým, skutečným já. Objevit své skutečné já však znamená vzdát se všech domnělých důležitostí a významů, které sami sobě a společnosti přikládáme, chceme je, vyžadujeme je a lpíme na nich. To však ostatním připadá divné, když nedělají nic jiného, než že je potřebují ke své spokojenosti. Je to tu většinou naopak – vzdát se sama sebe ve prospěch kolektivního odpovídá sociálnímu ideálu, vzdát se své úplnosti je považováno za normální.

Mnoho z nás působí ve svých rolích „dobrých lidí“ velmi nevěrohodně. Působí prostě a jednoduše velmi falešně. O co více působí člověk falešně, o to více se jeho nevědomí chová bezohledně a je nebezpečné. Když propadne falešný člověk své hrozné náladě nebo ho převalí emoce, strhává s sebou druhé do temné propasti. Když podléhá příjemné náladě, tak se hned jeví jako společenský, ale ve skutečnosti z něj stejně máte ohrožující pocit. Jeho zdánlivě otevřená náruč se může prudce uzavřít, až přijde zase ta jeho špatná nálada. Je tu jedno takové všeříkající pořekadlo: „Zlý člověk, když sám hyne, rád by celý svět zahubil.“

Nefalšovaný člověk

Cesta individuace vyžaduje však pravý opak. Nefalšovaného člověka. Jak takovou pravost získat a nekrást? Jednoduše můžeme začít právě u svých nálad a psychických stavů. Když člověk spadne do deprese anebo má prostě blbou náladu, obvykle se jí začne bezmocně poddávat a šířit ji do okolí. Ve všem vidí obtíže, cítí se náhle slabý, pasivní, bezmocný, nedostatečný a méněcenný.

To je právě to místo, ten stav, kde musí jedinec začít se sebou pracovat. Namísto toho, aby člověk nechal své stavy, aby ho ovládaly, učiní je objektem svého pozorování a nebude je vytěsňovat ani popírat. Zúčastní se jich tedy nejen prožitkem (to je důležité, protože se ho dotýkají většinou na velmi citlivém místě), ale také jako nezúčastněný objektivní pozorovatel.

Když se nepokusí proti svým vnitřním stavům nasadit svého pozorovatele, jakousi pozorující objektivitu, zůstane v něm zase jen ten starý známý pocit, že to jde všechno do háje. Ale protože svým stavům poskytl příležitost působit na něj a zobrazit se a zároveň je dokázal pozorovat, podařilo se mu to, co je první praktickou podstatou samotného principu sjednocení.

Princip sjednocení se však nedá schematicky slovy vyjádřit ani zobrazit, protože ve hře je tolik proměnných, kolik je psychických stavů a obsahů mysli, kolik je na světě individuálních osudů a jedinečných stavů bytí. Jakákoliv schematičnost patří k představám vytvořeným ustrašeným intelektem. Obecně srozumitelně znázornit pochody, které zasahují do našeho vědomí, můžeme jen skrze vlastní zkušenost. Neviditelná podstata duše je víc než tři rozměry a čas. Je zároveň pramenem i ústím. Bodem vznikání a zanikání v jednom.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vnitřní sjednocení – celistvost je nejvyšší ideál jako opak nereflektované nevědomosti. Symbol vnitřního sjednocení nalézáme ve všech kulturách světa. V křesťanství je to symbol vnitřního království nebeského, v buddhismu symbol nirvány, v taoismu je celistvost vyjádřena symbolem Tao. Neexistuje sociální uzdravení společnosti, které by nevycházelo z jedince.

Nemusíme nutně všichni naplňovat nejvyšší ideály. Pro velmi dobrou kvalitu života je podstatné učit se poznávat síly, které ovládají naše jednání, rozlišovat je a učit se s nimi nakládat prospěšným způsobem. Taková praxe nás již přirozeně povede dál. Pokud se naše společnost skládá z miliónů nevědomých nerozlišujících individuí, je to, jako by tu ani nežila. Jako by tu z nevědomosti vyrůstal a žil jen kolektivní duch se všemi svými hroznými průměrnými představami a předsudky vůči všemu jedinečnému. Posilujíc pořád dokola zase jen sama sebe právě skrze všechna ta prázdná „normální“ zrcátka.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Nejlépe hodnocený komentář:

Kolektivní duše
Seriál

Svými pudy, vášněmi a emocemi se navzájem příliš nelišíme. Kolektivní duše má primitivní povahu.

Pavel Špatenka

  • Štěstí