Jsem dcerou víc než padesát let, ale teprve nedávno jsem si uvědomila, že moje pocity dcery jsou pro mě unikátní a vzácnou příležitostí k pochopení jednání mých dospělých dětí.

Okamžik poznání způsobilo vyjádření Jiřiny Šiklové, že naše štěstí nejenže nesouvisí s blahobytem (pro čtenáře Psychologie.cz žádná novinka), ale nestačí k němu ani dobré mezilidské vztahy (to bylo překvapení pro mě): dalším důležitým faktorem našeho štěstí je pocit, jak se vyrovnáváme s očekáváním, které do vás vkládají rodiče.

Bingo. Najednou mi totiž docvakly další souvislosti.

Největší osobnost našeho života

Když jsem byla malá, moc jsem si přála, aby moje maminka říkala: “Ty jsi moje nejchytřejší, nejmilejší a nejhodnější holčička.” Vnímala jsem její pochvalu jako potvrzení, že naprosto splňuji její očekávání. Hmm, ale tak často, jak jsem potřebovala, jsem to zase neslýchala.

Je možné, že jsou někde ve mně bílá místa, a ať dělám, co dělám, jejich zaplnění mi stále chybí? Anebo – abych byla přesná – už od dětství mám pocit, že mi stále od rodičů něco chybí. Je těžké si přiznat, že ve skutečnosti už nejde o mé rodiče a o jejich případné nedostatky v mé výchově. Dnes jde jen a jen o mé pocity a o to, jak se s nimi vypořádám.

Nerada to říkám, ale moje děti nejsou geniální. Jsou totiž z velké části jako já a z druhé velké části jako jejich tatínek.

V každém případě maminka byla největší osobností mého života. Jednou z největších osobností mých dětí budu asi já. Už téměř třicet let kromě role dcery vykonávám i roli matky. Když se moje děti narodily, věřila jsem, že jednou budou geniální, superúspěšné a šťastné.

Nerada to říkám, ale moje děti nejsou geniální. Jsou totiž z velké části jako já a z druhé velké části jako jejich tatínek. Potom se tam ještě záhadným způsobem pletou babičky, dědečkové a bohémští strýčkové. A tak se stále (už 30 let) učím vyrovnávat se s rozporem mezi mým očekáváním a jejich skutečným jednáním. Tedy vlastně s pocity, které u toho mám.

Asi i moje děti v sobě stále nosí bílá místa. Vlastně mě nikdy před tím nenapadlo, jak těžké břemeno očekávání jsem jim pověsila na záda a přitom jsem je nevybavila žádným super genetickým předpokladem.

Hlas jako maminka

Na seminářích mě učili, že jsem jedinečná. Nastal čas, abych si poctivě přiznala, že jsem směska. Koktejl z ingrediencí rodičů a rodičů z rodičů, který se s každou generací doplňuje. Fyzická podobnost se v rodině nedá upřít, DNA ovšem neovlivňuje jen fyzickou podobu, ale i povahu. Ta se nedá ani zapřít, ani změnit (někdy bohužel), snad možná trochu kultivovat. A tak mi zbývá ji přijmout, jaká je. Mých rodičů, moji i mých dětí.

Potřeba soudit rodiče může něco znamenat. Třeba že jsem se ještě nenaučila přijmout vlastní chyby, a proto chci mít alespoň dokonalé rodiče.

Uvědomila jsem si, že k pochopení, kdo jsem, potřebuji i poznání, odkud pocházím, jaká tajemství skrývá naše rodina a co všechno může být někde hluboko uvnitř mého mozku.

A že se mi na mých rodičích něco nelíbí? Špetka lakotnosti? Maloučko agresivity? Dotek hvězdných manýrů? Je tak snadné nad nimi vyřknout soud. A tak bolestivé. Ať si to přiznám nebo ne, rodiče zůstávají už napořád mou součástí. Potřeba soudit je může něco znamenat. Třeba že jsem se ještě nenaučila přijmout vlastní chyby, a proto chci mít alespoň dokonalé rodiče.

Otázkou je, jestli a jak dokážu jako rodič odpustit nedostatky u svých dětí? Mateřská láska není úplně slepá. Z vlastní zkušenosti můžu posoudit, že se lépe odpouštějí vlastní předané slabosti, jako je roztomilá lenost po ránu či pochopitelný negativní přístup ke řvoucímu vysavači, a mnohem hůř odlišnosti typu všechno na poslední chvíli, obtěžující pořádkumilovnost a přehnaný perfekcionismus, které jsou typické pro druhého rodiče. Tím je totiž cizí člověk s úplně jinou DNA.

Pochopení lásky z lásky

V jeden okamžik se v mém poznání propojila minulost, přítomnost i budoucnost. Najednou jsem pochopila pocity rodičů, když jsem se vymykala z jejich kontroly. Jejich péči a starost pramenící z lásky.

Na druhou stranu si snad alespoň trochu dovedu představit pocity svých dětí, když se jim ve jménu jejich dobra pokouším organizovat a vylepšovat život.

Uff, ještě to se mnou nebudou mít snadné. Pochopit neznamená umět, ale budu se snažit ulehčit jim od tíhy mých očekávání, protože ze všeho nejvíc na světě mi záleží na tom, aby byly šťastné. Třeba i moje děti jednou pochopí…

Miláčkové rodičové, miláčkové dětičky, klidně spěte! V noci, když nefunguje vaše síla, vás chráním svou něhou.