Jak zůstávají ti, co odešli

Čím víc stárnu, biologicky i profesně, a čím víc jsem úzkostný táta dvou dětí, tím méně mi stačí povrch života a snadná vysvětlení. Táhne mě to do větších hloubek, za obzor zaběhlého života, kde nás trápí práce nebo partneři a šikanuje mašina na kávu, zrovna když kafe nutně potřebujeme. Západní individuální psychoterapie nás podporuje ve víře, že až se najdeme a vyladíme, nastane krásný a vyrovnaný život. Je fajn se tímto způsobem rozvíjet, dříve či později na nás ale čekají hlubiny duše a života a tlama zmaru otevřená do široka. Proto se řadím mezi existenciální psychology (drze doufám, že by mě mezi sebe vzali), kteří pokračují v cestě do hlubin duše a kteří sobě i svým klientům s respektem k osobním příběhům odkrývají hlubší souvislosti našich strachů a pocitů prázdnoty.

Před lety jsem pracoval s jednou maminkou, která tragicky ztratila dítě. Tento příběh mě přiměl přemýšlet nad tématem konečnosti a hledat, jak se k takovému trápení odborně i lidsky stavět. Jak se na ztrátu připravovat i osobně nebo jak pomoci téma přinést k nám domů, až odejdu ze světa já. Přemýšlím, jak ztrátu pojmenovat, abychom mohli smutnit a truchlit, a přesto se nenechali schramstnout tou tlamou zmaru.

Vždycky mě překvapí, jak na sebe při ztrátě tlačíme. Lidé často přicházejí do psychoterapie se zakázkou, kdy už to skončí, kdy už to bude za nimi a kdy už jim bude lépe. Sedíte v křesílku naproti nejhlubšímu lidskému utrpení. Člověk ve vás by mu chtěl hned ulevit a odborník ho krotí, protože ví, že nic zrychlit nejde.

Sedíte tam a opíráte se o zkušenost, že trápení se časem zmírní, transformuje. Hlavou vám běží „vyčteninky“ o posttraumatickém růstu, naděje, že to člověk před vámi zvládne, a taky pokora před vlastní praxí a vědomí, že ne vždy to musí dopadnout dobře a že třeba v případě ztráty dítěte už rodičům nebude nikdy dobře. Ano, zažijí ještě dílčí radosti, ale už navždy ve stínu ztráty.

Všechno přebolí, to je jisté. Neuroplasticita hraje pro nás – barvy vyblednou, život jde dál a my se adaptujeme. Aby ale mohlo dojít k léčivé proměně a život neztratil svůj smysl, potřebujeme víc než jen čas a přítomnost empatického psychoterapeuta. Potřebujeme i myšlenkové koncepty a postoje, které nám pomohou zasadit ztrátu do širšího rámce našeho života i života jako celku.

Dovolte mi tedy dnes jeden koncepční střípek konečnosti, který mi pomáhá se smrtí pracovat v psychoterapii, chápat tato nejzazší témata osobně, a který se snažím učit i naše děti.

Kde teď je?

Zmíněná maminka mi během našeho rozhovoru položila otázku, kterou si lidé v různých podobách kladou po tisíciletí. Kde teď můj syn je? Vroucně si přála křesťanské nebe a naději na budoucí shledání. Každý noční sen o svém dítěti vnímala jako důkaz „onoho světa“ a další kousek naděje, že smrt biologického těla není konec.

Začal jsem tehdy přemýšlet nad tím, jak samozřejmě předpokládáme, že být znamená být „někde“. Pohybujeme se ve světě, který vnímáme v prostoru a čase, a podobnou logiku mimoděk přenášíme i do svého vnitřního světa. O psychice běžně mluvíme prostorovým jazykem. Něco máme hluboko v sobě, něco vytěsňujeme, něco se odehrává uvnitř nás. Prostor je zkrátka jedním ze způsobů, jak si složité a neviditelné děje činíme srozumitelnými.

Kde a kdy vlastně člověk končí? Je jeho hranicí kůže, anebo je kůže především hranicí biologického těla, zatímco jeho působení, vztahy a některé podoby jeho přítomnosti mohou sahat mnohem dál? Pokud se lidské vztahy skutečně podílejí na tom, kým jsme, pak je otázka hranic člověka důležitá i pro psychoterapii a pro to, jak rozumíme identitě, vztahům, odloučení a nakonec také ztrátě a truchlení.

Pole vztahů

Postupně se mi v hlavě skládá model z myšlenek a úvah různých oborů. Třeba kniha biologa Merlina Sheldrakea Propletený život. Píše se v ní o houbách a ekologii. Krásně narušuje naši samozřejmou představu o individualitě a o tom, kde vlastně končí jeden živý systém a začíná pole vztahů, do kterých vstupuje a kde je i není zároveň.

Představte si takový lanýž. Kde vlastně končí? Pokud bychom se spoléhali jen na oči, snadno bychom ho minuli. Aromatické látky pronikají půdou daleko za hranici samotné plodnice a zachytí je třeba vycvičený pes. Molekula vůně samozřejmě není lanýžem ve stejném smyslu jako jeho buňky. Pokud se ale místo anatomie začneme ptát na působení, hranice se začne posouvat.

Něco, co vzniklo v jednom organismu, zasáhne jiný organismus, změní jeho chování a prostřednictvím něj nakonec ovlivní i další osud původní houby. Lanýž tedy není fyzicky přítomen všude tam, kam sahá jeho vůně, ale jeho působení hranici plodnice jednoznačně přesahuje. Teď si možná říkáte, jestli jsem se nezbláznil a nezapomněl si ráno vzít léky. Dejte mi prosím ještě chvilku.

Snad už je zřejmé, že otázka Kde je lanýž? začíná být příliš úzká. Jednu odpověď dostaneme, když hledáme jeho plodnici. Úplně jinou, když se ptáme, jak je přítomen v systému, jehož je součástí, a jak v něm působí. S jednou hranicí nevystačíme. Navíc je lanýž v podobě receptů a celé kultury kolem něj stále přítomný, i když už je samotný nebožák snědený. Je tu pak, anebo není?

Vlny na hladině

Lanýž mě tedy přivedl k pochybnosti, zda hranice působení musí kopírovat hranici těla. Jiný obraz mi pomohl přemýšlet o podobné otázce v čase. Nedávno jsem se ji snažil vysvětlit svým dětem pomocí vodní hladiny. Rozumějte, tak trochu je vlastně připravuji na ztrátu. Když si totiž povídám s lidmi, z čeho mají během svého odchodu ze světa největší strach, není to obvykle obava z vlastní konečnosti, ale starost o blízké, kteří tu zůstanou.

Představte si klidné jezero. Foukne vítr nebo na hladinu dopadne kámen a vznikne vlna. Vidíme ji, můžeme na ni ukázat, změřit její výšku a sledovat její pohyb. Vystupuje před námi téměř jako samostatný objekt. Jenže vlna není zvláštní kus hmoty, který by si po jezeře převážel stále stejnou vodu. Je to dočasné uspořádání vody, určitý děj a vzorec, který za daných podmínek vznikne, nějakou dobu trvá a potom pomine.

Mohlo by vás zajímat

Opuštěné dcery

Co si odnášejí do svých vztahů ženy, které vyrůstaly bez otce?

Přečíst článek

Hladina se uklidní. A když se zeptáme Kde je teď ta vlna?, začíná otázka opět selhávat. Vlna se totiž nepřesunula někam jinam, kde bychom ji mohli znovu najít. Zaniklo konkrétní uspořádání, které jsme jako vlnu pozorovali. Nezmizela ale voda, v níž toto uspořádání vzniklo. Byla tu před vlnou a zůstává i po ní, jen už na sebe nebere stejnou podobu.

A nezmizely beze stopy ani všechny důsledky vlnění: energie se přenesla dál, vlna se protnula s jinými vlnami, narazila do břehu a vstoupila do dalších dějů. Pokud jsme ji navíc pozorovali, může po ní zůstat i vzpomínka v naší mysli. Tady se lanýž s vlnami potkává. Od otázky kde se dostáváme k otázce jak. Jakým způsobem je něco přítomné, jak působí a v čem jeho předchozí existence pokračuje jako součást přítomnosti.

Perspektiva vesmíru

Podobně přemýšlí i fyzik Max Tegmark, jenom to posouvá o level výš. Ve své knize Matematický vesmír nenabízí obraz člověka jako trojrozměrného těla zachyceného v jednom okamžiku. Vidí ho jako nesmírně složitý vzorec rozprostřený v celém časoprostoru, jakýsi „cop“ spletený z čar jednotlivých částic.

V tomhle pohledu není žádný jeden okamžik naší pravdivou podobou. Jsme spíš celý ten dlouhý špagetový propletenec. Narození, smrt i to, čemu říkáme teď, je jenom jeho příčný řez. Člověka lze v tomhle širokém pohledu chápat jako vzorec v časoprostoru. Já vím, zní to jako fyzikální leporelo, ale mně tahle představa pomáhá přesně v tom bodě, kde nám intuice o „místě“ přestává stačit.

Dokud žijeme

Netvrdím, že tyhle stopy a otisky jsou člověkem samotným ve stejném smyslu jako jeho živé tělo. Stejně nepřesné by ale bylo považovat je za něco, co už s daným člověkem nemá nic společného jen proto, že leží za hranicí jeho kůže. Vznikly jeho životem a ve vztahu k němu, nesou jeho stopu a klidně dál vstupují do prožívání, rozhodování a jednání druhých lidí.

Člověka bychom tak mohli chápat jako biologicky ukotvenou bytost, která kolem sebe během života vytváří čím dál složitější síť vztahů, vzpomínek, očekávání, příběhů, symbolů a důsledků. Živý člověk zůstává jedinečným a aktivním centrem téhle sítě, ale síť není uzavřená ani pevně ohraničená.

Dokud žijeme, pořád ji můžeme proměňovat. Můžeme říct: „To jsem tak nemyslel.“ Můžeme se omluvit, změnit názor, překvapit druhého něčím, co nezapadá do jeho dosavadní představy o nás. Můžeme vytvořit novou společnou zkušenost. Až do poslední chvíle svého života dokážeme měnit to, jakým způsobem existujeme v psychickém a vztahovém světě druhých.

Když odejdeme

A pak člověk zemře. Jeho biologický život skončí a s ním i jeho schopnost tuhle síť dál ze svojí strany proměňovat. Nemůže už nic nového říct, nikoho obejmout, něco vysvětlit, opravit staré nedorozumění ani s námi vytvořit další společnou vzpomínku.

Biologické centrum sítě zanikne. Ale síť vztahů, reprezentací a důsledků, která se kolem něj během života utvořila, vlastně nezaniká nikdy. S dojetím a větou mých dětí „Tati, ty brečíš“ vzpomínám na animák Babi Coco, kde se zesnulý hrdina snaží dostat svou fotku na rodinný oltář, aby na něj nezapomněli. Rodinný oltář, to je věc, co? Jdete k němu každý den, na rozdíl od často dalekého hřbitova, kam už děti taháme jen z donucení.

A přesně tady se chci vrátit k truchlící mámě z úvodu a k její bolestné otázce Kde teď můj syn je? Možná už trochu líp rozumím tomu, proč mě tehdy zaujalo právě to kde. Její syn zemřel. V tom není nic relativního ani symbolického. Jeho biologický život skončil a z ničeho, o čem tady přemýšlím, neplyne, že by nějak pokračovalo jeho subjektivní vědomí.

Jenže vztah, který mezi nimi za jeho života vznikl, nebyl uložený jenom v jeho těle. Byl taky v ní. V tom, co o něm věděla, co se od něj naučila, jak se vedle něj proměnila, v představě jeho hlasu, humoru a reakcí, ve společných příbězích i v naději budoucnosti, kterou si spolu představovali.

Řetězce otisků

Jeho smrt tuhle síť radikálně změnila. Ale zpětně nevymazala nic, co v ní za jejich společného života vzniklo, ani to, co je jejím pokračováním v těch, kteří zůstávají. A tak se vedle otázky Kde váš syn je? nabízí možná ještě jedna: Jakým způsobem je teď přítomen? Taková otázka nás v terapii nezavádí k neřešitelným záhadám posmrtného života.

Ptá se na současnou podobu vztahu. Jak je syn přítomen ve vzpomínkách své matky, v jejím způsobu myšlení, v tom, kým se vedle něj stala, v životě dalších lidí? Jaké místo může mít v jejím světě teď, když v něm už nemůže být fyzicky přítomen? A taky: Jaká podoba téhle synovy přítomnosti matce dovoluje dál žít a jaká ji naopak pořád znovu vrací jenom k okamžiku jeho smrti?

Dovolím si jednu vyčteninku, přece jen jsem taky akademik. Kniha Continuing Bonds: New Understandings of Grief zpochybňuje představu, že zdravé truchlení nutně vyžaduje postupné přerušení vazby se zemřelým (což bych osobně aplikoval i na rozchod). Autoři tu otevřeli prostor pro jinou možnost: vztah může pokračovat, jenom už nemůže pokračovat stejným způsobem.

Ne každá pokračující vazba je automaticky zdravá – výzkum ukazuje, že může přinášet útěchu i bolest a záleží na konkrétním vztahu, okolnostech ztráty i na tom, jak se stává součástí dalšího života pozůstalého. Rozhodnutí, jestli máme zemřelého „držet“, nebo „pustit“, každopádně ztrácí výsadní důležitost. Úkolem terapeuta není klientovi vysvětlovat, že má zemřelého nechat jít, ani ho přesvědčovat, že zemřelý je nějak pořád s ním.

Můžeme ale společně zkoumat, jakou podobu má vztah teď. Které vzpomínky přinášejí blízkost a které znovu otevírají často traumatickou prázdnotu a nahotu bytí. Postupně tak odhalujeme, jak přijmout definitivnost fyzické nepřítomnosti, aniž bychom museli popřít skutečnost vztahu, který nás formoval a v síti vztahů pokračuje.

Člověk nepřestává působit

Možná lze truchlení chápat i jako postupnou přestavbu sítě, jejíž byl zemřelý součástí. Beru to jako pracovní formulaci, ale řada klinických zkušeností mi v tomhle rámci začíná dávat větší smysl. Stejně jako mi dává smysl vnímat sebe i své milované nejen jako oddělená těla, která jednou zmizí, ale také jako vztahy, stopy a příběhy, které v druhých pokračují.

Sedím teď tedy v duchu zase před tou ženou. Smutný, rozechvělý, ale nově rozkročený mnohem šířeji, než kudy vede pomyslná úsečka narození a smrt. Člověk samozřejmě není vlna, ale ten obraz mi připomíná jeden důležitý rozdíl: pominout není totéž co nikdy nebýt. Při truchlení se učíme žít ve světě, kde se radikálně změnil způsob přítomnosti našeho blízkého.

Naučit se dívat na sebe i na svět jako na síť, ne jako na ohraničený bod, je úkol, který stojí před každým z nás. Možná bychom s ním neměli začínat až ve chvíli, kdy nás dožene ztráta a otevře se před námi ona tlama zmaru, ale mnohem dřív, dokud máme čas tuhle perspektivu pomalu pěstovat.